Války rozumu a krve I. Kapitola 4 (4. část) - Konfrontace

Pája si pod lavici saní schovala svou nově získanou knihu zabalenou do bílé hrubé látky a doufala, že bitvu přežije bez poškození. Snažila se myslet na bezpečí své knihy, aby nemusela myslet na to, co je čeká. Nikdy předtím nedržela zbraň v ruce a za pár okamžiků má bojovat s vidlemi. Raději se smířila s vidlemi než z cepem na mlácení obilí, protože se sním v létě po sklizni, praštila do hlavy při oddělování zrna od plev. A to vážně dost bolí.

Tyhle saně nebyly nikdy určené pro boj. Jsou podlouhlé s korbou a postranicemi. Díky své délce sloužila první třetina k sezení a zbytek k uložení nákladu. Krásně se sem vešly zásoby na zimu nakoupené na trhu. Využívaly se k vyvážení hnoje, převozu polen, dopravě různého zboží i osob. Základ tvořily dvě vpředu zvednuté dřevěné sanice, okuté čtyřmi železnými lyžininami. Ze sanic se zvedali takzvané hnátky, které byly napříč spojeny čtyřmi dřevěnými oplíny.

Zvednuté sanice byly vpředu spojeny strmohlavcem, který podpíral Oj vedla, které se nachází upevněné u předního oplínu. Na tento základ byly na koncích oplínů zasazeny vyšší klanice, což jsou dřevěné sloupky, o které se opíralo přistrojení. Postranice, jakési boky saní jsou zhotovené z dřevěných prken, ale samozřejmě slabší, než mívají bojové vozy. Podlaha saní neboli spodnice je poměrně mohutná, aby vydržela vést těžší náklad. Na chomoutu připevněné rolničky a malé zvonečky, proto saně při tahu krásně zvučely v jinak tiché zimní krajině.

Nikky doběhla udýchaná k saním. „Jsi v pořádku zlato?“ ptá se máma. „Jo, žádné zranění, jen se cítím unavená a žíznivá,“ uklidňuje Nikky. „Rytíři?“ ptá se Nikča minimalistickým způsobem, aby šetřila čas. „Všichni tři mrtví,“ podává hlášení Nikky. „Kovář?“ Nikky na okamžik zmlkla a podívala se za sebe: „Já nevím. Byl zraněný do ruky. Zůstal vevnitř. Oni… Oni se na něj vrhli.“ Modrovlasá se bojí o život kováře. Vždyť by mohl být jejím tátou, ale i kdyby nebyl oblíbila si ho a cítí k němu respekt, zato, jak se k ní vždy choval a co všechno pro ni udělal. Představa, že už není pro ni byla stejně bolestivá a možná ještě bolestivější než vzpomínka na umírajícího Honzu. A stejně strašná jako naříkající kůň, kterému setnula nohy, aby se zachránila před jeho jezdcem. Něco v ní ji nutilo zůstat statečná i přesto, že uvnitř nesmírně trpěla.

„Nebylo toho už dost Nikčo? Nikky už máme. Zapřáhneme a vypadneme. Nemá smysl bojovat.“ ohradila se máma. Otec se podíval na Nikču, jako by čekal konečné rozhodnutí od ní. „Neboj, mami. Možná ani k žádnému dalšímu boji nedojde, a když tak bude brzo hotovo. Máme několik rozhodujících výhod. Venku stojí pouze osm zbrojnošů a nás je pět. Čtyři jim chybí, možná bojují s kovářem vevnitř. Přišli o rytíře, co jim veleli. Mají jenom kyrysy a nárameníky, většina částí těla zůstala odkrytá. Jsou lehká pěchota zbrojnošů. Pořádně neví, co mají dělat. Ani se nezformovali do řady. Stojí v chaotickém hloučku. Ten muž uprostřed, kolem kterého se točí ani není důstojník. Jenom takový staršina. A na saních se už dnes domů nedostaneme. Sníh téměř všude roztál.“ vysvětluje Nikča situaci.

