91. Znovu prožít ten starý příběh

Domů jsem se vrátila kolem půl čtvrté, jak jsem Keithovi slíbila. Opět jsem ho zastihla nad notebookem.
“Ahoj, to už je tolik?” zvedl překvapeně hlavu.
“Ano, miláčku,” odpověděla jsem prostě.
Zavřel notebook, rychle se zvedl a objal mě.
“Stalo se něco? Jsi v pořádku?” vyptávala jsem se nervózně. Měla jsem pocit, že něco chystá...
“Ne, jsem v pořádku. A připravený na ten velký zážitek,” řekl klidně a dál mě objímal. Připadal mi zase o něco klidnější a vyrovnanější.

O půl páté jsme vyrazili k Sashovi a Míši. Už na nás čekali.
Doktor Stiler byl se vším srozuměný, Sasha mu všechno vysvětlil předem.
“Můžu tady s Keithem zůstat?” zeptala jsem se.
“Pokud on sám chce...” neměl terapeut námitky.
“Budu moc rád, Niky,” pronesl klidně Keith a pohodlně se usadil v křesle, které mu doktor určil.
“No nic, my půjdeme. Držte se a dejte nám pak vědět,” rozloučili se s námi Sasha a Míša a odešli.
“Nebude vadit, když ho budu držet za ruku? Víte, už jsem část toho příběhu viděla a mám takovou schopnost vidět věci... minulé i budoucí... A mám pocit, že to budu moct všechno prožívat přímo s Keithem,” vysvětlovala jsem. Pak jsem se otočila na Keitha: “Teda jestli ti to nebude vadit, miláčku...”
“Byli jsme tam oba, tak tím můžeme projít znovu společně,” neměl námitek.
“Myslím, že by to neměl být problém,” řekl klidně doktor Stiler. “Sasha mi o vás hodně vyprávěl a vím, kým jste byla tenkrát, slečno Dominiko. Bude to určitě zajímavý zážitek pro nás pro všechny. A jak doufám, pomůže vám to vyřešit spoustu věcí ve vašich současných životech.”
Terapeut uvedl Keitha do nižší hladiny vědomí a klidným hlasem ho vybídl, aby se podíval do svého minulého života, který potřebuje vidět.
Keith se okamžitě přenesl do období druhé světové války. Byla jsem tam s ním, viděla to, co on, cítila jeho pocity, vnímala jeho osobnost, všechny jeho pohnutky, myšlenky...
“Jsem v Německu, velice vlivný, mocný, bohatý muž... A taky osamělý, nešťastný... Snad proto jsem tak krutý... Mám dva mladší bratry. Ten nejmladší se zamiloval do jedné Angličanky... Když jsem ji poprvé uviděl, pocítil jsem do té doby něco nepoznaného... Lásku? Opravdovou, omamnou, naprosto povznášející... Nikdy jsem v nic takového nevěřil... Jenže ona má oči, srdce, všechno jen pro Alexandra. Začínám ho nenávidět! Získal jsem všechno, po čem jsem kdy zatoužil, ale on má víc! Tím, že má ji, Nicolettu. Chová se ke mě mile, ale nikdy se na mě nepodívá tak jako na něho... Nemiluje mě... Ale já jsem se rozhodl, že ji donutím!” Keithovi se na tváři objevil zuřivý výraz. “Mám všechny prostředky pro to, abych ji k sobě připoutal – po dobrém nebo po zlém...”
“Zkuste to všechno jen pozorovat, jako film. Víte, že jste to byl vy, cítíte ty emoce tak jasně, ale uvědomujete si, že už je to všechno minulost,” vyzval ho klidně terapeut.
Keith se uklidnil. Začal o svém bývalém ´já´ mluvit ve třetí osobě. A trochu víc s nadhledem.
“Kilian Nicolettě vyhrožuje, že ji nechá zavřít jako anglickou špionku... Může si vymyslet jakoukoli lež a lidé mu to uvěří. Protože má takovou moc a tolik se ho bojí... Dává jí podmínku – když si ho vezme, udělá z ní německou občanku, bude s ním v bezpečí. Nicoletta odmítá. Pokusí se s Alexandrem utéct... Ale Kilian je dostihne a zraní Alexandra tak, že je z něho mrzák. Ale stále žije. Kilian je dostatečně chytrý, aby ho nenechal zabít. Je to zvláštní, ale cítí, že pokud by ho zabil, Nicolettu by ztratil i on. Ona by si našla způsob, jak odejít za Alexandrem... Proto Alexandra drží ve svém domě. Díky tomu pokusu o útěk je z něho zrádce národa. I jeho má teď tedy Kilian v hrsti. Nicoletta si ho bere za manžela. Ale on stále cítí, že není jeho. Má její tělo, ale její srdce, duše i myšlenky patří jen Alexandrovi...”
