10. Kdo zastaví tu valící se lavinu zkázy

V době puberty jsem milovala všechny odstíny modré. Teď jako bytost přijímající svou ženskost jsem se začala vyžívat v něžné růžové a fialové. A když jsem v sobě zatoužila rozvířit smyslnost, oblékla jsem si kombinaci červené a černé. Vášeň, která se ve mně celé ty roky skrývala, byla konečně rozdmýchaná a tryskala ze mě jako žhavá láva.
Přes všechny ty velké pokroky jsem však cítila, že je toho ve mně stále tolik pod povrchem nevyřešeného. Rozhodla jsem se tedy nahlédnout do minulosti mého rodu a zkusit rozšifrovat ono zatížení.
Zrekapitulovala jsem si, co všechno vím o babičkách a prababičce, se kterými jsem se setkala ještě za jejich života. Prababičku z máminy strany si do poslední chvíle pamatuji jako krásnou ženu, ze které vyzařovalo cosi vznešeného. Byla jako hrdá šlechtična. Od mamky jsem se dozvěděla, že byla zamlada zamilovaná do nějakého muže, ale podle jejích rodičů pro ni nebyl vhodný z hlediska původu a majetku, proto ji vybrali někoho jiného. Pradědeček, muž, kterého si nakonec vzala, byl ohromně hodný člověk, ale i tak se nikdy zcela nesmířila se svou zavrhnutou láskou k jinému. Měla jen jediné dítě. Podle ní bylo víc dětí nevhodné, nejsem si jistá proč. Každopádně to samé očekávala od svého syna. Ten ovšem měl dvě dcery a právě moje máma byla ta druhorozená. Prababička ji kvůli tomu neuznávala a určité nepřijetí z její strany přešlo i na mě a mé sourozence. To, že se chová odlišně k našim sestřenicím, tedy dcerám prvorozené vnučky, bylo evidentní a já to velmi citelně vnímala. Měla jsem prababičku ráda, vzhlížela k ní, fascinovalo mě její charisma a vyzařování dámy. O to víc mě mrzelo, jak mezi námi dělala rozdíly. Poté, co mi mamka vyprávěla tento její příběh, jsem ji ale dokázala pochopit a odpustit jí…
Další žena našeho rodu, se kterou jsem strávila několik let svého života, byla máma mé mámy. Nikdy jsem si s ní moc nerozuměla. Z téhle babičky jsem cítila stále jakousi ublíženost a nedoceněnost. Dokonce svým způsobem žárlila na svou vlastní dceru, mou mámu, která jaksi víc souzněla s jejím manželem, svým tátou, než ona sama. A poté, co ovdověla, vyžadovala právě po této své dceři, aby se o ni starala a věnovala jí co nejvíc svého času. Jako by jí něco dlužila, byla povinna splatit…
A nakonec babička z tátovy strany. Ta byla o dost mladší než její manžel a zastávala zvláštní názor na roli mužů v životě ženy. Šlo jen o to zplodit děti a nejlépe syny. Byla to právě ona, kdo ve mně zasel semínko pocitu, že žena je méně než muž…
A moje máma? Určitou dobu mého života pro mě bylo těžké uvěřit, že mě opravdu miluje. Byly jsme tak rozdílné. Ona nechápala mě a já zase ji. Přestala jsem se jí svěřovat. Vůbec mi nerozuměla, snad jsem ji až děsila. To, jak jsem vnímala svět, ne jen v jeho materiálních vrstvách. Musela uběhnout spousta času, než jsme k sobě našly cestu. Ale díky tomu mi došlo, že nemusíme druhému vždy rozumět. Stačí ho prostě milovat a přijmout takového, jaký je. A především opravdu toho chtít dosáhnout…
No, po tomto fatálním shrnutí jsem nabyla jistoty, že žádné děvče v naší rodové linii nemůže být šťastné a „normální“. A byla jsem v té chvíli o to víc ráda, že nemám dcery. Když k tomu všemu přidáte moje tvrdohlavé zapřísáhnutí, že nedovolím, aby mé děti zažily hrůzu rozvodu svých rodičů, tak je dílo zkázy vykonané na mé osobnosti dotaženo k dokonalosti. Ovšem tímto se mi zároveň odhalila cestička z tohoto zakletí. Jsem to já, kdo si tvoří svou budoucnost. Tím, co přijímám a pouštím do svého života. Či naopak odmítám. Když se naučím říkat ne a nepřebírat negativní nastavení svých předků.
Lidé nejsou zlí proto, že by opravdu chtěli, že by to byla jejich přirozenost. Všechno je to jen následek zranění jejich duší. Na každém z nás bylo v dětství spácháno nějaké příkoří, ať už vědomě či nevědomě. A rozjetá lavina se valí rodem dál, nabírá na síle. Řešením je odhalení skutečnosti, že je v moci každém jednotlivce tohle utrpení zastavit. Možná jen stačí se rozhodnout a říct si: „Se mnou tohle všechno skončí!“
Tak jako tak je o to snadnější nesoudit, když si uvědomíte, že za každým ošklivým slovem a činem je v tom velkém dospěláckém těle schované malé, ublížené dítě…