76. Velké události

Koncem listopadu kluci odletěli na turné do Ameriky a vrátili se až před Vánoci. Bylo to tak zvláštní a nádherné – první Vánoce v Irsku s Keithem... K tomu mi ještě ten den volala nadšená Rika, že ji Brian právě požádal o ruku.
“Miláčku, v únoru jdeme na svatbu!” oznámila jsem hned Keithovi rozjařeně.
Tázavě se na mě podíval a vtipně se zeptal: “Mám to brát jako nabídku k sňatku?”
To mě rozesmálo. “To né! Ujišťuju tě, že bych na to šla víc romanticky! Brian s Rikou se budou brát! Nádherné vánoční překvapení, co říkáš?”
“Hmm, to teda všechna čest. Brian je vážně romantik...” pokýval s úsměvem hlavou.

Den po Vánocích jsme hned Briana s Rikou navštívili. Oba jen zářili.
“Tak už máte datum?” optal se Keith zvědavě.
“No, jelikož v březnu zase vyrážíme na turné, tak to musíme stihnout v tom únoru,” rozhodil rukama Brian.
“Ale únor nám naprosto vyhovuje!” přidala se Rika vesele. “Stejně jako by nám vyhovoval březen, duben, květen nebo červen...”
“Je mi to jasný,” rozesmála jsem se. “Hlavně si nezapomeňte poznamenat někde to datum, abychom vám ho nemuseli každý rok připomínat. Jak známe vaši společnou kouzelnou vlastnost, nepamatovat si významná data.”
“Od toho jsou kalendáře, pak taky ta chytrá věcička v telefonu, co zapípá, když nějaký takový den nastane, no, a ty, jako v záloze, to bezpečně jistíš,” prohlásil s nadhledem Brian.
“Jen jsem tě chtěla, Niky, poprosit, abys nám vybrala nějaké pěkné datum z numerologického a třeba i astrologického hlediska,” požádala mě Rika.
“Fajn, není problém,” pokrčila jsem rameny. “Bude mi ctí a radostí, vybrat datum vašeho dne D.”
“A kdo vám půjde za svědky?” nadhodil jen tak mimochodem Keith.
“Tak u mě je to jasný,” zašklebila se Rika a koukla na mě. “Doufám, že mě neodmítneš, Niky!”
Dojatě jsem ji objala. “Tolik pocty v jeden den...”
“Já si ještě nejsem jistý, jestli mi Sasha řekne ANO,” zaházel Brian provokativně obočím.
“Já myslela, že jsi požádal o ruku mě!” rýpla si Rika a všichni jsme se rozesmáli. Jen z Keitha jsem cítila trochu zatrpklosti...

Vybrala jsem datum 19. února. A ten den nadešel.
Nebyla jsem ve své kůži. A nebylo to nervozitou ze svatby, z toho, že jdu za svědka, ani z toho, že jsem měla být po boku Sashe jako Brianova svědka. Bylo v tom něco úplně jiného. Nikdo nic netušil. Nebo přece jenom někdo ano...?
Obřad byl nádherný, dojemný, svatba jako z pohádky. Navíc na tak kouzelném místě - na zámku.
“Tak, odteď už nejsi princezna, nýbrž královna,” zašeptal Brian Rice do ucha, když ji poprvé políbil jako svou manželku.
“A ty už nejsi můj princ na bílém koni, ale moudrý král. Na čem chceš,” dodala vtipně Rika.
Celá svatba se nesla v uvolněném, vtipném duchu. Protože právě takoví byli ti dva, co si toho dne před tolika svědky slíbili lásku a věrnost na celý život. Ovšem před Bohem jsi ji slíbili už mnohem dřív a na ještě delší dobu, než je pouhý jeden lidský život...
Dobře jsme se bavili, tančili, povídali si, vtipkovali, prostě slavili lásku těch dvou šťastných novomanželů.
Nemohla jsem si však nevšimnout, že mě Sasha po celou dobu poočku sleduje. Začala jsem tušit, že se zeptá...
V jednu chvíli jsem se omluvila, že si musím odskočit. Místo na toalety jsem však zamířila ven na čerstvý vzduch. Během pár vteřin se tam objevil Sasha.
“Co je s tebou, prosím tě?” zeptal se narovinu s obavami v hlase.
“Copak mi to jako svědkovi nesluší?” optala jsem se v legraci, doufajíc, že ho snad přece jenom oklamu...
Zbytečně.
“Možná, že jsi všechny ostatní tam vevnitř oblbla, ale mě ne! Podívej se na mě a řekni, že jsi v pohodě!” trval na svém.
Neochotně jsem se mu podívala do očí. Chvíli si mě rozladěně prohlížel. Pak najednou vytřeštil oči a zoufale vydechl: “Ty jsi těhotná...!?”
Uhnula jsem pohledem a zaujala obranný postoj.
“Nemusíš mi odpovídat. Stejně jsem si jistý,” pokračoval smutně tichým hlasem. “Můžeš mi aspoň říct, jak dlouho to víš?”
Nervózně jsem si skousla spodní ret, a pak mu potichu odpověděla: “Vlastně jsem to věděla hned od té chvíle, co se to stalo...”
“To jsem zrovna slyšet nepotřeboval...” zarazil mě rozhozeně a rozpačitě si prohrábl vlasy. “Chci jen vědět, kolik dní!”
“Týden...?” hlesla jsem nejistě.
“Keith to, hádám, ještě neví, co? Jinak by se nám všem hned strašně rád pochlubil,” zasyčel.
“Chtěla jsem mu to říct, až to budu mít potvrzené od doktora,” prohlásila jsem na svou obranu.
“Proč? Víš přece, že se na svou intuici můžeš stoprocentně spolehnout,” pronesl sarkasticky.
“Nevím, možná se s tím prvně potřebuju sama vyrovnat...” nebyla jsem si sama jistá.
“...nebo prostě váš vztah není tak dokonalý, jak si namlouváš!” vyjel na mě protivně.
Do očí mi vhrkly slzy.
Hned pochopil, že to přehnal. Rychle mě objal a rozrušeně šeptal: “Promiň, prosím tě, že jsem byl tak sobecky bezohledný... Myslím na to, co to dělá se mnou, a přitom tady jde především o tebe... a o to dítě, které taky za nic nemůže. Odpusť mi to, prosím, miláčku. Odpusť mi, že se tě pořád nedokážu vzdát...”
Byla to zoufalá situace. To, že Sasha pořád nedokázal jít dál, žít svůj život beze mě, vzdát se té své zatvrzelé naděje, že opustím Keitha a budu s ním. A právě tímto okamžikem se ta jeho naděje hrozivě vytrácela...