93. Být ve své vlastní síle

Mlčky jsme došli domů. Sedli jsme si spolu na pohovku a já začala.
“Keithe, můžeš mi říct, co se s tebou děje? Mám pořád pocit, že se chystáš k něčemu... Nevím, čemu, ale děsí mě to!”
Nejistě mě vzal za ruku, pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Jako by se rozhodoval, sbíral odvahu říct mi...
“Ano, musím něco udělat... Na nějakou dobu tě opustit, miláčku.”
Nechápavě jsem se na něho podívala.
Tichým hlasem pokračoval. “Už když jsi mi řekla, co zjistil Sasha, to, že jsem byl Kilian... cítil jsem, že je to pravda. Do té doby mi na tom tak nějak nezáleželo, ale ON to potřeboval zjistit, potvrdit. Po tomhle odhalení jsem začal mít pocit, že prostě MUSÍM něco udělat. ´Náhodou´ mi den potom přišel mail od jednoho kamaráda z Ameriky. Hodně cestuje, poznává domorodé kultury... Zaujalo mě to. Nabyl jsem jistoty, že to je ono. Potřebuju někam vypadnout, vyčistit si hlavu, sám... Chápeš to, miláčku, viď?” podíval se na mě s nadějí, že to všechno přijmu v pohodě.
“Myslím, že rozumím...” hlesla jsem smutně.
“Až teď jsem si uvědomil, jak moc jsem na tobě závislý, jak moc mi pomáháš, že pro mě znamenáš možná až příliš. Z toho, co jsem viděl ve svém minulém životě, je mi důvod jasný. Ale já se musím osamostatnit, najít v sobě rovnováhu sám za sebe.” Pak dojatě dodal. “Potom budu mít čisté svědomí a pocit, že si tě opravdu zasloužím. Náš vztah bude díky tomu v rovnováze. Oba budeme vnitřně dostatečně silní...”
“Ano, všechno to dává smysl, miláčku,” kývla jsem smířeně. “Nemůžu a ani nechci ti v ničem bránit a už vůbec ne ve tvém rozvoji. Taky cítím, že to je tvá správná cesta. Přes to všechno...” Váhala jsem, jestli dokončit tu větu, vyslovit své obavy.
Tázavě se na mě podíval. “Nevěříš, že to dokážu?”
“Věřím, jsem si jistá... a přesto se o tebe nedokážu nebát. To je zase můj problém k řešení. Musím ti dát svobodu. V rozhodování, ve všem. I kdybych měla vědět... jak moc tě to bude bolet,” přiznala jsem.
“Některá bolest prostě stojí zato, lásko. A mně tohle za to všechno stojí. Za to, že budu s tebou, s pocitem, že si zasloužíme jeden druhého, že si máme vzájemně co nabídnout,” ujistil mě.
Nemohla... nesměla jsem mu bránit. I přes ten svírající pocit na srdci.
Ještě ten večer jsme se rozhodli, že svatbu o měsíc odložíme. Keith se chystal během následujících dní odletět do Ameriky za svým přítelem. Beze mě. A já to respektovala.

Den před Keithovým odjezdem jsme se sešly v parku – já, Rika, Míša a Zorka.
“Páni, takhle jsme se už docela dlouho nesešly, co?” okomentovala to Míša vesele.
“No jo, ti naši hoši nás nějak moc zaneprázdňují,” uchichtla se Zorka.
“Ale to vůbec neznamená, že jsme ztratily to naše speciální napojení, co mezi námi bylo a stále je!” nadhodila Rika.
“Přesně tak, Riky. A to je prostě skvělá skutečnost,” přikývla jsem spokojeně. “Navíc teď, když tu bude Zorka taky žít a studovat, se jistě takhle sejdeme častěji. Ještě kdyby tady tak Míša zakotvila... Absolutní dokonalost,” rýpla jsem do Míši.
“Nic není nemožné...” pokrčila jmenovaná rameny a tvářila se tajemně.
“Je tady něco, co jsi nám opoměla oznámit?” optala se Zorka překvapeně.
“Vlastně jen to, že se mi tu líbí čím dál víc, mamka už se začíná smiřovat s tím, že jí v Česku zbyde aspoň brácha s Anet... Se kterou si, mimochodem, moc dobře rozumí.”
“A kdo... teda co se ti tady tak moc zalíbilo?” zaprovokovala si taky Rika.
“Tak jako celkově jsou tady fajn lidi a všechno...” mlžila dál Míša.
“A spočinul tvůj pohled na někom déle, než by nebylo podezřelé?” zamrkala jsem na ni vyzývavě.
Zatvářila se, jakože strašně přemýšlí, a pak odpověděla: “A víš, že někdo by se našel?”
“Nějaký kluk? Teda muž?” chytila se toho dychtivě Zorka.
“Jo, je to chlap!” rozesmála se Míša. “Docela si rozumíme. I přes moji angličtinu.”
“Tak už nás nenapínej!” šílela Zorka. “Kterej to je? Známe ho?”
“Neznáte, ale poznáte,” uzemnila ji Míša. “Domluvíme nějakou společnou akci. Jen dočkej času jako husa klasu.”
“A já pořád nechápala, proč mi to čekání tak nejde! No jo, to bude tím, že nejsem husa! To se mi docela ulevilo, vám řeknu!” rozesmála nás Zorka svou poznámkou.
“Něco naplánujem. Co nejdřív! Zvlášť Nika teď bude potřebovat hodně rozptýlit!” navrhla Rika pohotově, ale pak se zarazila. “I když my s Brianem vlastně odjíždíme do Česka... “
“No, tak to naplánujem až na dobu, kdy budete zpátky. Neboj se, o nic nepřijdeš. A já se tady zatím o Niku postarám,” uklidnila ji Míša.
“Tak to budu v nejlepších rukou!” projevila jsem upřímné nadšení.
Fakt byl, že už předem se mnou cloumaly obavy, jak to budu zvládat. Keith byl možná na mně svým způsobem závislý, ale já zase byla závislá na jakési potřebě pomáhat mu, starat se o něho jako o malé dítě. A to muselo skončit. Pro dobro nás obou.