Otec stál při Nikče a ani máma nevěděla, co na to říct. Bál se už od rána, že první sníh asi dlouho nevydrží. Unavená Nikky vylezla do saní k ostatním. „Až se přiblíží, započneme házet ty kameny, co jsme nasbírali. Potom je odrazíme vidlemi a cepy. Máme výškovou převahu a stojíme na saních jako na hradbách. Ničeho nedosáhnou, ztratí nervy a utečou. Bez svých velitelů nemají morálku ani taktiku,“ vysvětluje svůj plán Nikča. Celou událost pozoruje z vpovzdálí hlouček vesničanů. Přiběhl také rychtář a se zatajeným dechem sleduje, co se bude dít.

Nejstarší ze zbrojnošů, kolem kterého ještě před chvíli panovala mohutná diskuze s ostatními, se vydal sám až k saním. „Lidé dobří. Rytíři padli. Tohle není náš boj. Mysleli jsme, že pracujeme ve službách našeho krále, ale teprve před týdnem jsme zjistili, kdo nás platí. Viděli jsme černé rytíře z Germánie. Chceme domů. Dohodněme se na příměří.“ Nikča se zaradovala: „Pokud v klidu odejdete, žádný boj nebude. Máte moje slovo.“

„No Nikčo, jsi první vojevůdce, který vyhrál bez boje,“ vtipkuje s úlevou Pája. Otec se napřímil a dával najevo, jak je na Nikču hrdý. Nikča ale dobře věděla, že někdy k bitvě nedošlo, protože jedna ze stran to vzdala a odešla. Každý voják se bojí a nikdo nechce riskovat život, pokud je možné se riziku vyhnout. Mámina úzkost nezmizela. Objala Nikky, aby ji podpořila, ale sama se třásla.

Z kovárny se vypotácel raněný zbrojnoš. Hned za ním vylezl kovář a oháněl se s halapartnou. Sekl zbrojnoše do lýtka a ten se bolestí posadil na zem. Kovář máchnul ještě jednou a zdálky bylo vidět, jak zbrojnošovi upadla hlava. Všech osm zbylých včetně staršiny začali odhazovat své halapartny, kyrysy i nárameníky a pomalu znuděně odcházely pryč ke svým vozům. Barevnovlasé holky s mámou a tátou přispěchali na pomoc zraněnému kováři. Byl bledý, unavený a sotva se držel na nohou. Ránu na jeho ruce už našli ošetřenou. Sám si ránu vypálil žhavým železem z kovářské výhně ještě vevnitř. Což mu ránu vyčistilo a zastavilo krvácení.

Vesničané, kteří se na to z vpovzdálí dívali, našeptávali rychtářovi, že ty barevnovlasé jsou určitě čarodějnice. Porazili tři rytíře a ještě zahnali na útěk jejich zbrojnoše. Kouzlem je donutili se vzdát. Tak moc jim to nelezlo na rozum, že hledali nějaké vysvětlení. Rychtářovi se honilo hlavou, jak celou věc ututlat před králem. Po tom, co se stalo možná přijdou další. Jak vysvětlit vrchnosti a králi, že před nimi skrýval informaci o barevnovlasých dívkách? Tohle tajemství jistě brzy praskne a pak se budou dít věci, uvažuje v duchu. V hlavě skládal do hromady plán, jak vylíčí, že byl pod jejich kouzlem a nemůže za to. A jestli je budou chtít upálit za čarodějnictví vůbec neřešil. Hlavně že si zachrání život i postavení.

„Nikky? Zeptala si se kováře na svou otázku?“ pídí se Nikča. „Ne, ještě ne. Nějak na to nebyl čas.“ Nikča se ušklíbla, vzala modrovlasou za ruku a postavila ji před kováře. Bez jakéhokoliv studu se Nikča na férovku zeptala: „Kováři? Je Nikky vaše dcera?“ Kovář se zastyděl. Podíval se do očí matky a poté pohled na Nikky. „Ano, je to moje dcera.“ Otec nevypadal překvapeně, ale bylo na něm vidět, že má na kováře vztek.