19. Člověk se stejným darem...

Seděla jsem na dece jako tvrdé Y a všechny starostlivé otázky o mou osobu odbývala slovy: „Je mi fajn.“ Ve skutečnosti jsem byla naprosto mimo, úplně grogy, vyvedená z míry jako snad ještě nikdy. Moje snaha vzpamatovat se z toho šoku a zahnat všechny ty vtíravé myšlenky začínající slovy "co kdyby", byla marná.
"Co kdybych tady dneska vůbec nebyla? Co kdybych se s tou holčičkou nesrazila a neměla možnost se jí dotknout? Věděla bych i tak, co se stane? A co kdybych tu předtuchu jednoduše zahnala jako nějakou hloupou myšlenku? Mohla jsem si říct, že mi už z toho všeho hrabe a... ona by se mohla utopit! Co bych pak dělala? Jo, tak to vím naprosto přesně – odvezli by mě okamžitě do cvokhausu, protože něco takového bych si nikdy neodpustila. Nedokázala bych se už nejspíš vyrovnat se svými schopnostmi, natož se smrtí, které jsem mohla zabránit. Brr, strašná představa!"
Úplně jsem se otřásla hrůzou. V mžiku u mě stál můj anděl strážný, Míša, s otázkou: „Není ti zima? Třeseš se jak ratlík!“
„To je v pořádku, v pohodě, jasný?“ odpálkovala jsem ji, jak nejtaktněji mi to v tu chvíli šlo. Jen pokrčila rameny a šla do vody.
Po několika minutách jsem začala mít nutkání otočit se směrem, kde předtím seděli na dece ten kluk a ta holčička. Ano, díval se na mě. Dívenka právě odcházela se svými rodiči z pláže a on zůstal sám. Když zahlédl můj zvídavý pohled, strašně roztomile se usmál.
Byla to zvláštní grimasa. Naprosto netypická pro tuhle situaci, pro současný vztah, ve kterém jsme se nacházeli. Takhle se usmívá matka na své dítě, starší sourozenec na mladšího, učitel na oblíbeného žáka a já nevím kdo na koho ještě. Je to takový úsměv zkušenější, chápající osoby k někomu dosud ještě nezralému a nezkušenému. No, prostě bych se rozhodně takhle neusmívala na někoho, kdo mi právě zachránil třeba sestru.
K mému zděšení se ten kluk zvedl a šel přímo ke mně. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako vykulená sůva. Zmocnil se mě pocit, jako bych právě dostala dvěstadvacet voltů a jen jsem čekala, kdy se mi zelektrizované vlasy na hlavě postaví jako hřebíky.
„Ahoj, já jsem Michal,“ představil se s úsměvem.
„Ahoj, Dominika,“ kývla jsem lehce hlavou.
„Promiň, že otravuju, ale mám dojem, že bys měla něco vědět. Něco, co ti teď v tuhle chvíli moc pomůže,“ řekl zvláštně zastřeným hlasem.
„A co... co... co by to jako... jako mělo být?“ koktala jsem červená až za ušima.
„Chci ti pomoct vyrovnat se s tím, co se ti před pár minutami přihodilo. To s mou sestrou.”
„Je přece v pořádku, ne?“ snažila jsem se zahnat myšlenku, že by tadyten kluk snad mohl vědět, co se doopravdy stalo.
„Ano, ale ty ne,“ trval na svém.
Začala jsem si připadat jako na sezení u psychiatra. Já vím, co vám je, ale vy to nejste schopná pochopit neboli já vím, co si nechcete připustit...
„Prosím...“ vyzvala jsem ho odevzdaně.
„Můžeš jít se mnou někde... Třeba sednout si támhle na pivo. Nebo teda spíš na limču,“ navrhl už poněkud roztržitě.
„Jo, pivo by teď bodlo,“ souhlasila jsem už celkem vyrovnaně. Vlastně opravdu působil jako nějaký můj starší brácha. Tak snad proto ten úsměv.
Objednal dvě piva a počkal, až se pořádně napiji.
„Takže se ti to stalo poprvé,“ začal opatrně.
„Když mi konečně narovinu řekneš co, tak ti možná odpovím,“ odvětila jsem přechytrale.
„Tak si to přiznej. Já jedinej kromě tebe tady na tý pláži vím, co se doopravdy stalo. Co kdyby se tě někdo zeptal, jaktože jsi viděla, že se Terka topí, když jsi k ní byla otočená zády?“ pošťuchoval.
„Že to byl asi nějaký instinkt, intuice, něco mě přinutilo otočit se a... uviděla jsem, co se děje a jednala,“ usmívala jsem se jako sluníčko na hnoji, protože už mi bylo zase fajn a nehodlala jsem se jen tak vzdát v té kličkované, co se mnou hrál.
