16. Co jsi potkala v minulosti? Svoji budoucnost...

„Nikolíku, taťulda mi slíbil, že nám přispěje taky ňákejma písničkama! Víš přece, že hraje v kapele a dokonce prej něco i napsal! S takovouhle budeme mít brzo dost písní na celý album!“ přiběhla druhý den odpoledne Míša domů celá rozzářená.
„Tys mluvila s taťkou?“ byla moje první, trochu přihlouplá otázka vzhledem k informacím, které mi právě poskytla.
„Jo, potkala jsem ho u vody, a tak jsme kecali, co máme v plánu dělat teď o prázdninách...“
„Trochu neaktuálně, vždyť je skoro konec července,“ zasmála jsem se tématu jejich hovoru.
„Já vím, ale on prý sehnal nějakej pobyt na týden na Vranově! Proto zjišťoval, jestli už něco nemáme,“ vysvětlovala pohotově.
„Aha, a my nemáme, že?“ dovtípila jsem se rychle.
„Správně. Takže mě vyslal jako posla, abych se s tebou a bráchou domluvila, jestli byste chtěli jet. Teda, samozřejmě, se mnou. To by přece bylo fajn, být chvilku taky někde mimo...“ překecávala mě opravdu nenápadně.
„Znáš mě, takže si nejseš jistá, jestli bych rači nezůstala doma a nepřemýšlela o nesmrtelnosti brouka, že jo?“ prokoukla jsem její taktiku.
„No jo, máš pravdu. Ale napadlo mě, že když je teď Marika stejně pryč... O nesmrtelnosti brouka přece můžeš dumat i jinde! Například...“ rozvíjela to dál, protože vycítila, že povoluji.
„...například někde na Vranově, že ?“ dokončila jsem za ni natvrdo.
„Ták, ták,“ přitakala bez okolků.
„A kdy že se teda jede?“ zeptala jsem se jakoby bez zájmu, ale v duchu už se těšila, jak uvidím nová místa, nové tváře...
„Tak souhlasíš? To je super! Hned zavolám taťkovi! Brácha je jistej, s tím se tak votravovat nebudu. Oznamovací tón bude stačit,“ rozjela se rozjařeně. „A už si namysli, co si nabalíš, protože razíme pozítří!“ stihla mi ještě náhodou odpovědět a už se řítila hledat milovaného brášku.
„Mně je to jasný, já toho moc nepotřebuju,“ řekla jsem si už spíš sama pro sebe a na malou hromádku naskládala knihu o astrologii, blok a pouzdro s psacími potřebami. „Myslím, že jsem ´ready´!“

„Já se tak strašně těším! Konečně někoho napadlo, že prázdniny nejsou od toho, abychom tvrdli doma!“ blahořečila Míša taťkovi celé odpoledne a další den v tom nezapomněla pokračovat.
„Jo, může to bejt fajn,“ pokyvovala jsem zamyšleně hlavou.
Sestřička si stoupla před mou sedící postavu s myšlenkami někde strašně daleko...
„Kdybych tě neznala, myslela bych si, že máš nějaký mlsný naděje!“ překvapila mě svou provokativní poznámkou a žďuchla do mě, až jsem se rychlostí blesku složila na postel.
„Hej, co to děláš?!“ nadávala jsem a třela si spánek, kterým jsem díky jejímu nečekanému výpadu rozezněla dřevěné obložení.
„Neslyšelas mou poznámku nebo to chceš prostě jenom zamluvit?“ zjišťovala podezřívavě.
„To kdybys věděla, co?“ rýpla jsem si taky. „Náhodou jsem zaregistrovala všechno kolem, i když jsem byla momentálně docela mimo! A souhlasím s tebou, tak se uklidni. A moc se nediv!“
„Cože?!“ zařvala, až se o mě pokoušel infarkt. „Žes byla mimo, tos mi neřekla nic novýho, ale že se mnou souhlasíš...?!“
„Zopakuju ti poslední větu: Moc se nediv!“ odvětila jsem a zazubila se jak správnej Amík.
