9. Až na dno duše

Bylo mi s Ondrou prostě božsky. Z každého jeho pohledu, gesta bylo tak jasně patrné, jak mě miluje a obdivuje.
‚Pane bože, co na mě vidí tak úžasného?‘ ptala jsem se v duchu nechápajíc jeho okouzlení mou bytostí.
Stále ve mně zůstávalo tolik komplexů z dětství a období dospívání. A především ta potlačená, nepřijatá ženskost. Nevím, kolik mi přesně bylo, snad šest, sedm let, když mi babička, tátova máma, řekla, že mě táta nebude mít nikdy rád tolik jako mého mladšího bratra. Protože jsem jenom holka… Další negativní nastavení ve mně vytvořila moje máma zřejmě i vlastním přesvědčením. A to že muži to mají v životě lehčí. Ženy jsou slabší, zranitelnější, musí rodit, mají každý měsíc menstruaci, která je omezuje, může i bolet… Před tím vším mě varovala, když mi bylo asi devět let. Rychle jsem vyspívala, tak mě prý chtěla zavčas připravit.
Nedlouho poté se mí rodiče rozvedli. A to pro mě a mé sourozence docela dost traumatizujícím způsobem. Vnímala jsem, že nás do toho až zbytečně příliš zatahovali. Jejich hádek a rozepří nás opravdu mohli mnohem víc ušetřit. Což jsem jim dokázala odpustit až v dospělosti, když jsem v sobě vnitřně ukotvila víru a později jistotu, že jako duše si vše předem plánujeme. Vybrala jsem si tuto zkušenost a mí rodiče jen sehráli svou roli. Jejich skutky mě zranily, ale zároveň učily a formovaly moji osobnost, mou duši…
Šrámy na mé ženské stránce mi komplikovaly život a přijatá přesvědčení způsobila mimo jiné to, že ve chvíli, kdy se ohlásila má první menstruace, totálně jsem ji odmítla a snažila se ji přehlížet. Zoufalé, hloupé, nezralé gesto… Díky tomuto nastavení jsem každý měsíc už týden předem trpěla premenstruačním syndromem, několikrát musela i na injekci na vyvolání a pokaždé mi tato ženská perioda přinášela fyzické i psychické utrpení. K tomu jsem opravdu toužila být radši klukem. Navíc jsem nebyla ani schopná nosit sukně, šaty, cokoli podtrhující mou ženskost. Tak moc se mi to příčilo.
V době, kdy jsem začala chodit s Ondrou, už jsem byla na správné cestě ven z tohoto zakletí. A on mě svou láskou, pozorností a obdivem rychle posouval ještě mnohem dál.
Začali jsme spolu chodit do Tančírny, což byly lekce tanečních stylů pořádané každé dva týdny. Pojetí bylo ovšem naprosto odlehčené, každý postupoval svým tempem, individuálně, klidně, nenásilně, vůbec o nic nešlo. Jen o to užít si příjemné chvíle s partnerem a zkoušet se s ním sladit v tanci. To mi dokonale vyhovovalo. Vždycky mě uchvacovala až nadpozemská krása a souznění párů při tanci. Já sama však jako introvert, samotář a zamindrákovaná žena neměla do té doby dost kuráže něco takového zkusit. S Ondrou jsem do toho ale nakonec přece jenom šla. A bytostně si to užívala. Nejen tanec, ale i to ženské oblečení. Konečně jsem dokázala šaty a sukně natolik vnitřně přijmout, že jsem v nich začala s oblibou chodit i v civilu. A nosila je s takovou omamnou radostí a pocitem naplnění, až to mé okolí i mě samotnou uvádělo v nefalšovaný údiv.
Jednou jsem dostala zvláštní nápad – podívat se sama na sebe Ondrovýma očima. A jelikož se umím do druhých lidí vžít a vcítit až moc dobře, povedlo se mi to. Zážitek to byl vážně sotva vyjádřitelný. Poprvé v životě jsem se viděla jako nádhernou, silnou ženu s úžasnými mystickými zážitky, ze které sálá bezpodmínečná láska, soucit, pochopení. K tomu ta mužská touha k ženě, ke mně… Vnímání svůdnosti mého těla a vzrušení, ze kterého se až tajil dech…
Nepotřebovali jsme slyšet, ani říkat slova miluji tě. Vždyť naše bytosti si to dávaly tak jasně najevo na všech možných úrovních bytí.
Můj život se zdál vyrovnaný jak v oblasti partnerské, tak i pracovní. V obchodě, kde jsem o letních prázdninách prožila příjemné a přátelské časy jako brigádnice, mě přijali nakonec na stálo. Jediné, co mě v té době dělalo starosti, byli mí synové. Ale komu děti v pubertě nedávají více či méně zabrat. A já byla přesvědčená, že se nemůže stát nic, co bych jim nedokázala odpustit či s nimi nějak vyřešit.
Díky této relativní spokojenosti a klidu jsem nabyla dojmu, že se už obejdu bez podpory antidepresiv. Postupně jsem je tedy bez jakýchkoli pochybností vysadila.
Jenže... Duše je příliš hluboká a nejde vůbec snadno, prozkoumat ji, vyléčit a dosáhnout až na dno…