„Víš, proč byly vlastně ty vlny?“ prohodil jen tak jakoby mimochodem.
Hrklo ve mně a celá ta předvídající vidina se mi v pár vteřinách promítla znova úplně celá. Vlny, vlny, vlny... jakto?
Asi jsem sebou musela pěkně škubnout, protože okamžitě věděl, že mě dostal. „Vidělas to všechno přesně i s těma vlnama od toho pitomýho motorovýho člunu, že? Terka se ho lekla a propadla svým příliš velkým plavacím kolem. Jako kdybych jí neříkal, aby si z chaty nezapomněla vzít to svoje... Ale to už je něco jiného. Jde o ty vlny...“
„Fajn, fajn, vidím, že seš přesvědčenej, že o té nehodě všechno víš...“ přestalo mě to skrývání bavit, jakmile vytáhl tak mocný trumf. „Nevím sice, jak je to možné... ale doufám, že právě proto jsme tady, ne? Chceš mi to vysvětlit? Tak prosím – začni!“
„No, konečně,“ usmál se zase tak roztomile jako předtím na dece, opřel se lokty o stůl a naklonil se ke mně. „Máš věštecké schopnosti, to už asi víš, ale ještě nikdy se ti nestalo, abys měla šanci zabránit něčemu tak... fatálnímu. Že je to tak? Dotkla ses Terky chvíli předtím, než se jí to mělo stát. Nedivím se, že se ti to napoprvé stalo s dítětem. Děti jsou takové víc... jak bych to řekl... prostě otevřenější, čitelnější. Ale to teď není důležité.“
Na chvíli se zarazil a vypadalo to, že přemýšlí, jestli má cosi ještě říct. Leželo mu to v hlavě, ale nebyl si jistý...
Najednou ke mně natáhl přes stůl ruce a vzal mě za mé. Trochu jsem stydlivě ucukla, ale držel mě pevně, a přesto něžně.
Zadíval se mi do očí, ale dlouho to nevydržel.
„Tvoje oči mi připomínají, o co jsem díky své hlouposti přišel. Jsi teď právě v té situaci jako já tehdy, ale ty máš víc síly, ty to nepokazíš jako já. O to se postarám,“ slíbil mi cosi, co jsem v ten okamžik vůbec nechápala.
„Chceš mi říct, co se ti stalo? Ono je možné o takový dar přijít?“
Rychle mi začal všechno vysvětlovat: „Bylo mi devatenáct... hádám, že tolik je teď právě tobě... Já... nebyl jsem připravený,“ začal rozpačitě, jakoby se před někým obhajoval. „Nevěděl jsem tenkrát vůbec nic o takových věcech jako je věštectví, telepatie a já nevím co ještě... Neuspěl jsem u své první a vlastně nakonec i poslední zkoušky. Neuposlechl jsem ten varující hlas uvnitř sebe a... jeden muž kvůli mně skončil na vozíčku. Je zbytečné vyprávět, jak se to do detailů přihodilo, to není důležité...“
Vypadal strašně sklesle. Bylo vidět, že se s tím pořád ještě nedokázal vyrovnat. Ani trochu. Prožíval tu chvíli pořád znova a znova, se stejnou intenzitou a bolestí jako tenkrát.
Pro změnu jsem stiskla já jeho ruce. Podíval se na mě černýma očima plnýma bolesti. To on potřeboval pomoct, ne já.
„Možná přijde druhá šance, kdo ví...“ nadhodila jsem po chvíli optimisticky. „Myslím, že by sis ji po tomhle ochotném gestu pomoci mi opravdu zasloužil. Vždyť i to, že jsi mě vůbec potkal a právě tvoje sestra byla nástrojem mé první zkoušky, to přece musí být osud!“ Na moment mě něco zarazilo: „Hele, a jak tys vlastně poznal, že mám takovou schopnost?“
Zatvářil se tajemně a zašeptal: „Asi proto, že máš ve všem pravdu. Možná ta zkouška nakonec nebyla poslední... a mě to nenapadlo. Z toho daru mi zůstalo jen to, že dokážu poznat lidi s takovou schopností.“
Až do té chvíle jsem si nebyla jistá, jestli mám pravdu, jestli to tak opravdu je... Důležité bylo jen to, abych mu pomohla dostat se z toho hrozného zážitku, z toho hlubokého pocitu viny. Avšak po těchto jeho posledních slovech jsem nabyla jistoty. Od toho okamžiku jsem ´věděla´, že to dokáže – zbavit se viny a znovu získat... ten dar, co se vmžiku dokáže přeměnit v prokletí. A záleží jen na bytosti samotné, kterou stranu si vybere.