„Seš čím dál tím upřímnější a to mě děsí!“ zahrála zděšenou, ale něco na tom bylo.
„Hele, Míšo, ty víš, jak to teď se mnou je... teda aspoň trochu to víš...“ snažila jsem se jí vážně vysvětlit své chování, ale nějak se nemohla vyjádřit. „Prostě o žádný kluky nestojím, teda co se týče nějakýho vztahu, jasný?“
„Jasný je mi jenom to, že nevím opravdu všechno o tom, jak na tom seš, jak ti je a proč,“ oznámila mi vážně a její hlas zazněl mírně starostlivě. „Jestli nechceš, abych to věděla, prosím, já ti věřím. Věřím, že až bude čas, tak všem sama řekneš, co by měli vědět.“
Nedůvěřivě jsem na ni pohlédla. Stále mě sžírala nejistota, ale...
„Nechci, aby sis myslela, že ti nevěřím, tak to vůbec není, Míšo, já jen...“ připadala jsem si v tu chvíli jako had, který se kroutí při tanečních kreacích, přitom ale na mých úmyslech nebylo nic podlého. „Nechci nikomu nic říkat, protože sama zatím nechápu... nemám jasno... Jediné, co vím jistě je to, že mám jistý životní úkol... a snažím se ho zvládnout. Tak jako každý máme nějaké své úkoly v každém životě... A já si ten jeden svůj teď tak nějak začínám uvědomovat a snažím se v něm zorientovat. Hele, až dojdu k nějakýmu závěru, budeš mezi prvníma, kdo se to dozví, věř mi!“
„Ano, říkám, že ti věřím a to myslím smrtelně vážně,“ zopakovala mi svá slova s odhodlaným výrazem v očích. „Ale doufám, že taky víš, kolik lidí má o tebe starost a stojí při tobě, takže nepochybuj – povede se ti to, ať jde o cokoli!“
„Já vím a vážím si toho. Že mám, co mám a hlavně že mám kolem sebe lidi, které mám...“ kývla jsem dojatě a cítila, že jí za ta povzbuzující slova dlužím alespoň kousek pravdy, kterou už teď vím. „Hele, řeknu ti teda, o co jde, ale pamatuj si, že to je opravdu jenom na mně!“
„Když myslíš...“
„Fajn, tak já... zjišťuju, co se stalo v minulém životě... teda nejenom v tom mém... Víš, naše minulé životy byly propojeny, proto jsme teď opět v určitých vztazích...“
„Viděla jsi svůj minulý život?“ zneklidněla trochu.
„Ano, část,“ přisvědčila jsem opatrně.
„Seš si jistá?“ bránila se uvěřit něčemu takovému.
„Ano, sama jsi byla svědkem mých rozvíjejících se schopností... Už si začínám víc rozumět a není to jen budoucnost, co se mi zjevuje,“ odhalovala jsem jí další důležitá fakta.
„Kdo... kdo tam byl? Koho jsi tam... potkala jsi tam někoho známého?“ začala se vyptávat, jakmile její zvědavost zvítězila nad zděšením.
„Ano, ale zatím jich nebylo moc a... některé nějak... nemůžu poznat. Cítím... vím, že je znám... ale jakoby mi něco bránilo... Nejsem schopná vybavit si jejich místa tady v současnosti.“
„A jak se ti to všechno... zjevuje?“
„Ve snech... většinou.“
„Řekni mi aspoň, kdo tam byl, prosím!“ zakvílela zvědavostí.
„Já, Brian, Marika a tři muži, o kterých vím, že je znám... Musí být teď v nějakém těsném a osudovém vztahu...“
„Proč myslíš?“ nechápala.
„V minulém životě byli totiž taky silně propojeni... Byli bratři.“