48. …a nepodceňuj ho!

Chvíli po poledni mi napsal Nick, že v pořádku dojeli domů.
„Měl jsem obavy, jak budu naše odloučení snášet, jestli kvůli stesku po tobě budu schopný pořádně fungovat, pracovat, soustředit se… Ale je mi překvapivě fajn. Mám stále zvláštní, nádherný pocit, jako bys byla dál se mnou, tak blízko…“ svěřoval se mi později ve videohovoru na messengeru.
„To jsem moc ráda, že jsi v pohodě. Všechno zvládneme, jen zůstávat v klidu a napojení na svou intuici a srdce, miláčku,“ ubezpečovala jsem ho láskyplně.
„Budu se snažit, lásko moje. Caroline přijede zítra. Už jsem jí řekl, že si s ní potřebuju o něčem důležitém promluvit. Nejdřív se zdála zaskočená, až vyděšená. Ale pak spíš tak jaksi odevzdaně souhlasila, že se mnou taky potřebuje něco probrat. Dám raději holky přespat ke kamarádkám, abychom měli jistotu, že se nestanou svědky našeho rozhovoru,“ dodal trochu rozechvěle.
„To je dobrý plán,“ usmála jsem se povzbudivě.
„Musím ještě na zkoušku do studia, zase se ti ozvu, zatím se měj fajn, miláčku,“ rozloučil se pak spěšně.
Vnímala jsem, jak je pro něho těžké se se mnou loučit. Proto to raději takhle rychle utnul. Stejně jako když odjížděl z chaty…

Než přijela domů Caroline, ještě jsme si s Nickem několikrát zavolali a napsali. Byl evidentně nervózní, ač se snažil ovládat. Podporovala jsem ho slovně i na duchovní úrovni, posílala sílu, lásku, odvahu, víru, trpělivost. A cítila, jak se to mezi námi čím dal víc otevírá a oboustranně napojuje. Hladce jsme se dostávali na stejnou úroveň vztahu jako tenkrát před lety. A teď jsme mohli a měli popostoupit ještě mnohem dál…

Moment, kdy se Nick setkal s Caroline, jsem zaregistrovala naprosto jasně. Tak divoce se mu rozbušilo srdce… Chystala jsem se mu zase poslat sílu, ale jako by mě někdo nebo něco zarazilo. Během okamžiku se Nick dokázal sám docela srovnat… Byla jsem nadšená, šťastná, hrdá, jak se k tomu postavil. Dělal úžasné pokroky.
Cítila jsem, jak s pevnou jistotou a zároveň trochu provinilou pokorou odhaluje manželce náš začínající vztah. Zdálo se, že vše jde hladce. Pak ale zareagoval nečekaným výbuchem zmatku, vzteku, nenávisti! Pocity zrady, zklamání, výčitek, bolesti…
Automaticky jsem mu chtěla nějak pomoct…
„Nechovej se k němu pořád jako k malému dítěti! Víc mu věř, nechávej to na něm! Musí se sám snažit dostat na stejnou úroveň vědomí jako ty! A nepodceňuj ho!“ vytklo mi důrazně mé vyšší Já.
Tak jsem tedy vešla do své velké zkoušky sebeovládání a krocení nedořešeného syndromu spasitele…