75. Dobrá bolest

S Keithem jsme prožívali příjemné, zamilované období a kupodivu jsme byli stále schopni udržet si tu vyrovnanost a to souznění mezi námi. Jen jsem občas měla pocit, že se musí v určitých věcech přemáhat. Prostě věděl, jak se zachovat správně a udělal to tak. Ale nešlo mu to od srdce. I když – kdo z nás to tak sem tam nemá...

Jednou jsem byla s malou Avou na hřišti a najednou se tam objevil Sasha.
“Čáu! Co ty tady?” pozdravila jsem ho s úsměvem.
“Ahoj! Šel jsem prostě jen tak kolem... ´Náhoda´, znáš to,” mrknul na mě. “A co vy dvě princezny? Jakpak se máte?” optal se vesele a chytil do náručí Avu, která kolem nás začala rozjíveně běhat dokola.
“Houpat, jo?” zakřenila se na něho a ručičkama udělala gesto ´prosím, prosím´.
“Takovou roztomilou princeznu přece nemůžu odmítnout,” povzdechl si legračně, posadil ji na houpačku a začal houpat.
Okouzleně jsem je sledovala.
Sasha se ke mně pootočil a změřil zkoumavým pohledem. “Ty bys takové vlastní dítě hned brala, viď? Doufám, že s Keithem nespěcháte a dáváte si bacha...”
“Ty máš zase blbý řeči, co?” vypadlo ze mě okamžitě spontánně.
Omluvně se na mě podíval. “Tak se na mě nezlob, prosím tě. Prostě ze mě vždycky vypadne něco tak trapně upřímnýho... Až bych si kolikrát sám dal facku, vážně!”
“Omluva se přijímá, tak si to zase chvíli nepokaž,” kývla jsem smířlivě, a pak mu stejně odpověděla. “Děti zatím neplánujeme. Ani svatbu. Ale jsem strašně vděčná za to, že můžu být právě s Avou. Moc mě to naplňuje. I když možná se jenom potřebuju o někoho starat, mít pocit, že mě někdo svým způsobem potřebuje a já mu mám co dát, naučit ho...A zároveň, samozřejmě, sama taky získat nějaké zkušenosti.”
“Ale stejně mám pocit, že toužíš po vlastním dítěti... Nemůžu si pomoct,” zavrtěl zamyšleně hlavou. “Snad je to tím, že jsi o ně tenkrát tak náhle přišla, kdo ví...”
“Hmm, to bude tím. Když se ti stane něco tak fatálního a nemáš čas se s tím srovnat... zůstane to v tobě a čeká na vyřešení. Taky možná proto jsem dostala tuhle šanci, dělat chůvu takovéhle roztomilé holčičce, která mě má naprosto v hrsti!”
Při posledních slovech jsem na Avu legračně vykulila oči. Ta se hned od srdce rozesmála. “Niky zlobí!” To už jsme se smáli všichni tři.
“Děti jsou fakt skvělé,” prohlásil Sasha. “A nejlepší je to, že se před nimi člověk nemusí přetvařovat, může být sám sebou, blbnout jako oni a ještě ho za to ti mrňousi zbožňují!”
“Jojo, takhle malé děti se ještě nebojí být spontánní, bezprostřední, mít srdce na dlani... Než je okolí tvrdým způsobem naučí, že emoce je lepší skrývat. Tedy pokud nechtějí příliš trpět...” přemýšlela jsem nahlas smutně.
“Ale jdi, ty citlivko...” pronesl chlácholivě a opatrně mě objal. “Snad každý jednou přijde na to, že je lepší lítat a občas si natlouct, než být živou mrtvolou a necítit vůbec nic. A když to bolí, je to dobrá bolest. Stojí zato. A věř, že zatraceně dobře vím, o čem mluvím...”
Čekala bych, že se na mě po těch slovech podívá, ale on jen dál stál před tou houpačkou, ruku kolem mých ramen a tvářil se tak jaksi zasněně.
Potichu jsem řekla: “Promiň, že ti takhle ubližuju... Věř mi, že je mi to tak strašně líto... ale nemůžu jinak...”
“Já vím. A nic ti nevyčítám,” hlesl jenom. Pak jsme se zároveň jeden na druhého podívali. Oboum se nám zaleskly oči slzami...