Láska

Chtěl bych pokleknout před svojí ženu, abych jí znovu mohl požádat, jestli by se mnou chodila. Hodiny jsem seděl ve školní lavici jakoby nic a o přestávce být s ní v objetí. Pulzovat a předvádět se jaký jsem borec a že to není zadarmo, protože hrozí rozchod a ten bolí. Praštil jsem sebou po vyšlápnutí schodů do druhého patra, takže rozchod by se mnou pořádně zamával. Už se se mnou rozešla holka, ale bylo to jiný. Patřil jsem do skupiny puberty a teď mám jiný obzor i pozornost věnuji něčemu jinému. Tenkrát to bylo lehké vyjít sám se sebou. Měl jsem jen sebe a nikoho jiného. Naučil jsem se všeobecně všechno, co jsem musel. Teď se nemám rád. Být znovu nezávislý a o něco odvážnější, jenže patří mi to, tak se s tím smířím. Život je takový. Učit se je pořád co. Jen nejde splnit sen, jen to prostě nejde. Vždyť o čem je milovat? Je to rozbouřené moře, sen, je to náhoda, nebo dokonce osud. Jdu stále ve svých stopách a odpoutávám se od sebe. Úkony konám bez přestávky na to myslet. Vstanu, projdu na záchod a doufám, že vydržím čůrat co nejdéle a jsem sám se sebou spokojený. Projdu do místností a vykonávám další ranní potřeby, jídlo, pití, umývání, příprava na další den komerčního výdobytku civilizace, ve kterém žiji. Vzbudím ženu ta vzbudí děti a my si myslíme, že to nikdy nebude jiné, ale bylo. Dříve dítěti patřili moje vzpomínky na dětství a rodinu. Do té doby, než jsem dospěl do bodu, kdy já mám své a miluji své děti. Každý i když už jsme dospělí v sobě máme stále to dítě, kterým jsme byli. To moje je ukřičené a natěšené na něco co nikdy nebude. Vyrůstal jsem v kompletní rodině a troufám si říci, že i dnes v mých 33letech je stále kompletní. Máma a táta jsou spolu šťastní, i když mě mají zase doma, nedělají z toho povyk. To spíše já. V dospělosti jsem se snažil změnit dítě, které v sobě ukrývám. Hrál jsem si na Playstationu 2 a dohrál jsem spoustu her až do konce a stále dokola. Snažím se jim nepřekážet a být alespoň po finanční stránce užitečný. To je citace Jokera z původního filmu Batman rok 1989: „Tolik práce, a tak málo času.“ V době kdy jsem se jako dítě rozvášňoval, jsem začal sledovat Batman: The Animeted Series rok 1992 – 1995. To vám byly scény, pokaždé ráno, když jsem musel jet na chalupu, kde nebyla televize s RTL, kde toho Batmana vysílali. „Já nechci.“ „Kdy už tam budeme?“ „To nejde.“ „Já za to nemůžu.“ A asi plno dalších vět, které si již po tolika letech nevybavuji. Podepsalo se to na mě. Neměl jsem vždy to co jsem chtěl, a to byl pro mě problém. Jenže dosud jsem tento problém zcela nevyřešil, i když možná se mi to přeci jen povedlo a změnil jsem to dítě v sobě. Dnes jsem zcela klidný. No dokud zase něco nespustí a já vypouštím to rozzuřené dítě na povrch. Za to jak nemůžu mít to co chci. V mém životě naštěstí dítě nenajde nikdy plnohodnotné uplatnění. Ve světě dospělých, není prostor na dětinství, ale na opravdové hrdiny. Říkám hrdiny, protože hrdina se pozná jen podle svých hrdinských činů a to jsou každodenní úkoly v životě každého z nás. To však neznamená, že to dítě v nás není. Naopak je tam. Víme o něm, ale jen když se spustí spouštěč. To co nás potkalo za situace jako děti, které jsme jako děti nemohli vyřešit, ani s nimi nic udělat, to jsou faktory, ve kterých je pravda každého z nás zakódovaná. Dětský svět není úplně nevinný a dějí se různé situace, ve kterých si dítě, ale nemůže poradit. Dám vám příklad ten, že když řeknete dítěti, aby vypnul sporák, na kterém se vaří vajíčka za 7 minut. Dítě neumí počítat hodiny, minuty. Dítě nezná čas, tudíž nemůže vypnout sporák. Tyto úkoly dětem nedáváme, protože bychom chtěli asi trochu moc. Tudíž je tu více věcí, na které se lze nyní zaměřit. Za prvé na čas a jak dítě naučit něco co nezná. Za druhé vyvarovat se těmto situacím, které mohou mít na dítě nedozírné důsledky až psychické