V tu chvíli jsem se ocitla v těle Nicoletty. Před očima se mi mihly okamžiky, kdy mohla Kiliana sledovat v soukromí jako jeho žena. Snažila se najít k němu cestu, k jeho nitru, k jeho srdci.
Dokázal být občas i milý. Avšak tolik se tomu bránil, bál se své soucitné stránky... Tolikrát ji pozoroval, jak spí, se zvláštní něhou v očích... A Nicoletta stále doufala, že ho dokáže změnit k lepšímu, otevřít v něm to dobré, svou bezpodmínečnou láskou...
“Nicoletta je těhotná.”
Keithova slova mě vrátila do přítomnosti. Hned nato jsem tam zase byla s ním, v tom minulém životě a všechno pozorovala z jeho pohledu.
“Kilian je tak šťastný... Zůstává u Nicoletty při porodu... Prochází s ní jejím utrpením, tolik ho to bolí... Ale pak prožívá úžasnou euforii – děti jsou na světě. Dvě krásná děvčátka... Poprvé v životě pláče dojetím... On je opravdu miluje... Všechny tři...”
Keith se odmlčel a mě najednou zamrazilo. Přišel ten nejhorší okamžik...
“Teď mu to došlo... Ty děti nejsou jeho! Zase ho zradili, všichni! Alexandr, Nicoletta a ty dvě maličké... Hroutí se zoufalstvím... Ne, tohle jim neodpustí! Probouzí v sobě všechnu nenávist a krutost, všechny své pocity křivdy a zrady...”
Keith se odmlčel a rychle dýchal. Byl vyděšený z toho, co viděl. “Já ji zabil! To malé, nevinné dítě! Co jsem to byl za monstrum!?”
Stiskla jsem mu ruku a vyslala k němu uklidňující pocity lásky a spoustu vnitřní síly.
“Keithe, to nejste vy, tohle je už někdo jiný, neztotožňujte se s ním tolik!” chlácholil ho doktotr Stiler. “Stále všechno jenom pozorujte...”
“Vedle Kiliana se najednou objevil Alexandr... Zoufale pláče a křičí na něho, co to provedl. Kilian jen stojí a tupě hledí do vody, kde před chvílí zmizelo to malé dětské tělíčko... Alexandr v něm ve vteřině mizí taky. Jak hloupé a zoufalé... odvážné a oddané gesto. Tak zbytečné, vždyť neměli šanci... A přece se pokusil. Pro své dítě, pro svou dceru...”
Keith se na chvíli odmlčel a já se zase ocitla v ordinaci. Po tvářích mu stékaly slzy, ve tváři měl vepsaný nepopsatelný smutek, lítost...
“Znovu se zatvrdil, místo srdce kámen... Nicoletta je šílená zoufalstvím a bolestí. Ale on je sám se sebou spokojený. Teď ji má jen sám pro sebe. Můžou spolu začít znova, jen oni dva... Ne, tohle mu neodpustí, to prostě nedokáže... Vidí ji běžet pryč, ke skalám nad řekou... Rozběhne se za ní, ale nemůže ji zastavit. Už nikdo a nic... Vidí, jak se zastavila na skále nad řekou a naposledy se k němu otáčí... Nenávidí ho... tak strašně moc, jak ji to všechno bolí... Za to, co způsobil. Roztáhne ruce a letí, padá... Kilian se k ní vrhne, chce ji zastavit... Ale ona už dál nechce, nemůže...”
Opět jsem se ocitla v těle Nicoletty. Znovu jsem prožívala její odchod z tohoto světa. Cítila jsem poryv větru, když se její tělo řítilo do hlubin. Náhle mě něco prudce vytáhlo z jejího těla... Byla jsem stále ona, ale jako svobodná duše sledující své prázdné tělo tříštící se o skály.
Nicolettina duše se obrátila na Kiliana. Její mrtvé tělo už ji nezajímalo. Byla opět volná.
Kilian se zhroutil na zem a vzlykal jako malé dítě.
On ji opravdu miloval... Jedinou ve svém životě, svým zkamenělým srdcem, svou zbloudilou duší... Uvnitř toho krutého muže byl zraněný, opuštěný, po lásce a pochopení toužící bytostí. Na krátkou chvíli pevně věřil, že je tu někdo, kdo ho dokáže osvobodit, porozumět mu, snad ho i milovat... A teď byla pryč, jeho poslední naděje... Tohle všechno mi problesklo hlavou, to všechno Kilian v této chvíli cítil. Naprosto zlomený, bolestí šílený člověk.
“Keithe, zkuste se posunout o kousek dál...” vyzval ho doktor Stiler jemně. “Ta strašná chvíle je za vámi...”
