15. Společně silnější

Den nato Rika odjela do Plzně k babičce s myslí zaplněnou těmi novými šokujícími poznatky. A já zůstala sama doma uvědomujíc si, že než se má nejlepší kamarádka vrátí, mám před sebou jeden úkol mnohem důležitější, než je jen překlad anglických písní. Po zjištění z předchozího dne bylo mé vědomí přeplněno ohromujícími informacemi. Konečně mi došlo, co znamenala ta slova, jež mi dodala odvahu v té slabé chvíli, kdy jsem si připadala jako ztracená, neschopná a beznadějná bytost. Ano, v mé minulosti si moje duše zvykla na to, nebýt nikdy sama. Měla svoji příliš silně připojenou část, která tu teď, v tomhle životě, tak nějak najednou nebyla... No, nebyla... stále nás něco spojovalo, ale ta druhá část si narozdíl ode mě uvědomila, že je čas se rozpojit, protože Vesmír už má s námi jiné záměry. Měla jsem za úkol dovést Mariku k Brianovi a najít svou vlastní samostatnost, naučit se vystačit si sama bez cizí pomoci.
Moje srdce pocítilo tlak tísně. Brian už nebyl moje dvojče jako v minulém životě, nemohl stát pořád při mně, když jsem se cítila na dně, nevěřila si. Už měl jiné poslání. Stejně jako já. Život mi však poskytl jistou náplast, která, musím uznat, opravdu působila značně hojivě. Byla tu Marika, která sice nemohla nikdy naprosto pochopit moje pocity spojené s onou schopností vědět víc, než je běžně povoleno nám, obyčejným smrtelníkům, ale přesto mi pomohla. Zmírnila moji zmatenost, která mě trýznila, když jsem zjistila, že už nemám tu oporu, která tu bývala, na kterou jsem byla tolik zvyklá. A já ji ´na oplátku´ měla dovést k Brianovi, kterého se musela v minulém životě vzdát. Tohle všechno však mělo význam, to jsem také cítila.
Životy lidí se rozpojují a zase spojují. Moje souznění s Brianem skončí, ale zůstane mezi námi navždycky ten krásný, vřelý vztah přátelství – upřímného a nekonečně silného. Naše spojení z minulého života, nebo možná i několika minulých životů, přestane fungovat tak silně jako dřív, protože už v tomto životě dokončíme poslání, ke kterému potřebujeme jeden druhého. Naše duše se opět s někým propojí – on s Marikou a já? Ano, taky na mou duši čeká někdo... někdo známý, kterého mi Osud ještě nedovolil zahlédnout v mém minulém životě, ani za oponou budoucnosti. Protože má se mnou zřejmě nějaké jiné plány do té doby, než mi to odhalí.
Něco mi říkalo, že i v mém posledním minulém životě zůstalo cosi nevyřešeného... Snad byl i můj život nějak násilně rozpojen s nějakou jinou duší, co se teď trápí stejně jako já, protože hledá a narozdíl ode mě vůbec nechápe, co a proč. Vypadá to, že každému člověku je souzeno hledat ve svém životě dál a dál to COSI... Jen si to někdo uvědomuje více a někdo méně. Naše duše nemají existovat opuštěné navěky věků, protože přání Vesmíru není , abychom žili naše životy v opuštění, on přece chce, abychom se milovali a drželi při sobě. A skrze vztahy mezi námi získávali neocenitelné zkušenosti.

Během několika dní jsem si uvědomila mnoho dalších věcí – ten, koho hledám, je v blízkosti Briana, známe se... Ale naše konečné setkání nebude jednoduché. Čeká nás nějaká těžká zkouška, která pro nás není žádný trest, jak by se mohlo zdát. Někdo vstoupil mezi nás a byl příčinou našeho násilného rozdělení. A tento vztah se musí ´vyčistit´.
A jak jsem ke všem těmto stále poněkud zastřeným zjištěním došla? Co noc, to sen a co sen, to další odpověď na několik mých otázek.
Nejdříve mi bylo dovoleno zahlédnout sama sebe v minulém životě – mou osobnost, mou zvláštní, tajemnou postavu se stejně tajemným, snad až temným charakterem. Ano, původně jsem působila jako věštkyně. Mladá dívka, na první pohled docela nevýrazná... Až na ty smutné, hluboké oči schopné prohlédnout skrz mlhu do minulosti i budoucnosti.
Mnoho lidí chodilo do malého domku obývaného pouze mladými sourozenci – dvojčaty – a žádalo po pobledlé dívce s dlouhými, uhlově černými vlasy odhalení svého osudu. Jedna věc mě na mém vzhledu trochu udivila – poměrně vysoká , štíhlá postava, zatímco v současném životě jsem spíš drobnější a sportovní typ. Při svých ´seancích´ jsem na sobě měla vždy dlouhé fialové šaty s dlouhými, volnými rukávy. V podstatě vzhledově velmi podobná cikánce. Až na ty oči... Obyčejně bývaly modré – tmavé a neprostupné, přísně skrývající všechny poznané skutečnoti. Kdežto v těch tajemných chvílích dostávaly nesmírně světlý, téměř až bezbarvý jas – jas rozpouštějící temnotu, jas přicházející odjinud, jas nesoucí naprosto jasné poselství. Tak to jsem tenkrát byla já – mladá věštkyně známá pouze pod svým fiktivním jménem Fatima. Mé pravé jméno už znal snad jen můj bratr Ryan. Nicoletta...
