8. Tak spontánní...

Byl nádherný listopadový den a my s Ondrou vyrazili na procházku kousek za město. Po cestě jsme diskutovali o výkladu našich horoskopů a astrologii samotné.
„Vypadá to, že se podle hvězd k sobě docela hodíme,“ nadnesl Ondra tak trochu opatrně. Jako by si nebyl jistý, zda už je čas postoupit v našem vztahu zase o kousek hlouběji.
„Taky mám ten pocit,“ souhlasila jsem taktéž trochu plaše. Pak mi v hlavě blikla připomínka jednoho snu. Vytáhla jsem telefon a začala hledat. Přitom jsem vysvětlovala své počínání: „Před pár měsíci se mi zdál ohromně zajímavej sen… A na jeho základě vznikla jedna básnička… Mám ji tady!“
Vítězoslavně jsem Ondrovi podávala mobil s textem.

Ve vlastním odrazu

Ve snu...
...jsem potkala své vlastní Já.
Oděno bylo v mužské tělo.
"Proč se mi víc nepodobáš?"
Nechápalo. Nevědělo.

Jako kdyby v tom druhém bylo
vše tak trochu
obráceně...
Jít spolu či proti sobě?
Rozhodnout se.
Neprodleně.

Hledím si do očí...
Rozdíly blednou.
Náhle se stáváme
zas jedním, jednou...

Po všech mých pochybách
rázem se slehla zem.
Jsme jeden druhému
duchovním odrazem.

„Téda, to je parádní!“ komentoval to s uznáním. „Jak obsah, tak vyjádření! Jsi samé příjemné překvapení!“
„Vážně?“ reagovala jsem docela hloupou otázkou. Ale nemohla jsem si pomoct, na takhle pozitivní reakce jsem si stále ještě zvykala…
„No jasně! Vždyť je to nádherný, umět takhle poeticky a trefně něco vyjádřit,“ trval na svém.
„Promiň a díky,“ usmála jsem se trochu omluvně. „Je to nezvyk. Slyšet pro změnu zájem a uznání místo pohrdání…“
„Tak si rychle začni zvykat,“ zasmál se na mě provokativně, až mnou projela vlna vzrušení.
Kousek jsme zase popošli a zastavili se poblíž jednoho velkého stromu, odkud byl nádherný výhled do kraje.
Sílil ve mně pocit, že chci a mám něco udělat… Na jednu stranu jsem toužila po tom, aby začal on, pokoušela jsem se vysílat jemné signály. Ale Ondra stále váhal…
Srdce mi bušilo stále rychleji, jako by mě vyzývalo, ať jdu do toho!
Nejdřív jsem ho tedy jen tak jakoby mimochodem jemně vzala za ruku a ještě chvíli dál stála vedle něho hledíc na ten kouzelný výjev přírody před námi…
Pak jsem se k němu konečně bez dalšího rozmýšlení otočila a přitiskla své rty na jeho… Instinktivně mi ovinul ruku kolem pasu. Snad aby nezůstalo jen u toho krátkého polibku…
Zavřela jsem oči a svůdně pootevřela ústa. To už jsme oba hodili všechno váhání za hlavu a nechali se unést vírem touhy…
Několik kouzelně nádherných minut jsme si užívali líbání. Vášnivou hru rtů a jazyků střídaly něžné polibky na tváře, krk, do vlasů… Nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Naše těla i duše jakoby křičely: „No, konečně! Opovažte se přestat!“
Když počáteční euforie trochu opadla, zůstali jsme k sobě tiše přitisknutí. Vzrušení v nás stále doutnalo a jen čekalo na další podněcující jiskřičku.
„Chceš se zajít ohřát ke mně do bytu?“ zašeptal mi Ondra zastřeným hlasem do ucha.
Trochu rozpačitě, ale souhlasně jsem zavrněla: „Hmmm.“
Spěšně jsme vyrazili zpátky k městu. Ruku v ruce, ruměnce ve tvářích jako nevybouření milenci v době dospívání. Sem tam jsme zastavili a nechali se unést omamnou touhou při vášnivém líbání.
Ve městě jsme se už přece jenom umírnili, ale o to víc přidali do kroku.
Sotva za námi zaklaply dveře Ondrova bytu, poslední zbytky zábran se rozplynuly. Nechali jsme se pohltit svými rozvášněný pocity a dovolili našim tělům i duším naplno se oddat veškeré té slasti a rozkoši, kterou splynutí ženy a muže dokáže poskytnout.
Tak nádherné, spontánní a souznící milování jsem do té doby nezažila. Po tomto neuvěřitelném zážitku ze mě vytryskly verše, které se pokusily vyjádřit nepopsatelné. Lavinu extáze mého těla, duše i mysli…

Není v tom žádný hřích,
když v nocích bezesných
s plamenem lásky a touhy v sobě
nabízím své nahé tělo tobě.

Oči se zatřpytí
jiskrami vášně,
ústa nám šeptají:
„Miluji tě! Strašně!“

Jak se nám zrychlí dech,
společně na křídlech
touhy a vzrušení
míříme k souznění.

Polibky pokrývám
celé tvé tělo,
vnímám, jak touhou se
rozechvělo.

Ty mi moji něhu vracíš
a v ráji se se mnou ztrácíš.
Hladím tvou tvář milovanou,
všechna slova jdou teď stranou.

Pro pocity rozvířené
nejsou slova k vyjádření.
Nitra naše roztoužená
souzní v tichém okouzlení.

Každý kousek tvého těla
chutná tolik sladce.
Ať už dlouze políbím tě
či jen letmo, krátce.

Paže tvoje ovinou mě
jako něžný had.
V objetí tvém toužím zemřít.
Či žít napořád.

Vnímám tvou odhalenou duši,
snad netuší, jak jí to sluší
v celé její nahé kráse.
Nestydí se, nestará se...

Všechna ta smyslná záplava něhy
rozšiřuje lásky břehy.
Pak ve vlnách rozkoše
splynou těla…
i duše.