12. Tohle je skutečnost, žádné snění

Druhý den jsem se zas jednou stavila pro změnu já k Rice domů.
„Hele, myslím si, že bych se teď neměla nechat unášet svýma zmatenýma emocema a rači se soustředit na vás dva – na tebe a Briana,“ pronesla jsem rozhodně na uvítanou.
„Niko, já věřím, že ty taky najdeš toho, s kým jsi si souzená. Musíme se teď soustředit na dvě důležité věci – důležité pro nás obě. Za prvé se s nimi musíme nějak setkat a za druhé musíme zjistit, co se stalo v našich minulých životech. Tam je jistě odpověď na všechny naše otázky. Jen kdyby nám dali nějaké znamení, nějak vědět, že to všechno opravdu funguje...“ posteskla si Rika.
„Jedno znamení už nám dali. Teda Brian,“ připomněla jsem jí. „Víš přece, jak se zmínil v tom časopise o tom jejich zážitku, o kterým se mi zdálo...“
„Ano, jistě, máš pravdu!“ ožila. „Řekl něco na ten způsob, že viděl anděla, ale že to byl vlastně člověk...“
„To znamená, že toho člověka musel znát, jinak by nevěděl, že je to opravdový živý člověk.“
Rika se na chvíli zadívala do země, a když pak ke mně zvedla svoje oči, byly tak čisté a jasné, že se v nich daly číst její myšlenky.
„Ano, poznal mě a brzy dá další znamení,“ zněla má odpověď na její nevyřčenou otázku.
„Možná, že už je... je tady, ale nám to ještě nedocvaklo...“ zapochybovala.
„Vlastně je to tak! Jsou tady, máme ta znamení...“ zamyslela jsem se. „Jsou v těch písničkách – jen je musíme odhalit!“
O našem dalším tahu bylo rozhodnuto.
„Takže se na to čouhneme,“ dala se Rika do hledání na netu. „Můžu překládat já?“
„Jasně, vezmu tu chytrou knihu, co se jí říká slovník a můžeš se do toho pustit. Jen se trochu uklidni, ty vytřepavko. Seš nervózní jak sáňky v létě,“ vypadlo ze mně.
„Jo, jo, to známe. Jenže ty vaše sáňky, co jsme na nich seděly při vyvolávání ducha u vás na půdě, mi odmítaly říct, jak se teď momentálně cejtijou. Takže se zdrž těchhle blbejch výrazů, který se nedaj dokázat,“ uzemnila mě dokonale.
„Fajn, tak už rači začni, nebo zase budem hodinu kecat vo ničem,“ přešla jsem její poznámku.
„Však už překládám: nadpis – Být váš osud. To byl název alba...“
„Chápu, začni překládat první song,“ přerušila jsem ji a zabránila tak další možné debatě o nesmrtelnosti brouka – tedy o něčem pro nás právě nepodstatném.
„No jó, furt, vždyť už si to v mysli formuluju... myslím ten překlad,“ ohrnula uraženě nos. „Musíme v tom pokračovat...“
„Ale to už máme přeložený, bejby!“ zazněl můj zoufalý výkřik .
„Já vím, to byl vtip,“ zachechtala se provokativně. „Věříme, že to nebyl jen sen...“
„Co to zase plácáš...?“ chytala jsem se skoro za hlavu.
„Tak teď si dej klída ty, bobe, to je totiž název druhý písně, jasný?“ skočila zase pro změnu do řeči ona mně.
Poťouchle a zmateně jsem se uchechla: „He he, ty ale dokážeš člověka zblbnout! Už mě rači nepleť nebo za sebe neručím.“
„Tak ticho a poslouchej,“ vyžádala si konečně klid a začala překládat s mým šmejdícím pohledem za zády. „Bylo to včera a zdá se to sto let, bylo to tak krásné, snad nezmizí to hned. Zdá se to tak dávno, byly jste tu vůbec? Byla to skutečnost? Byl to jen sen nebo mezi námi opravdu vzniklo to zázračné pouto, co vyrovná se lásce svou silou? Ne, nevíme, zda bylo, však my modlíme se, aby minulost teď stála stranou a my mohli říct... refrén...“
„Oni chtějí říct ´refrén´?“ vyvalila jsem na Riku bulvy.