Hned další sen mi odhalil to nezlomné pouto mezi těmi opuštěnými dvojčaty – Nicolettou a Ryanem. Byla jsem na cestě za novým poznáním, toužila jsem najít něco, co by mi pomohlo objasnit mé poslání – proč mi byla souzena taková schopnost. Pročetla jsem mnoho učených knih o nadpřirozených jevech, schopnostech a lidech, kteří jimi vládli, ale odpověď stále nepřicházela.
Zrovna jsem se nacházela v nějakém klášteře a pročítala jakýsi spis, když se za mými zády náhle jako duch zjevil starý mnich. Pohlédl mi do očí a spokojeně pokýval hlavou. Tichou místností zazněl zvonivý hlas, naprosto nepodobný hlasům zamlklých a zasmušilých mnichů: „Tak jsem se konečně dočkal... Na poslední chvíli Bůh zabránil, aby se mé srdce utopilo v pochybnostech. Vítám tě, Nicoletto Byronová, právě jsi našla to, co hledáš.“
Nekonečný údiv a napětí prostoupily celou moji bytost. Vzrůstal ve mně dojem úlevy. Přesto jsem stále nechápala...
„Tvá matka vždycky spoustu věcí věděla předem... Tak jako ty,“ zazvonil znovu jeho hlas o kamenné zdi kláštera.
„Kdo jsi, že znáš mou matku?“ zmohla jsem se konečně na otázku, která zaburácela jako hrom.
„Tvůj bratr ve starším provedení,“ odpověděl mi cinkajícím smíchem.
Na jeho tváři se objevil tak šťastný úsměv, že v tu chvíli vypadal alespoň o deset let mladší. A právě v ten okamžik jsem před sebou opravdu spatřila svého milovaného bratra Ryana.
„Řekni mi, kdo jsi!“ trvala jsem na svém.
Znovu se začal vesele smát... Avšak jeho smích náhle utichl a jeho další slova zazněla stejně hřmotným zvukem jako ta moje před chvílí: „Ať se tvé oči projasní a já ti v nich přečtu to, co stalo se... Protože právě takhle to má být!“
V následující vteřině jsem zahlédla jeden krásný, ale tak smutně krátký život dvou oddaně se milujících lidí. Milovali se, stali se manžely, měli dvojčata – syna a dceru. Ale mladá žena náhle zemřela. Muž nedokázal zůstat sám v tomto světě. Uzavřel se do samoty kláštera, kde mohl v modlitbách rozmlouvat se svou zesnulou láskou. Jejich děti tak vyrůstaly v péči svých příbuzných.
„Proč?!“ drala se mi z hrdla zoufalá otázka.
Muž na mě pohlédl svýma moudrýma, jasnýma očima a zašeptal: „Vaše máma mi před svou smrtí odhalila svou poslední vizi – ty a tvůj bratr jste čerstvě rozdělená duše, proto jste si neskutečně blízcí, potřebujete jeden druhého, dokud dostatečně nezesílíte a nedokážete žít jeden bez druhého...“
Hleděla jsem na něho očima té dívky, kterou jsem bývala a všechno začínalo dostávat smysl... To, jak jsme vždycky s Ryanem cítili, když měl ten druhý problémy, ale i to, když byl velmi šťastný...
„A já a vaše máma... procházíme zase opačným procesem...“ pokračoval můj otec po chvíli. „Naše duše jsou na cestě k opětovnému spojení... To se však už tebe a tvého bratra netýká... A já mohu konečně odejít s mírem v duši, že jsem splnil své poslání a svůj slib, který jsem vaší mamince před lety dal – odhalit ti to, co bylo třeba a co ona už nemohla... V pravou chvíli, která nastala právě teď. Hodně síly a pevnou víru v lásku, moje milované děti... Stále mějte oba na mysli, že jen Láska je jediná skutečnost, kterou stojí zato žít. A která vaše duše nikdy nenechá zemřít.“
Po těchto slovech mě krátce objal a nechal stát uprostřed kamenných zdí klášterní knihovny, obklopenou nekonečným věděním tichých svědků – knih a spisů.
Nehledala jsem ho. Moje duše zaslechla úpěnlivé volání mé stále příliš pevně připojené části. Můj bratr prožíval bolest... a já s ním.
Probudila jsem se bez odpovědi na to, co se vlastně mému dvojčeti stalo. Avšak jednu skutečnost o těchto dvou bytostech jsem v sobě cítila stále naprosto jasně a silně - společně byli nekonečně mocní... On sám by neznal cíl, ona sama by k tomuto pro ni známému cíli nikdy nedošla... Tak kráčeli spolu. Prozatím...