92. Kdo ublíží dřív

Vyšli jsme z budovy. Pomalu jsme s Keithem kráčeli po ulici, drželi se kolem pasu a já cítila jakousi příjemnou úlevu.
On však vypadal hodně zamyšleně. Někam mi unikal.
Zastavila jsem a objala ho.
“Půjdeme domů, miláčku? Uděláme si krásný večer...” navrhla jsem a svůdně ho políbila na rty.
Lehce se usmál. “To zní nádherně, lásko... Ale chtěl bych se nejdřív ještě stavit za Sashou a za Míšou, jestli ti to nevadí. Koupíme cestou nějaké víno...”
“No, tak jo,” souhlasila jsem trochu překvapeně.
A tak jsme v nejbližším obchodě koupili láhev vína a pár minut nato zazvonili u Sashových dveří.
“Ahoj, můžeme dál?” pousmál se na něho Keith.
“Jo, jasně,” pozval nás Sasha dovnitř a překvapeně se na mě podíval. Jen jsem pokrčila rameny.
“Nazdar, tak jak to dopadlo?” zeptala se dychtivě Míša.
“Já bych řekla, že vesměs pozitivně,” odpověděla jsem trochu nejistě. Cítila jsem totiž, že Keith to tak docela stejně nevidí.
“Dáte si?” vytáhl právě koupené víno.
“Hm, budeme slavit?” pousmála se Míša.
“V podstatě ano. Dost věcí mi totiž došlo a zbytek už je taky v dohlednu,” odpověděl trochu tajemně.
Byla jsem zmatená. A měla dost ´blbej´ pocit, že se s ním něco děje.
Posadili jsme se venku na terase, Sasha donesl skleničky a Keith všem nalil.
“Tak jak to probíhalo?” zeptal se Sasha přímo.
“Nejdřív děsná smršť...” povzdychl si Keith. “Není jednoduchý přijmout fakt, že jsem byl někým takovým. Ale na druhou stranu bylo dost zvláštní a obohacující poznat toho člověka z různých pohledů... Viděl jsem jeho činy jak zvenku, tak zevnitř, z jeho pozice. Vnímal jsem jeho pohnutky, to, co ho vedlo k tomu, aby byl takový... Jistým způsobem jsem byl schopný ho vidět objektivně se všemi těmito poznatky o něm, dát to všechno dohromady a udělat si o něm obrázek... jako o člověku, který ubližoval, protože mu bylo ublíženo... A on se rozhodl pro zvláštní způsob obrany. Ublížit druhým dřív, než mu to udělají oni...”
“Páni, to dává smysl...” potřásl hlavou Sasha a koukal kamsi do zahrady. Nejspíš to všechno porovnával se svými vlastními zážitky.
“Niky, co všechno jsi vlastně viděla a cítila ty?” otočil se najednou Keith ke mně. Až jsem sebou trhla leknutím.
“Já? No, všechno to, co ty... A ještě to, co Nicoletta. S nadhledem duše bez těla,” překvapila jsem všechny svou odpovědí.
“Můžeš nám to popsat podrobněji, prosím tě, miláčku?” požádal mě.
“Jistě,” kývla jsem trochu rozpačitě. Nebylo mi jasné, proč to nemůžeme probrat jen my dva v soukromí. “Viděla jsem, jak Kilian sledoval Nicolettu, když spala, jak něžně se dokázal chovat, jak věřil, že ona je schopná ho pochopit, porozumět mu a... milovat ho.”
Keith mě držel za ruku a koukal někam do dálky. Míša se Sashou mě pozorovali očima plnýma otazníků.
