Války rozumu a krve I. Kapitola 7 (1. část) - Bolest válečníků

Nikky procitla ze zlého snu, který ji pronásledoval ihned po usnutí. Cítí strach a obavy ze včerejšího traumatu. Ležela na tvrdé slaměné posteli v malé světnici, kterou sdílela s Pájou a Nikčou. Bylo brzy ráno a ticho a klid, které občas přerušilo pískání větru a vrzání oken. Místnost vypadá poněkud temně a chladně, ale zároveň nabízí pocit útulnosti. Stěny jsou hrubě opracované a zanechané v přirozeném stavu dřeva, což dodává místnosti rustikální vzhled. V jednom rohu stojí tři postele se starým, drsným polštářem a dekou z hrubé vlny, která poskytuje zdroj tepla v chladných nocích.

Uprostřed místnosti se nachází dřevěný stůl, opotřebovaný časem a častým používáním. Na stole stojí jednoduchá svíčka, která osvětluje místnost jen slabě. Vedle stolu je kožená židle s hrubými stehy, na které si může host posedět a odpočinout si po dlouhé cestě. V tomto malém domku o jedné místnosti ubytovává kovář ty, kdo shánějí nocleh. Hned vedle stojí podobný, kde byli ubytováni tři rytíři, kteří včera napadli Nikky a kováře.

Nikky zhluboka dýchala, snažila se uklidnit své rozechvělé srdce. Nevzdává se a bojuje se svou myslí a pocity, ale bere ji to spousty sil. Měla stále před očima obraz krvavého boje se třemi rytíři. Připadal jí tak skutečný, až příliš živý a nechtěl odejít z její mysli. Měla pocit, že může slyšet zvuk mečů a kovové zbroje, a cítit teplo boje na své kůži. Snažila se odvrátit své myšlenky od tohoto hrůzného obrazu, ale stále cítila, že se něco zlého chystá. Takhle nějak si představovala peklo, jako by prožívala včerejší hroznou událost stále dokola.

Nikky se snažila najít způsob, jak se z tohoto stavu vymotat. Věděla, že musí najít klid a soustředit se na něco jiného, aby se dostala z této noční můry. Rozhlédla se po místnosti a zaměřila svou pozornost na jednoduchou svíčku na stole. Přemýšlela, co by mohla udělat, aby se uklidnila a uvolnila svou mysl. Pomalu si začala představovat krásnou krajinu plnou barev a zvuků, jako by se přenesla do jiného světa. Zavzpomínala na šťastné chvíle ze svého života a představovala si budoucnost, plnou naděje a radosti. Na chvíli to dokonce pomohlo, dokud se ten příjemný pocit nezačal ztrácet. Klid duše se možná nedá vynutit, napadlo ji.

Nikky si nemohla pomoct. Cítila se strašně. Jakoby se pod ní celý svět točil a třásl. Její oči se stále zavíraly únavou. Ona ale věděla s děsivou jistotou, že se všechno v jejím životě mění a zrychluje. Myšlenky se jí v hlavě míhaly jedna přes druhou. Nepomohl ji ani chladný vítr narážející do její bledé tváře bez života. Nic ji nemohlo probrat z téhle noční můry. Nebylo úniku, protože tahle noční můra si našla skulinku ze světa snů a proklouzla do skutečného světa. Jedna její část se chtěla otočit a znovu spát. Přesto nemohla dělat nic jiného než bezmocně sledovat, jak se její vlastní ruce vzepřely. Její instinkt radil vstát a bojovat s těmi pocity. Chtěla být sama. Co nejdál od kohokoliv, ale její instinkt bojovníka vyhrál souboj pocitů, který se ji snažil uvěznit v nekonečně se opakujících myšlenkách. Jakmile přemohla jedny pocity, už ji myšlenky nutili bojovat s dalšími pocity.

Nikky se snažila zvednout a posadit se, ale její zvláštně těžké tělo odmítalo poslouchat její příkazy. Po několika pokusech se jí nakonec podařilo zvednout se a posadit se na posteli. Cítila se vyčerpaná a unavená, jako by právě prošla několika hodinami náročného cvičení s mečem. Zhluboka se nadechla a pokusila se soustředit na své okolí. Stále panovala tma, ale venku bylo slyšet ranní ptáčata a šumění stromů v zimním větru.

Nikky se snažila vybavit si více detailů ze svého snu, ale všechno se zdálo být tak nejasné a rozmazané. Na něco si vzpomněla. Zdálo se jí o té události ze včerejška. Jak ven z kovárny vyběhl Vilém a zbrojnoši mu pomáhali na koně. Nikky viděla, jak se k ní tryskem rozběhl kůň, pozvedla meč, postoupila o krok vpřed, sehnula se k zemi a usekla zvířeti nohy. Trpěla přitom nesmírným žalem, zmrzačit tak nádherné zvíře. Jeho jezdec však napřahoval meč a ona věděla, že je v sázce její přežití. Kůň ze sebe vyrazil ošklivé zaryčení a Nikky si byla jistá, že bude ten zvuk v myšlenkách slýchat až do smrti. Cítí vinu za to, co se stalo.

