18. Přijmout to, co jsem...

Následující den jsme dlouho spali. Teda alespoň většina z nás. Ondra už v osm opruzoval kolem chaty a šmejdil po houbách, které paradoxně jako jídlo nemůže ani cítit. Přiznávám se, že jsem se vzbudila taky už chvíli po osmé a myšlenku jít si ještě na hodinku zalenošit, zavrhla hned poté, co mě tak zaujalo bratříčkovo počínání. Plazil se po stráni za chatou a provokoval čilá ranní ptáčata – mimochodem všichni byli důchodci – tím, že jim každou chvíli vyfoukl před nosem nějakého toho výstavního hřiba. Za vrcholnou provokaci, která by i mě vytočila natolik, že bych se na houby vykašlala a šla radši sbírat odpadky, kterých člověk zákonitě najde vždycky mnohem víc než těch jedlých houbiček, jsem však považovala Ondrovo šmejdění za zadky důchodců, přičemž vždycky našel ještě pár krásných houbových kousků. Chudáčci, jak já s nimi soucítila – taky jsem při sbírání hub slepá jako patrona.
Kolem deváté hodiny konečně taťka i ségruška otevřeli jedno oko a za další hodinku už viděli na obě. Taťka při pohledu na hodinky dostal výtečný nápad: „Měli bysme si něco připravit na oběd.“
Míša měla lepší nápad: „Já si dám prvně snídani v trávě.“
Pohotově jsem ji opravila: „Spíš to vypadá na snídani mezi důchodci!“
Vylezli jsme před chatu a ukončili Ondrovu houbařskou agónii. Po tomto našem zásahu hrstka vytrvalých důchodců značně ožila. Zřejmě už je nebavilo nacházet jen různé druhy muchomůrek, nožičky od některých jedlých kousků a podpapíráky, což byly chabé zbytky, které jim Ondra po svém útoku velkoryse zanechával.
„Já to vidím na snídani i oběd s houbama!“ zašklebil se taťka.
„Ondro, mám dotaz: Proč jsi ty houby sbíral, když je z nás čtyř jím jenom já?“ položila jsem bráškovi docela zajímavou otázku.
Ten jen pokrčil rameny, takže se do toho pohotově vložila Míša: „Tady nejde o ty houby, tady jde o princip!“
Ondra jen spokojeně pokýval hlavou: „Jó, jó! Nevím sice, co to znamená, ale zní to dobře.“

Oběd jsem přežili. No, musím uznat, že naše šance na přežití se podstatně zvýšily, když bylo rozhodnuto, že houby se usuší a dovezou domů. Na první den jsme zvolili něco nenáročnějšího – tedy špagety s jakousi speciální omáčkou á la taťulda. Nádobí jsme naskládali do dřezu, aby v kuchyni nepůsobilo tak úchvatným dojmem a vyrazili k přehradě.
„No, moc lidí tady teda není,“ okomentovala to Míša, když jsme dorazili na pláž.
„Možná jsou někde na tůrách a přijdou později,“ napadlo mě.
„Děvčata, mně je to úplně jedno! Jdem se semka opalovat, koupat a relaxovat, ne vokukovat lidi. Teda aspoň já ne,“ uzavřel naše dohady taťka a vydal se k příjemnému místu blízko vody věrně následován Ondrou.
„Tož idem, lidi snad dorazí,“ mávla rozhodně rukou Míša a tak jsme se za pár minut už všichni rozvalovali v plavkách na dece.
„Jdu si hodit kraula,“ oznámil nám po chvíli taťka a Ondra dodal, že jde taky něco hodit, ale asi ne kraula, protože ten mu moc nejde. Trochu nás s Míšou vyděsila představa, co všechno by tak mohl asi hodit, ale nakonec jsme se rozhodly řídit taťkovým dovolenkovým heslem: Při dovolené nepřemýšlím!
Hoši, teda taťka s bráchou, se vesele ráchali v přehradě, zatímco my s Míšou se snažily využít usmívajícího se sluníčka a zbavit se syrečkového nádechu.
