49. Cestou pochopení a odpuštění

Seděla jsem schoulená na pohovce a jen prosila Nickovy anděly strážné, ať se mu nic nestane a neudělá nějakou fatální chybu…
Nevím přesně, kolik času uplynulo, když před chatou prudce zastavilo auto. Běžela jsem otevřít. Nick už se řítil ke dveřím chaty. Objal mě a začal náruživě líbat.
Nejdřív mi to přišlo příjemné, ta vášeň a spontánnost… Pak jsem ale začala cítit, jak ze mě vyloženě vysává energii. Ty negativní emoce, které v něm vyvolal rozhovor s Caroline, z něho přímo stříkaly…
Pokoušela jsem se mu naznačit, že tohle není v pořádku a jemně ho od sebe odstrkovala. Ale byl úplně mimo, jako šílený...
Bylo potřeba silnějšího zásahu. Ten, naštěstí, přišel vyšší mocí…
Jak mě před sebou stále pomalu tlačil dál do místnosti, zavadila jsem nohou o židli. Jako by dostal duchovní facku a konečně se probral. Moje zavrávorání a pocit zděšení dokázal zaznamenat a zavčas duchapřítomně zabránil našemu pádu. Vyděšeně jsme si hleděli do očí.
„Gabi, promiň, prosím tě, tohle jsem nechtěl…!“ omlouval se zoufale.
Vážně jsem netoužila po tom, aby se cítil pro změnu provinile. Jen aby pochopil…
Pevně jsem mu hleděla do očí, a přitom s ním opatrně popošla k pohovce, kde jsme se posadili.
„Nicku, jen se uklidni a řekni mi, co tě tak moc rozhodilo, ano?“ požádala jsem ho už zase vyrovnaně.
Stále ještě se smíšenými pocity viny a zoufalství pokýval hlavou, vzal mě něžně za ruce a dal se do vyprávění: „Odhodlaně a zároveň pokorně, s vědomím, že já budu moct za rozpad naší rodiny, jsem se Caroline přiznal, že jsem potkal tebe a co se během pár dní tady mezi námi rozvinulo… A že si i přes následky uvědomujeme, že to není žádné pobláznění, žádný úlet. Vždyť navíc mezi námi ještě ani k ničemu úplně intimnímu nedošlo! A přesto naprosto jasně vnímáme, že jde o něco tak hlubokého a osudového, co jsme ještě s nikým necítili, nezažili… Celou dobu jen mlčky poslouchala, až se vyzpovídám. Když jsem skončil, řekla, že chápe a moc si váží mé upřímnosti a odvahy přiznat se. Protože to ona na rozdíl ode mě nedokázala… Prostě z ní nakonec vylezlo, že už má několik měsíců poměr s jedním naším známým...“
Teď dávaly jeho zmatené, ublížené, nenávistné emoce smysl. Ano, v podstatě měl na ně právo…
„Miláčku, chápu a soucítím s tebou tak hluboce, jak jen to jde, to mi věř, prosím…“ ujišťovala jsem ho zúčastněně. A on nepochyboval. „Ten hrozný šok po takovém odhalení vysvětluje tvé pocity zrady, křivdy, zklamání a vzteku. Sotvakdo by to ustál v klidu…“
Stále trochu roztřeseně tiskl moje ruce ve svých a vyhýbal se mému pohledu.
„Ale je potřeba to vstřebat, vyslechnout si její pohnutky a odpustit - to už si jistě taky uvědomuješ…“ pokračovala jsem smířlivě.
Hluboce se nadechl a zase vydechl. Působil hned o něco vyrovnaněji. Intuitivně jsem mu naznačila, ať si lehne a položí hlavu na můj klín. Udělal to. Jemně jsem mu projížděla prsty ve vlasech, a přitom jsme si zamilovaně hleděli do očí. Zavládl v nás mír, láska a pocit bezpečí…
Uběhlo několik nádherných, nekonečných minut ticha. Všechno negativní se docela rozplynulo. Zůstaly jen dvě duše zachvívající se jako jedna v dokonalém, láskyplném souznění.
Únava ze všech těch událostí toho dne nás pomalu ukolébávala ke spánku.
„Pojďme si lehnout do postele, miláčku,“ navrhla jsem tiše.
Zvedli jsme se a přešli do ložnice. Svlékli jsme se jen do spodního prádla, zalezli pod přikrývku a přitulili se k sobě. Chvíli jsme se něžně líbali, hladili, mazlili, aniž bychom měli potřebu posunout to někam dál, pomilovat se. Uvědomovali jsme si, ne rozumem, nýbrž srdci a celými bytostmi, že máme nekonečné množství času, celou společnou věčnost. Teď už ano…