“Byla jsem v těle Nicoletty, když padala z té skály. Pak jako by mě něco vystřelilo z jejího těla a já už ho jen viděla rozbít se o skálu pode mnou. Necítila jsem bolest, ani lítost. Bylo mi konečně dobře. Kiliana její smrt zlomila... Jako bych viděla jeho nahou, nešťastnou duši... Opravdu ji miloval, ačkoli se k ní choval tak majetnicky a krutě. Když už jsem mohla jako duše odejít, setkala jsem se s Alexandrem a naší dcerkou... Ale něco mě pořád drželo zpátky, nemohla jsem Kiliana takhle opustit. I Alexandr to chápal. Vyzval mě, ať to s Kilianem dořeším, pomůžu mu... Bylo to úchvatné, jak duše bez těla, bez ega dokáže být tak... chápavá, láskyplná a schopná odpuštění... A
tak Nicolettina duše zůstala s Kilianem. A on ji vnímal... Působila na něho svou láskou, dávala mu pocit pochopení, toho, že není sám, že je v bezpečí a milovaný... A on zatoužil rozdávat tento pocit všem, kteří ho postrádali. Vědom si toho, že právě on sám tolika lidem tento pocit, a ještě mnohem víc, vzal...”
Podívala jsem se na Keitha. Jen tiše, zamyšleně přikyvoval. Zato Sasha mě vyloženě hypnotizoval svýma hlubokýma, zářivě modrýma očima.
Naše pohledy se setkaly a nemohly se od sebe otrhnout. Najednou jsem měla pocit, jako bychom byli opět ti dva. Alexandr a Nicoletta... Dvě hluboce se milující, vnitřně tolik propojené bytosti...
Z tohoto zvláštního okouzlení mě náhle vytrhnul Keithův pronikavý pohled. Sledoval tu naši fascinaci beze slov, zdánlivě bez emocí, vyrovnaně.
Polekaně jsem se k němu otočila. Cítila jsem se provinile, ale v jeho očích nebyla jediná stopa výčitek... Všechno jen pozoroval. A to mě děsilo snad ještě víc...
“A co bylo dál?” vyzvala mě Míša k pokračování ve vyprávění. Nemohla si nevšimnout, že se mezi námi něco děje. “Jak to všechno dopadlo?”
“Vlastně happyend,” ozval se místo mě Keith. “Zasvětil jsem zbytek svého života druhým. Umíral jsem s pocitem naplnění.”
“Ale...” pobídl ho intuitivně Sasha.
“Jaké ALE?” podívala jsem se tázavě na něho, a pak na Keitha.
“Něco se nedořešilo. A neříkej, že to z něho necítíš!” trval Sasha na svém a zatvrzele se na mě podíval. “Kdyby se to tenkrát všechno vyřešilo, proč byste se měli znovu sejít jako... milenci?”
Zamrazilo mě. Měl pravdu. A měl odvahu ji takhle natvrdo prohlásit.
“Ano, kdyby se to mezi námi všechno srovnalo, byla bys teď se Sashou a ne se mnou,” přidal se Keith. “Co ty na to, Niky?”
“Nejspíš... máme dokázat žít spolu a milovat se oba jako lidské bytosti. To je trochu jiné, než když se smíří duše v beztělesném stavu...” napadlo mě.
“Já si to prostě ještě neodpustil...” hlesl Keith a hlas se mu zlomil rozrušením.
“Snažíš se to Nice všechno vynahradit,” ozvala se tiše Míša. A měla pravdu. Dávalo to smysl.
“A ona se tě pořád snaží chránit a vést...” rozhrábl to Sasha.
To už na mě bylo příliš. Zoufale jsem skryla obličej do dlaní. Začínalo mi to až nebezpečně rychle docházet.
“Omluvte mě,” vyskočila jsem a hrnula se do soukromí koupelny.
“Niko!” zavolal za mnou Keith zastřeným hlasem.
Nenechala jsem se zastavit. Zamčela jsem se v koupelně, posadila se na vanu a snažila se vnímat, naslouchat své intuici, co mi odpovídá na mou palčivou otázku: “Co udělá?”
Některé otázky mají zůstat nevyřčeny. Stejně tak jako odpovědi na ně. Zvlášť když je v hloubi duši prostě nechcete znát.
“Niko, jsi v pořádku?” ozvalo se zaklepání a starostlivý Keithův hlas za dveřmi.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela. Keith se na mě díval tak jaksi omluvně. “Půjdeme domů, miláčku...”
“Ano,” kývla jsem souhlasně.
Loučili jsme se všichni plni zmatených pocitů. Otázek bylo ještě víc než předtím.