Vyrušil mě až rychlý pohyb a svist těsně kolem mého ucha. Vyskočila jsem, jako kdyby mě kousl krab, což, samozřejmě, nebylo v těchto zeměpisných podmínkách možné, a zjišťovala, o co jde.
Šlo o obyčejný ručník. Za mými zády stála asi pětiletá chichotající se holčička a kluk z vedlejší deky se rychle přemisťoval k ručníku, který mu zřejmě holčička chtěla hodit. No, netrefila se ani na deku, ale ani na mě, naštěstí.
„Pardon, slečno, moje sestřička má trochu špatnou mušku. Doufám, že jste se moc nelekla,“ omlouval se ten kluk a v koutcích úst mu cukalo. Povedlo se mu nerozesmát se, jenom na mě vrhl omluvný, trochu pobavený úsměv.
„To je dobrý,“ mávla jsem nevšímavě rukou a snažila se soustředit na něco jiného. Vzrůstal ve mně z něho totiž zvláštní pocit. Nakonec jsem se rozhodla jít se zchladit do vody.
Jakmile jsem se ocitla po kotníky ve vodě, Ondra s taťkou mi ihned přispěchali na pomoc a já vmžiku vypadala, jako bych si právě hrála na potapěče.
„Díky, byli jste moc laskaví,“ ohodnotila jsem jejich počínání, konečně celá vlezla do vody a trochu se rozplavávala.
Po chvilce řádění ve vodě, ke kterému se přidala i Míša, mě přemohla žízeň – nebo spíš chuť na něco tekutého bez bahenní příchuti.
„Jdu si koupit něco k pití,“ oznámila jsem a nestíhala přijímat objednávky. Konečně mě propustili a já se plácala ke břehu. Už jsem vystupovala z vody připadajíc si jako záchranářka z pobřežní hlídky, když na mě Ondra něco zavolal. Otočila jsem se, abych zaslechla jeho přání: „Vyštěrchej mi z tý sodovky bublinky!“
„Prdlouš,“ zabrblala jsem si sama pro sebe a chtěla pokračovat v cestě, když jsem najednou pocítila náraz, který mi málem podlomil nohy. Kolikátej infarkt už by to asi byl?
„Promííííň,“ zakvílelo cosi. Zase ta malá holčička. Razila si to do vody se svým krásným červeným plavacím kolem a vrazila do mě jako do nenápadného telefonního sloupu.
„To nic, hlavně žes nespadla,“ usmála jsem se na ni a mimoděk jí položila ruku na ramínko. Děvčátko se hned rozběhlo dál do vody. Mohla jsem udělat snad dva kroky, když se mi jako v mdlobách objevil před vnitřním zrakem obrázek té dívky klesající ke dnu zvlněné vody.
Jako ve snu jsem se otočila a skočila zpátky do vody. Přitom jsem jen zahlédla, jak holčička zmizela uprostřed plavacího kruhu. Nic okolo jsem v ten okamžik neviděla, mé oči sledovaly jen ten prázdný červený kruh, ve kterém se ještě před pár vteřinami usmívalo dítě.
Aniž bych brala ohled na svou nechuť k potápění, ponořila jsem se do vody a okamžitě zavadila o dívčiny vlásky. Rychle jsem chmátla směrem k nim, dotkla se její hlavy a hned nato se vynořila z vody i s jejím tělíčkem, které se roztřepalo... šokem nebo zimou...
Ostatní šlo hrozně rychle – taťka mi pomohl dovléct dítě na břeh, kde se hned seběhli lidé s tím známým klukem v čele. Holčička se rychle vzpamatovala. To samé se však nedalo říct o mně. Dobelhala jsem se k dece, vyčerpaně se posadila a skryla obličej v dlaních. Všechno to na mě začalo teprve dopadat. Roztřásla jsem se jako osika.
Náhle jsem však pocítila nutkání zvednout oči. Ten kluk od té dívenky mě pozoroval a naše pohledy se setkaly. Ten jeho řekl tak strašně krásně a upřímně: Děkuji!