Rozhlédla se kolem sebe. Nikča ještě spala, ale Pájá v posteli neležela, ani se nenacházela nikde v pokoji. Došlo ji, že tu jednoduchou svíčku, která osvětluje místnost jen slabě, zapálila Pája. A možná ji ve spěchu zapomněla zhasnout. Většinou to byla Pája, která vstávala první, dokud se před dvěma lety nezačala od kováře učit zacházet s mečem. Podívala se pod postel. Trochu ji uklidnilo, že tam tak líně a klidně ležel, připravený pro svou paní, kdyby ho snad znovu bylo zapotřebí.

Nikkyno chování probudilo Nikču. Rozespale otvírá pusu a zívá. Mívá ve zvyku si přispat a strašně nerada brzo vstává. Obzvláště, když slunce zatím nevyšlo, protože v zimě je dlouho tma. „Je den, nebo je noc?“ ptá se rozmrzele Nikča. Nikky nechala meč mečem: „Je ráno, čas vstávat. Raní ptáci už zpívali a Pája je už dávno v trapu.“ Nikča se nuceně protáhla: „Jenomže já mám ještě noc.“

Hned na to uslyšela, jak Nikky začíná vzlykat. Nikča vzdychla a rozloučila se pro dnešek se svým záměrem, ještě chvíli spát,“ Vstala a posadila se vedle Nikky na postel: „To se srovná. Za pár dní to budeš brát jako samozřejmost.“

„Možná!“ uvažuje Nikky nad budoucností. To, co se s Nikky právě děje, je něco, co zná každý voják, který prošel bojem. Takhle trpí bojovníci. Nikky totiž viděla umírat Honzu. U většiny vojáků však po velmi bolestných týdnech, kdy ještě nedokázali vnitřně přijmout ztrátu, začal pomalý proces truchlení, přehodnocování životů a zjišťování, že se v jejich světě přece jen nezhroutilo úplně všechno. Tělo totiž sčítá své rány a ty po čase dopadají na naši mysl i zdraví. Přesto coby lidské bytosti patříme k mimořádně odolnému druhu. Od nepaměti se dokázali lidé vzpamatovat z nelítostných válek, nesčetných přírodních katastrof, násilím a životním zklamáním.

Nikča obejmula Nikky tak těsně a něžně, jak jen dokázala: „Každý válečník se bojí, ale i veliký strach lze zakrýt odvahou. A tu ty máš. Postavit se s mečem proti třem elitním rytířům, chce hodně odvahy.“

„Bála jsem se.“ Odpověděla tiše po chvíli. Neměla tušení, jestli je tohle to, co chtěla slyšet. A netušila, jestli si to ona sama chce připustit. Když se to dělo, tak to nevnímala tolik, jako právě v tuhle chvíli.

„Přesně,“ přikývla Nikča dřív, než z modrovlasé Nikky stihla vyprchat i ta poslední špetka jistoty. „Ať už si myslíš, nebo cítíš cokoliv, stále jsi jedna z nás,“ uklidňuje Nikča. Modrovlasé přejel po zádech mráz, který ještě více posílil, když jí Nikča pohlédla do očí. Nepochybovala o Nikčiných slovech. Jen tomu nechtěla uvěřit, ačkoliv k tomu nenašla žádný logický důvod. Bolest z toho prožitého ji nutila se od všeho odpoutat a uzavřít, ale bojovnice v ní ji v této chybě bránila. Cítila vinu za mrzačeného koně i za Honzu.

Jen mlčky sledovali vycházející slunce tiše se svými myšlenkami. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, sevřelo se Nikky tichem hrdlo. Po chvilce ticho přerušila: „Chybí mi Honza. Odlákávala jsem ho od sebe. Bylo mi trapně, když na trzích za mnou všude chodil, jak pejsek a držel mi nákup. Vlastně to od něj bylo milé. Prostě nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš.“

„Z toho vedou jenom dvě cesty. Buď tomu budeš vzdorovat, dokud nevypustíš duši, nebo to necháš plavat a ono to časem odteče jako voda v řece," radí Nikča.

„Tak proto míváš věci na háku a zůstáváš taková pohodářka?“ pousmála se Nikky.

„Jo, je to moje velké tajemství. Takové bych prozradila jenom někomu, koho považuju za svou sestru. Tak si to nech pro sebe.“