Války rozumu a krve I. Kapitola 5 (1. část) - Noc pravdy

Bylo po boji. Odpoledne rychle uteklo. Protože sníh roztál a nebylo možné na saních dorazit domů. Rodina barevnovlasích se proto rozhodla přespat u kováře. Otec s kovářem vynesli mrtvá těla rytířů a zbrojnošů pryč z jeho domu. Otec se díval na kováře vyčítavým pohledem. Žárlil a bál se o své postavení otce, hlavy rodiny, ačkoliv pravdu o otcovství kováře znal od začátku. Mezi kovářem, matkou a otcem existovala tichá dohoda, že se o těchto věcech mluvit nebude. Otec doufal, že tento stav vydrží na věky. Ale žádné podobné tajemství nevydrží na věky.

Matka s dcerami vygruntovaly kovářovi příbytek a zbavili jej všechny té krve. Kromě Nikky, která vysílená usnula až do večera. Pro Honzovo tělo si přijel jeho otec, co vyrábí necky. Odvezl si nebohé tělíčko na trakaři. Vše dával kováři za vinu. Topil se ve zlosti a v žalu. Zůstal sám, protože Honzova matka zemřela před pěti lety na horečku.

Začínal večer. Dvůr před kovářovou usedlostí byl zdupaný a u chlévů spatřila Pája na zemi skvrnu tmavnoucí krve. Na tom místě totiž kovář zabil jehně určené k večeři nejen pro kováře, ale pro celou rodinu barevnovlasích holek. Nikky vstala z postele a připojila se k Páje. Ještě, než došli ke dveřím, rozlétli se a v nich stál urostlí kovář s jejich mámou. Kovář se Nikky uklonil na důkaz radosti a úcty, jak se slušelo, a obě děvčata doprovodil ke stolu ve svém domě.

Když Nikky vcházela dovnitř, probudily se v ní děsivé vzpomínky z dnešního odpoledne. Tady na těch všech místech bojovala zuřivě o život a támhle zemřel Honza. Něco v jejím nitru ji ale donutilo se svému strachu postavit a neutéct. Stůl stál v rohu a byl slavnostně prostřený. Dnes večer se totiž slaví první ze zimních svátků. Lidé zapalují žluté svíčky a připomínají si vítězství svaté Cyril nad armádou harpyjí. Církev v tyto dny nabádá ke klidu modlitbám a zbožnosti. Nikča už seděla u stolu.

Protože by se ke stolu všichni nevešli, stál vedle přistavěný ještě jeden provizorní. Postavený ze dvou masivních prken položených na dvou dřevěných kozách. U něj se nacházely provizorní lavice z prken na vysokých špalcích. Nikky bylo jasné, že Nikča improvizovala. Vždy vymyslí nějaký plán, který zachrání situaci. Nikky se usmála, zvedlo jí to náladu.

Matka s otcem pomáhali kovářovi, nosily na stůl večeři. Ve dvou mísách nesly jehněčí na cibuli se smetanovou omáčkou, v ošatkách placky a chleba, ve velké míse krupicovou kaši s medem a skořicí. „Takhle se má jídat pokaždé, když se sejdou dobří lidé. Na dobrých lidech se nemá šetřit,“ vysvětloval kovář hrdě. „Není pro muže větší radost než početná rodina. Pro mě jste všichni rodina. A pokud ji můžu navíc dopřát plné mísy, co víc by si kovář jako já mohl víc přát. Vítejte u mě doma. Nikky posaď se prosím do čela. Jindy tam sedávám já, ale teď je to místo tvoje.“ Otec na okamžik zaťal pěst, ale ovládl se. Nechce se dnes s kovářem přít.

Večeře se v dnešní den správně podává až po večerní mši, protože je svátek. Oni se ale raději této povinnosti letos rádi vyhnou. Není moudré lézt po dnešku vesničanům na oči. A dělají dobře, protože rychtáře po mši navštívil starý Janoušek, bývalí kovář a zarytý nepřítel kováře. „Já vám říkal rychtáři, že se kovářovi nedá věřit. Navíc, co se tu objevil on, zjevilo se tu i to modrovlasé děťátko a o rok později další dvě barevnovlasé. Doprovází je samé čáry a podivné skutky.“ Rychtář tušil, kam Janoušek směřuje, podobně smýšlí i mnozí ostatní vesničané a jemu se to hodí do krámu.

Může na ně svést své omyli i to, že před králem, úřady a vrchností zatajil jejich existenci. Obvinění dívek z čarodějnictví se mu líbí. Svede na ně, že byl pod vlivem jejich kouzel a ze všech potíží se krásně vykroutí. Jenomže takové obvinění z čarodějnictví není jenom tak. Jsou tu pravidla, jimiž je potřeba se řídit. Musela by se svolat konkláve a odhlasovat zahájení procesu proti čarodějnicím. A to znamená na konkláve donést počáteční důkazy podporující obvinění. Také mu pomůže podpora ostatních venkovanů. Nechá je bez skrupulí hlasovat. Ať ti, kdo jsou pro souzení čarodějnic, zvednou ruku. Jistě se nějací najdou.

Rychtář patřil mezi nejbohatší obyvatele Neratic. Vlastnil ve své državě zdejší nálevnu. Zároveň u něj byla uložena dědičná obecní privilegia, vybíral dávky odváděné majiteli panství a mohl si nechávat třeba i třetinový podíl z udělených pokut. Úřad byl dědičný, jeho držení, ale mohlo být omezeno jen na několik generací nebo souhlasem vrchnosti.

Zdejší rychtář onu rychtu i s příslušnými právy a povinnostmi jednoduše koupil. Vždy byl lakotný a hrabiví. Uznával názor, že co si člověk sám nezíská to nemá. Věřil, že jeho bohatství pramení z jeho schopností a chudé považoval za neschopné a hlupáky.

Díky všem těmto privilegiím patřila rodina rychtáře v obci mezi ty nejváženější. Neznamenalo to však, že byl oblíbený. Hodně nenávisti si vysloužil zejména proto, že byl podíl z vybraných pokut motivací k co nejpřísnějšímu trestání poddaných. Od toho už vedlo jen pár kroků k tomu, aby rychtář uvalil na své sousedy nové povinnosti, ze kterých mu plynul zisk. Aby si lidé tolik nestěžovali, tak občas ve své nálevně pustil chlup a daroval místním rundu piva za darmo. Měl vše dobře spočítané, neprodělal, a ještě se u některých těšil v oblibě.

Aspoň na chvíli. Protože jakmile pramen piva zadarmo vyschl, vesničané se znovu k němu otáčeli zády. Věří, že tentokrát ho vesničané potřebují. Protože je může zbavit čarodějnic, kterých se bojí. Jeho reputace jako zachránce vesnice tím stoupne. Jenom to nespěchat, plánuje v duchu. Času dost. Pomalu a potichu nasbírá proti modrovlasé, žlutovlasé a růžovovlasé důkazy.