20. ...a přece znáš tu svou neznámou lásku

Dovolená rychle ubíhala, když jsem měla stále po boku člověka, se kterým jsem si měla tolik o čem povídat. Michal mi toho o sobě řekl opravdu moc. Za těch pár dní jsme se stali jeden druhému velice blízcí. Ale bylo to stále jen důvěrné přátelství, ne láska. Tedy alespoň z mé strany.
Nastal poslední den před naším odjezdem. Půjčili jsme si loďku a vyjeli na vodu. Už se začínalo stmívat. Mohli jsme tak z houpající se loďky pozorovat ten zázrak přírody – žhnoucí sluneční kotouč topící se v hlubinách přehrady.
Dojeli jsme ke břehu. Všude bylo docela dost lidí, ale my jsme došli až na samotnou hráz a osamoceni dlouhou chvíli zamyšleně pozorovali hladinu přehrady. Myslím, že jsme oba přemýšleli o té samé věci – jak jsme se setkali, co jsme spolu prožili a co všechno si svěřili. Já osobně se připravovala na to, jak Michalovi řeknu, co vím o svém minulém životě. I on měl na srdci své poslední tajemství.
„Asi začnu,“ ozval se najednou. „Už víš, že jsem při své první zkoušce selhal, ale ještě jsem ti nedokázal přiznat, co bylo potom... Co bylo pravým důvodem toho, že jsem přišel o ten dar.“
I v tom šeru bylo vidět jeho zářící oči nejistě těkající z místa na místo. Ani já nebyla zrovna ve své kůži. Měla jsem nepříjemný pocit, že udělá něco...
„Já... po té příhodě jsem se jako slaboch snažil zbavit vzpomínek a to tím, že...“ Vyslovovat ta slova pro něj bylo čím dál těžší, ale byl odhodlaný říct mi to všechno. „Víš, já jsem prostě... propadl alkoholu.“
Už se na mě nedíval. Pozoroval rozmazaný srpek Luny odrážející se na vodní hladině. „A kdyby jenom to... Zkusil jsem i drogy.“
Nechtěla jsem mu skákat do řeči a riskovat, ze přetrhnu tenkou nitku jeho odhodlání.
Podíval se na mě a udiveně se zeptal. „Ty se neděsíš? Neříkáš si: to je strašné? Cos to udělal? Každý, komu jsem se kdy s tímhle svěřil, každý můj kamarád se při mém odhalení k smrti vyděsil a já v tu chvíli cítil, jak mě odsuzuje. Každý si vždycky myslel, že ON by to nikdy neudělal, že ON by v tu chvíli určitě neklesl tak hluboko...“
„To od nich nebylo spravedlivé,“ musela jsem ho už konečně zastavit. „Nesuď druhé v tom, co jsi sám nezažil – to by měl mít každý člověk na paměti. Navíc co nejvíc odsuzuješ, toho se pak většinou taky sám dočkáš, abys pochopil...“
„Takže proto ty...“ usmál se chápavě. „Myslím, že byl k tobě Vesmír opravdu hodně štědrý, dal ti fakt hodně skvělejch darů.“
„Za to, co mám, jsem, samozřejmě, vděčná, ale nedělej ze mě nějakou světici, tou opravdu nejsem. Mám spoustu chyb, jako každý tady na Zemi,“ zasmála jsem se jeho pokloně. „Jde jen o to, chtít na sobě pracovat. A čím výš stoupáš, tím je to těžší... Zkoušky nabírají na obtížnosti.“
Opět na mě koukal pěkně udiveně. „Kde se to jen v tobě bere – takové filozofování...?“
„Mám pocit, že to nejsem přímo já, jen zprostředkovatel těch ´moudrostí´,“ pokusila jsem se to opět zlehčit.
S úsměvem pokýval hlavou: „Včera jsem dostal zprávu od toho muže, co je kvůli mně na vozíku. Jedu k němu na návštěvu... a cítím, že se to všechno brzy vyřeší.“
„To je fantastické!“ jásala jsem upřímně.
Zase jsme pár vteřin jen tak stáli a dívali se jeden druhému šťastně do očí. Napadlo mě, že teď je má chvíle odhalit své poslední tajemství.
„Taky ti chci ještě něco svěřit...“ ozvala jsem se konečně. Michal mě však nenechal domluvit. Přiskočil ke mně a položil mi prst na ústa.
„Pšt, já ti chci říct ještě něco...“ zašeptal a po chvilce váhání mi zaševelil do ucha: „Miluju tě, Niko!“
Rychle jsem odskočila.
Michal zůstal stát jako přikovaný s očima přetékajícíma milostným citem a překvapením.
„Michale, promiň, ale...“ snažila jsem se zachránit situaci, ale nenapadala mě vhodná slova.
„Ty... mě... ne...?“ koktal zklamaně a nechápavě.
„Hned ti všechno vysvětlím. Teda pokusím se,“ slíbila jsem a v jedné minutě mu udělala naprosto jasno. „Vím něco málo, co se stalo v mém minulém životě... Byla jsem tam s mužem, od kterého mě násilně odtrhli a já ho teď v tomhle životě musím najít, chápeš?“
„Co když jsem to právě já?“ zněla jeho první otázka.
„Ne, nejsi...“ špitla jsem jistě.
Pomalu ke mně došel a zvedl mi hlavu tak, aby se mi mohl podívat do očí. „Jak si můžeš být tak jistá?“
„Cítím to,“ odvětila jsem sotva slyšitelně.
„A co když už ho znáš?“ hlesl.
„Jak to myslíš?“ zbystřila jsem.
Michal se smutně otočil a šel pryč. Pak vyslovil ta děsivá slova, z kterých mě zamrazilo po celém těle: „Ano, už jsi ho potkala. A nejsem to já.“