98. Opravdové JÁ

Začal druhý týden Keithova pobytu v Americe. Od toho snu se mi pár dní vůbec neozval. Pak mi konečně odpověděl na mail.

“Ahoj Niky, mám se báječně. Prošel jsem něčím neuvěřitelným! Všechno mi do sebe začíná zapadat, skládat se jako puzzle. Dokážu se na sebe dívat s větším nadhledem a to je ta pravá cesta k odpuštění si. A taky neodsuzování sebe, ani druhých. Ano, to jsem potřeboval – odpustit si. A taky... smířit se s Alexandrem. A tedy i se Sashou. Miluji tě, Niky, a těším se, až se k tobě vrátím. Jako nový, lepší člověk. Tvůj Keith.”
Rozumově bych předpokládala, že se po takových zprávách začnu cítit klidněji. Jenže opak byl pravdou. A já nechápala, proč...
Rozhodla jsem se promluvit si o tom se Sashou. Bylo mi jasné, že se jeho intuice během posledního roku hodně zesílila a zjasnila, proto jsem doufala, že mi třeba právě on odhalí to, co mi z nějakého důvodu stále uniká.
“Niky, já mám pocit, že je to něco, co si nechceš... nebo spíš co se bojíš si přiznat. Zavzpomínej, co by to mohlo být. Určitě ti to tvá intuice naznačila, dala šanci poznat, ale ty jsi to z nějakého důvodu odmítla,” nezklamal mě Sasha. Dokázal se do mě překvapivě jasně vcítit...
Souhlasně jsem pokývala a nechala plynout své vzpomínky týkající se Keitha jen tak hlavou.
“To bude ono!” došlo mi najednou. Před očima mi zazářil onen moment na letišti, když odlétal. Pak jsem se ale znovu nešťastně zamračila. “Stále však cítím, že to radši nechci vědět! Mám k tomu přístup, ale odmítám ho. Snad podvědomě. Je to jako zamčené...”
“No, tak sis to aspoň přenesla do vědomí, vysvětlila sis, proč máš ty obavy. Už nejsou nevysvětlitelné. Nechceš znát důvod, protože je pro tebe prostě nejspíš snadnější cítit obavy, než si být naprosto jistá tím něčím...” vysvětlil mi to Sasha svým objektivním náhledem.
“Jo, to dává smysl. Tak jako jsem v tom našem minulém životě zapověděla všechny věštecké informace týkající se nás dvou. Nikdy jsem nelitovala. Je to tak frustrující znát věci předem. Obzvlášť ty, se kterými nemůžeš nebo nesmíš nic udělat.”
“Pořád mě nepřestává udivovat a naplňovat úctou a vděčností, jak jsou ty naše duše moudré. A přitom jsme to vlastně my sami...” vyřkl onu úžasnou skutečnost.
“Ano, duše jsou ta naše opravdová Já...”