poruchy. Teprve teď jako dospělý si uvědomuji a přijímám tyto následky, které nesu a ponesu si je až do hrobu. Svět se možná mění, ale mi zůstáváme stejní napořád dokud tady jsme. Neseme si prohry a výhry, poučení to však není. Jsme chtivý a kolikrát se vám stalo, že jste něco chtěli a nedostali to. Je to na prd a co teprve ty děti. Mluvit jsem chtěl, o tom jak zůstáváme stejní. Je to tak, sice někdy máme všeho už dost, ale po čase se to rozptýlí a vznikne nový, čistý papír našeho já a je zase jen na našem dospělém uvážení, jak se zachováme. Kdybychom si věci, které chceme nemohli nikdy v životě dovolit asi by nás to na konci života trápilo. Díky tomu, že jsme kultivovaní a přející se spoustou dalších lidských vlastností, všechno překonáváme, pokud tedy nevyhraje to dítě v nás. Lidé jsou všelijací s touhou i pochopením, proč v nás tedy převládá ten pocit dítěte a někdy se nám to jen tak hodí a líbí, ale ve vážných případech by v nás to vzteklé dítě nemělo vyhrávat. Dítě by mělo zůstat dítětem, ale jsme to stále mi od spermie s vajíčkem, po zárodek, novorozenec, kojenec, batole, předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk, dorostové období, dospělost, zralost, střední věk, stáří, vysoké stáří, kmetský věk. O co mi vlastně jde, je to, že pokud jsem na světě, mohu se zachovat a jednat sám se sebou, jak uznám za vhodné a nesmíme se nechat ovlivnit v tomto chování/jednání nikdy nikým, a pak je úplně jedno, jestli žijete s rodiči ve svých 33letech, ale pořád to ve vás vře. Jsou hezké pocity které mají za účel vyvolat v hlavě člověka endorfiny a pak jsou tu ty špatné pocity, jako když stojíte nad vysokou římsou a ten pocit úplně cítíte v žaludku. Je nás na planetě samozřejmě hodně, a každé zvíře i spolu s námi se nějak liší obsahem vnitřností, způsobem jak vyvine Gepard štíhlí rychlost 100km/h a podobně. Proto jsme rozlišní, jen mi vrtá hlavou z jakého důvodu jsme tolik odkázaní na svůj universální zevnějšek a to prosím všichni. Bylo by to hloupé, kdyby lidé s různými pocity a různou povahou vypadali stejně jako někdo s jinými touhami. V jádru jsem stejný jako kterýkoliv člověk, na kterého v životě narazím. No jo, ale ten vývoj se jednou zastavuje a už nám nerostou chodidla ani nám více nevyroste mozek, spíše naopak. V tento moment žije člověk pro peníze a snaží se založit rodinu a předávat tradici a zkušenosti. Není to krásné? Je to krásné. Tomu se dá teprve teď říct život. Figurky nejsme, jsme lidi a navíc civilizačně závislá na inovacích a pokrokách. Spolu s námi se mění planeta, je jedno jestli globalizace měla, nebo neměla být, protože s ohledem na tu zmiňovanou krásu před okamžikem se lidstvo bude dál rozrůstat a tím pohltí svou planetu. Smutné ale je to konec. Tedy konec v mém podání prostého dělníka ze střední třídy, který se snaží a třídí odpad. Kdokoliv z lidí tam nahoře může mít s planetou Země jiné plány, či úmysly. Čím více nás je, tím hůře se mi zdá, že ovládáme to dítě v sobě a tak zbrojíme, a válčíme. Musím se přiznat, že někdy, když vyjdu ven z domu a vnímám, jako kolik cizích lidí co jsem nikdy před tím neviděl, projde kolem mě. Roztáčí se mi pomalu hlava a jednoduše nechápu. Panebože ne, že bych byl proti lidem to opravdu vůbec ne. Jsem si vědom dědictví a hlavně toho pokroku co lidi dělali, dělají, a budou dělat. Miluju lidi , jen většinou jenom sám sebe. To je tak smutné. Sex, drogy, muzika, sociální sítě, i pitomá káva nás může tak sblížit, tak proč jsem ještě nenašel lásku? Někde je tady vždy něco špatně. Můžou za to chtíče. Přesně to za to může. Ta stejná věc, která v nás probouzí dospělost způsobuje to, že někteří jedinci, jako jsem třeba já, se nestihli nikdy zamilovat. Bůh je pak ten na koho bych se měl obracet, ale já věřím a ne zrovna v boha, ale v honbu za penězi a za poznáním něčeho nového, něčeho jako je láska.