“Zůstal jsem sám,” vyprávěl Keith zase naprosto vžitý do Kiliana. “Christopher vzal druhé dítě a zmizel z mého života. I on mě proklel za to všechno. Nic mu nevyčítám, zasloužím si skončit takhle opuštěný, zpustošený, zlomený... Uvnitř jsem byl už dávno mrtvý, jen vedle Nicoletty jsem na chvíli zase ožil... Teď jen čekám... doufám a zoufale prosím, aby mé tělo konečně zemřelo. Ale není to tak jednoduché, mám tu ještě nějakou dobu takhle trpět... Tolika lidem jsem ublížil, tolika... Pořád ještě netrpím dost a dlouho...”
Kilian sám sebe odsoudil tak tvrdě, jak jen to dokáže sám člověk. Snad proto, že nikdy nepoznal odpuštění. To své, ani to druhých...
Najednou jsem se tam objevila jako Nicoletta vedle Kiliana. Jen duše, bez těla. Vzpomínala jsem si, že mě na ´druhé straně´ přivítal můj milovaný Alexandr s naší dcerkou v náručí. Bylo to tak nepopsatelně úžasné, osvobozující setkání. Objímali jsme se a líbali, jak jen to milující duše dokážou. Ale nemohla jsem s nimi odejít, ještě ne. A Alexandr to věděl.
“Běž za ním, takhle nemůžeš odejít,” vybídl mě laskavě a láskyplně se na mě usmál. “Ještě ho můžeš tolik naučit...”
Zmizeli a já se právě ocitla vedle nešťastného Kiliana.
Duše osvobozená od těla a ega je o tolik chápavější, nekonečně milující, trpělivá a schopná odpuštění...
Objala jsem ho a zašeptala mu do ucha: “Musíme si odpustit, Kiliane. To je to, co se máme společně naučit...”
“Je tady se mnou!” přitáhl mě Keith opět do přítomnosti svým překvapeným výkřikem. “Cítím její přítomnost! Tak jasně... Ona mi chce odpustit?! A pomoct mi najít sílu všechno napravit a sám sobě... odpustit?!” Vypadal zmateně. “Copak je něco takového možné? Zemřít, a přece zůstat...”
“Co přesně Nicoletta chce, Keithe? Co se děje dál s Kilianovým životem? Kam směřuje?” nabádal ho terapeut k důležitým zjištěním.
“Mám zase chuť žít... a něco se sebou dělat! Válka končí a já mám šanci alespoň něco napravit! Jsem úplně jiný člověk – pomáhám lidem, své peníze využívám ke stavbě nemocnic, domovů pro opuštěné lidi, dávám jim možnost spokojeně žít... Přestávám skrývat své emoce, nebojím se ukázat své dojetí, lítost, nadšení... lásku... Stále ji cítím po svém boku... Dává mi sílu bojovat za tu správnou věc! Za svobodu lidí, za lepší život všech! Nejsem sám a dávám tento nádherný pocit každému, kdo to potřebuje, kdo o to stojí... Všechno, co jsem vlastnil, jsem rozdal. A přitom teď mám mnohem víc... Ale už to není o hmotě, žiju skromně. Stačí mi ten pocit, že můj život má smysl a že mě má někdo rád...”
“To je skvělé, Keithe,” usmíval se doktor. “Teď se podívej k dalšímu důležitému okamžiku v tomto tvém životě.”
“Ležím v nemocnici, umírám. Nevím, co mi je. Nevnímám bolest. Je mi to jedno. Jsem šťastný a vnitřně naplněný. Vidím svoje prázdné tělo ležící na posteli. Necítím k němu žádnou lítost, už ho nepotřebuji, nic pro mě neznamená. Vedle mě se objevuje Nicoletta. Je průsvitná stejně jako já. Šťastně se usmívá. Zvládli jsme to. Odcházíme spolu do toho skutečného světa...”
V místnosti nastalo na pár minut ticho, které přerušil až hlas terapeuta: “Keithe, tvoje cesta skončila, teď se pomalu vrátíš do současnosti...”
Za chvíli byl Keith opět s námi při plném vědomí. Oči mu zářily právě poznanou pravdou.
“Viděla jsi to všechno, Niko?” zeptal se mě stále ještě okouzleně.
“Ano, miláčku, všechno jsem viděla, cítila,” přitakala jsem dojatě.
“Mám tolik otázek... Tolik toho spolu musíme probrat!” potřásl nedočkavě hlavou.
“No, já vás nebudu zdržovat,” vložil se do toho s úsměvem doktor Stiler. “Kdybyste ještě potřebovali s něčím pomoct, víte, kde mě hledat.”
Srdečně jsme mu poděkovali a vyšli ven z ordinace.
Byl zářivý letní den. Ale pro mě v tu chvíli nejvíc zářil Keith. Svou láskou, svým poznáním.