99. ...anebo mlčet navždy

Konečně nadešel poslední týden našeho odloučení.
“Miláčku, v neděli jsem zpátky doma! Nedokážu popsat, jak strašně se těším! Miluji tě, Keith.”
I já jsem se tak moc těšila, až se vrátí...
“Takže se nejspíš opravdu vezmete...” pronesl tiše Sasha, když jsme se jedno dopoledne zase setkali v parku.
“Snad ano... Jsem zvědavá, jak se teď bude Keith chovat. Nevím, čím si tam prošel, co to s ním udělalo...” přemohly mě na chvíli pochybnosti.
“No, v každém případě doufám, že mu už teď nebudu tolik vadit. A tak bych tě mohl konečně požádat, jestli bys se mnou nazpívala jeden duet. Chceme ho s Míšou zařadit na naše společné album. Prý už ti něco naznačila.”
“Ráda, jen jestli to hlasově zvládnu,” zašklebila jsem se vesele.
“Věř mi, že kdybych o tom pochyboval, tak bych tě o to nežádal, brouku,” vrátil mi to se stejným úšklebkem.
“Tak teda jo, ty odborníku! A díky za upřímnost,” zasmála jsem se. “S tím albem jste už teda ve finále?”
“Jojo, a mám z toho moc dobrý pocit,” kývl spokojeně, a pak se na mě prudce obrátil. “Hele, nechtěla bys zkusit napsat ještě nějaký text, co bych mohl zhudebnit? Tamty fakt stály zato!”
“Pff, tak tobě jedna Denemarková zatažená do hudebního šoubyznysu nestačí?” odfrkla jsem překvapeně.
Trochu smutně se usmál a potřásl hlavou. “Necháme to otázkou do budoucnosti. Ani nevím, proč mě to právě teď napadlo... Stejně jsi se mnou při tvoření každé melodie, každého textu, každé písničky... Moje nedosažitelná múza.”
“Však ona se časem najde nějaká ta dosažitelná,” snažila jsem se mu rozmluvit tu jeho smutnou rezignaci.
“Hmmm...” hlesl jenom s nepřítomným pohledem.
“Nejdřív ale musíš přestat veškeré své možné partnerské vztahy předem sabotovat, hochu! Trochu se uvolni, nech tomu volný průběh! Představ si, kolik úžasných holek je všude kolem!” pokoušela jsem se ho dál optimisticky naladit.
“Neřekl bych, že se přímo uzavírám vůči jakémukoli partnerskému vztahu...” pokrčil zamyšleně rameny. “Jen prostě nemám potřebu někoho hledat. A nejspíš by to ani nebylo správné, když to vůči tobě pořád nemám vyřešené.” Po chvíli dodal. “Možná bych měl taky na nějakou dobu někam odjet...”
“Pokud to tak cítíš...”
“Právě že necítím. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mám naopak zůstat tady, poblíž tebe... A tak pořád čekám, co bude dál...”
“Hm, někdy je tak těžké nic nedělat, jen čekat... A neupadnout v jakousi letargii. Ono se stále něco děje, třebas jen někde pod povrchem, uvnitř nás, tak nepozorovaně...”
“Jo, naučit se trpělivosti, to dá, sakra, fušku. Hlavně nevyletět jako natlakovaná nádoba. To by mohlo udělat pěkný bordel v širokým okolí,” zamračil se a hluboce si povzdechl.
“Zvládneš jít na tu naši svatbu?” Bylo mi najednou naprosto jasné, že právě tohle ho trápí.
“Tím si stále nejsem tak docela jistý. Nechci něco zkazit. Až se budu muset rozhodnout, jestli něco říct, anebo raději mlčet navždy...”