„Ne, to, co chtějí říct, je zřejmě v tom refrénu,“ vyvedla mě z omylu s chápavým úsměvem na rtech. „Najdi mi slovo SEAGULL a já ti řeknu, co v tom refrénu je.“
„Už se na tom pracuje,“ zahlásila jsem poslušně a bleskurychle nalistovala požadovaný výraz ve slovníku. „Je to RACEK!“
„Tak teda pokračuju: Je to tak krásné, protože je to skutečné, není to jen bezvýznamný vánek kolem křídel racků, není to ztracená vlnka ve vzpěněném oceánu, není to zjevení z mlhy a slunečních paprsků, je to skutečné, ač nemůžeme to držet v náručí a hladit jako milovanou osobu. Je zde, je živé... naše přátelství utkané z odrazu paprsků od mořské hladiny, však pevné jako skála pyšně vztyčená nad rozbouřeným oceánem – tak silná, tak sebejistá, tak nezničitelná... Tak tedy proto věříme, že to nebyl jen sen.“
„Zatím je to dost dobrý,“ kývla jsem uznale. „Překládáš jako profesionální překladatelka!“
„Díky! Ještě dvě sloky, tak snad nezklamu,“ odměnila mě úsměvem a zatetelila se blahem. „Takže: Tak vzpomínáme, jaké kouzlo provázelo nás, když drželi jsme pospolu, jaká síla, jaká moc nás provázela, každý náš krok byl požehnaný samotným Bohem. Bylo to jako chodit po nebeských oblacích, potkávat Slunce a Lunu, klouzat se po mléčné dráze, laskat se s mlhou... to bude spíš mlhovina... povídat si s hvězdami. Říkají zázrak – však my víme své. Zázrak, ano, však tak snadný a pro nás v tuto chvíli tak samozřejmý... Když byly jsme spolu, zázrakem se staly všechny ty báječné chvíle, to pouto nás činilo všemocnými a nesmrtelnými... Tak řekněte, že také věříte, že to nebyl jen sen. - Pak je tady zase refrén...“
„Seš fakt dobrá,“ vysekla jsem poklonu jejímu výkonu.
„Ještě jedna sloka a neznám hned dvě slova: BEHOLT a KNOCK,“ zatvářila se zklamaně.
„To je prd proti tomu, co všechno jsi dokázala přeložit. Tak mě aspoň necháš podílet se téměř bezvýznamnou troškou na tom velkolepém překladu,“ utěšovala jsem ji s klidem Angličana a přitom listovala ve slovníku jako orangutan v jízdním řádu (jéje, oblíbený výraz našeho třídního učitele!). „Takže ona proradná slova jsou ZŘÍT, UZŘÍT a ZAKLEPAT, ZAŤUKAT. Můžeš pokračovat ve svém konání.“
„Díky, ráda,“ usmála se spokojeně a uklidněně a přednesla poslední střípky té zajímavé písně:
„Však minulost nevrátíš, tak věříme v budoucnost a šeptáme kapkám v moři naše poselství, aby je dopravily až tam na druhý konec světa... Tam k vám, kde žije teď kus nás, vidí stejné hvězdy, Slunce, Měsíc, však dýchá jiný vzduch, dotýká se jiné a přece stejné země... Tak snad kapky dorazí a jednou, až budete stát v dešti, cosi vám jemně pohladí vlasy a zaťuká na ramena s tichým poselstvím – nasedněte na hvězdný vůz, požádejte Polárku, aby vás vedla a vraťte se sem... Ano, uvěříme, že nebyl to jen sen, když ukážete se znova a vaše rty zašeptají: Tohle je skutečnost, žádné snění...“
Na chvíli nastalo ticho. V hlavě se nám urovnávala právě zjištěná fakta. No, nebylo jich právě málo.
„Hm, myslím, že bysme měly začít hledat nějakej ten dopravní prostředek, kterej by nás k nim dopravil,“ zhodnotila jsem to nakonec. „Myslíš, že se obě vejdeme do Malýho vozu?“
Rika se hlasitě zasmála. „Já bych rači zkusila znovu letadlo. To víš, je to osvědčený. Ale spíš bude problém se do něho nějak... no, nasomrovat.“
„Jo, chápu, někdo nám to musí zacálovat,“ kývla jsem s vážným výrazem ve tváři. „To by mohl být proublem.“
„Myslím, že ne tak velkej, abysme neměly ňáký to řešení,“ řekla Rika tajuplným hlasem, až mě zamrazilo. „Necháme se tam prostě pozvat! Chce to jenom dostat šanci...“
„To zní moc hezky, ale jaký šance se tak asi můžeme chopit, když momentálně žádná není na skladě,“ zapochybovala jsem.
„Tak teď si zavěštím já,“ zašeptala a chraplavým hlasem čarodějnice mi oznámila naši budoucnost: „Dostanete šanci, protože osud už ji pro vás má dávno připravenou.“
Jo, to nemělo chybu.