100. Když splníš svůj životní plán

A byla sobota. Od znvovusetkání s Keithem mě dělila poslední noc.
“Já jsem tak strašně zvědavá, jaký teď Keith bude!” svěřovala se mi ten večer Míša, když jsme spolu seděly samy u bazénu.
“Jo, to já taky,” kývla jsem zasněně. “Vůbec nevím, co mám očekávat. Jen jedno vím jistě – milovala jsem ho před tou jeho proměnou a budu ho milovat dál, ať už se změnil jakkoli.”
“No jo, láska není o rozumu, to už si taky nenamlouvám. Ten do toho nemá nárok kecat. Prdlajs tomu rozumí,” zasmála se Míša.
“Stejně je to sranda, viď? Člověk si myslí, že si dokáže všechno živě představit, když mu někdo vypráví o tom, co prožívá, o svých zkušenostech.... Ale když to pak sám zažije na vlastní kůži, zjistí, že věděl kulový. Dokud to sám neprožiješ, opravdu nepochopíš...”
“Život je prostě tak úchvatný...” souhlasila Míša nadšeně. “Vždycky se dá najít něco, na co se můžeme ještě těšit. Třeba jen na to, že bude líp...”
Tak tomu jsem se musela od srdce rozesmát. “Ty moje milovaná optimistko.”
Jen provokativně zamrkala.

Spát jsem šla kolem desáté. Míša se ještě pustila do něčeho na notebooku.
Kolem půlnoci jsem vytřeštila oči do tmy. Byla jsem celá propocená. Dozníval ve mě jakýsi prožitý šok a zároveň pocit lásky, klidu a vyrovnanosti.
“Bože, to je šílený! Co se to zase děje?” promluvila jsem potichu sama k sobě.
K tomu mi ještě začal zvonit telefon.
“Jsem v pořádku, asi se mi něco zdálo,” uklidňovala jsem rozhozeného Sashu.
“O co jde tentokrát, prosím tě?”
“Ani nevím, nevzpomínám si. Ale najednou je mi zase až podezřele fajn. Ber to v klidu, já si jdu znovu lehnout.”
“Hm, tak už jen samé příjemné sny přeju.”
“Díky, tobě taky.”

Vzbudila jsem se brzy ráno. V hlavě mi ještě doznívala Keithova slova: “Drž se, miláčku...”
Pomalu jsem si uvědomovala, co se mi právě zdálo. Hlava mi to nepobírala. A přesto ve mně nebyl ani náznak pochybnosti o tom, co se stalo...
Jako v mrákotách jsem sešla dolů, napustila si do sklenice vodu a posadila se na pohovku v obýváku. Nemám představu, jak dlouho jsem tam jen tak seděla a ´koukala do blba´.
Z letargie mě probudila až Míša.
“Ahoj, co tady tak sedíš...?”
Zvedla jsem k ní oči.
Rychle ke mně přiběhla a sedla si vedle mě. “Ty mě děsíš, Niky! Co se stalo?”
Jako odpověď zazněl domovní zvonek.
“Můžeš otevřít, prosím?” požádala jsem ji bezbarvým hlasem.
“Jistě...”
Odběhla k venkovním dveřím. Bylo slyšet tiché hlasy.
Pak se v obýváku objevil Sasha s Brianem a Rikou. Vypadali zdrceně. Za nimi jsem zahlédla vyděšenou Míšu.
Sasha pomalu došel až ke mně. Cítila jsem, jak mu rychle buší srdce. Zvedla jsem se a objala ho. A pak se konečně rozbrečela.
“Ona to ví...” hlesla Míša za jeho zády a taky se rozplakala. Rika ji hned přitáhla k sobě a pevně objala.
“Byl se se mnou rozloučit,” vydechla jsem mezi přívaly slz a ještě víc se roztřásla. “Prý už zvládl všechno, co si v tomhle životě naplánoval. Proto mohl... musel odejít.”