17. Byli jsme tam a jsme zas tady...

Cesta na Vranov byla dlouhá, navíc taťka jezdí rád pomalu, takže jsem měla hafo času přemýšlet o všech těch snech. Všechny mé snové zážitky byly zapsány v bloku, ktery jsem právě pročítala a snažila se něco rozpoznat, pochopit. Míša nenápadně nakukovala.
„Klidně si to přečti, třeba tě něco napadne,“ zlegalizovala jsem její činění a ponořila se do čtení.
Šla jsem svěžím zeleným lesem a vedle mě nějaký kluk. Po chvili jsme vyšli z lesa a před námi se rozevřela bílá široká cesta. Kráčeli jsme pořád dál, když najednou proti nám vyjelo auto. Jen tak tak jsme uskočili do strany. Ležela jsem tam vedle něho v trávě, nad námi husté koruny stromů a najednou mě přepadl hrozně divný, nepříjemý pocit, že se někde blízko nás nachází někdo, kdo nám chce ublížit. Rychle jsme se začali plazit tou trávou pryč. Pak nám ale došlo, že nás mají v pasti. Několik mužů nás donutilo vylézt na cestu, kde stál ten džíp. Z něho vystoupil muž, ze kterého jsem dostala hrůzný pocit. Náhle jsem pocítila jakýsi impuls, který mě přinutil rozběhnout se. Ten děsivě působící člověk mě však okamžitě chytil za ruku a ten muž vedle mě vyběhl sám. Ozvalo se několik výstřelů a jeho to dvakrát zasáhlo. Úplně jsem v tu chvíli cítila jeho bolest a pokusila se vytrhnout ze sevření. Ten chlap, co mě držel, mi však podrazil nohy a já padla na záda do prachu cesty. Všechno mě bolelo, nemohla jsem pomalu ani dýchat. Cítila jsem, že každou chvíli omdlím. Než se tak stalo, zahlédla jsem toho muže, jak se nade mnou sklonil a řekl: „Miláčku, teď jsi mému bratrovi podepsala propustku do pekla. Ty však díky mé vroucí lásce k tobě zůstaneš v pořádku – se mnou.“ Nato se škodolibě zasmál.
Zmohla jsem se už jen na pár tichých slov: „I můj život tedy bude peklo...“
Pak jsem se objevila v nějaké posteli. Seděl u mě zase nějaký jiný muž, ale z něho nešla hrůza.
„Žije?“ zněla má úzkostlivá otázka.
Smutně pokýval hlavou.
Srdce se mi sevřelo a po tváři se mi koulely slzy. „Uvidím ho ještě někdy?“ chtěla jsem získat alespoň nějakou naději.
Muž se zatvářil ještě sklesleji a uhnul pohledem. „Ano... můj bratr žije... Ale už nikdy k tobě nepřijde tak jako dřív...“
Pomalu se mi začínala v mysli rýsovat hrozivě jistá skutečnost... Zašeptal ji plný hořkosti mezi vlastními přívaly slz: „Můj starší bratr tak nenáviděl mého mladšího bratra, že na něho nastražil tuto odpornou léčku, jejímž jediným cílem bylo...“ Na chvíli se odmlčel. Pak se zhluboka nadechl a řekl mi celou krutou pravdu: „...postřelit ho tak, aby už před ním s tebou nikdy nemohl utéct... Nicoletto, Alex už nikdy nebude chodit.“
Chtěla jsem umřít. Obejmout naposledy svou lásku a zemřít v jeho náručí... s ním. Cítila jsem se naprosto poražená, bezmocná, můj život skončil, už nic nemělo cenu.
„Nicoletto, on přece nezemřel! Nevzdávej se!“ snažil se mě povzbudit prostřední z těch bratrů.
„Christophere, je to všechno přesně naplánované, on nás nikdy nenechá napokoji! Tohle bylo první varování...“ mluvilo ze mě čisté zoufalství. Měl nás prostě v hrsti.
Christopher přimhouřil oči jako kočka chystající se k útoku a chraptivým hlasem plným nenávisti zaskřehotal jako samotný čaroděj: „Nenávidím ho a přísahám, že za tohle všechno jednou zaplatí! Už nejsi můj bratr! Proklínám tě, ty ďáble jménem Kilian!“
Bylo to tak zamotané. Dva bratři se postavili proti tomu třetímu... kvůli jedné dívce, kvůli mně. A tak jako já jsem opět na tomto světě ve fyzické podobě, tak se i oni museli vrátit v tuto dobu jako nové bytosti se svou starou duší. Tak kdo je teď ten nejstarší hrozivý bratr Kilian posedlý jakousi zvrácenou láskou právě ke mně? A kdo ten prostřední vlídný, spravedlivý a ochraňující bratr Christopher? A konečně kdo je právě teď a tady ten nejmladší bratr Alexander, mnou tolik milovaný, milující mě a tak strašně za naši lásku potrestaný?
Netušila jsem. Avšak v mém srdci sílil nepotlačitelný a nekonečně mocný pocit lásky – dávané a opětované. Byla tu i teď v tomhle životě – stejně silná a krásná... A v tuto chvíli také tak nedosažitelná.