13. Nezničíš nikdy své vzpomínky - jsou zapsány přímo v tvé duši

Někdo zaťukal. Nebudu popisovat, co s námi takové nenadálé vyrušení udělalo, ale dalo mi v tu chvíli docela práci vyloudit na tváři úsměv pro právě vstupující paní Malou.
„Dobrý den,“ pípla jsem a chytala dech.
„Ahoj, Dominiko,“ usmála se. Pak se obrátila na Mariku s napolo smutným výrazem ve tváři. „Riko, bohužel, právě jsem mluvila s babičkou v Plzni a mám starost o její zdraví. Proto jsem jí nabídla, že za ní na pár dnů odjedeme...“
Říkala to tak nějak váhavě, jakoby se snažila z něčeho vykroutit.
„A jak je to doopravdy, mami?“ zeptala se Rika narovinu.
„No, možná to bude spíš pár týdnů. Však víš, od příštího týdne si beru dovolenou a...“
„Já vím, chceš být s babičkou co nejdýl,“ kývla chápavě Rika a snažila se nedát najevo své zklamání.
„Tak, jen abys věděla, že zítra odjíždíme,“ uzavřela to paní Malá a odešla.
Bylo to docela surový.
„A jsme v háji,“ zhodnotila to docela přesně Rika.
„Nesmíš si to tak brát,“ snažila jsem se ji utěšit a vlastně i sama sebe. „Je sice pravda, že jako tým jsme nejlepší, ale když se na to násilné odloučení dobře připravíme, tak to zvládnem, ne?“
„Jasně, jako vždycky,“ kývla už veseleji.
„Rozdělíme si tady ty písničky a budeme mít každá za úkol je všechny přeložit, než se zase sejdeme.“
„Fajn, a ty si budeš pečlivě zapisovat všechny svý sny. Jakmile bude něco hódně zajímavýho, tak si napíšem nebo zavoláme,“ rozjela se aktivně a počáteční napětí rychle vymizelo.
„No vidíš, a než se nadějeme, budem zase spolu a obě budeme mít co dělat, abychom splnily všechny domácí úkoly,“ zasmála jsem se tomu závratnému tempu.
„No nic, tak se do toho pustíme a přeložíme ještě aspoň jeden hitík, ne? A pak přijde na řadu královské dělení,“ naplánovala to hezky.
„Ale teď teda překládám já, jasný? Musíme být přece spravedlivý, aby to naše přátelství bylo v pohodě, nemyslíš?“ poznamenala jsem.
„Jasan tasan, brouku, naval slovníka a chop se práce překladače,“ vytrhla mi z rukou křečovitě svíraný slovník.
„Nebudu to prodlužovat, jdu na věc,“ oznámila jsem bez dlouhých ceremonií. „Další song se jmenuje Tak neopouštěj mě znovu. - Stalo se to jedné noci... Ne, nevím, zda to byl vážně jenom sen, bylo to příliš skutečné a přece, když jsem ráno otevřel oči, nebyla tam. Zmizela spolu s nočními přeludy a já byl zase sám. Kdo? Kdo byla ta dívka, co odešla s mým snem? Nevím, však láska nás pojila, já miloval ji a ona zase mě, však to neúprosné a nezměnitelné něco jménem smrt vzalo si nás oba... Neslyšela víc má slova, neslyšela znít můj pláč, v němž jsem prosil zas a znova: Neopouštěj mě! Refrén...“
„No, tak copak nevíš za slovíčko?“ zjišťovala pohotově Rika.
„Hele, tady ti je napíšu a ty mi je najdeš, abychom se nemusely zdržovat a přerušovat výklad,“ navrhla jsem a ona jen souhlasně kývla.
„Překládej, já je mám přeložený vmžiku!“
„Tak jedu dál: Refrén – Tak neopouštěj mě znova, tohle už tu jednou bylo, cítím, že tohle se už stalo, jednou, kdysi, je to tak dávno... Cítím, že tohle nebyl jenom sen, snad to byl odraz minulosti... Ano, já ji znal, já byl s ní a s ní také odešel do nebe. Tam slíbili jsme si před Bohem věčnou lásku a on nás musel zase rozdělit. Tak proč? Neopouštěj mě znova, jsi tu, jsi blízko, snad vím, kdo jsi, poznám ty tvé oči, to ony tě prozradí, ta duha v nich, co skrývá na svém konci poklad – tvou lásku, tvé drahé srdce.
Chci tě vzít v tom snu do náručí a přenést přes práh noci, překročit východ slunce a probudit se s tebou vedle sebe. Ano, našel jsem ji, tu dívku ze sna, tu dívku z minulosti, tu dívku z nebe... A slyším tě říkat, že si myslíš, že ti ukazuju cestu, ty víš, že naše cesty života vedou k sobě, my setkáme se znovu... Zase refrén: bla, bla, bla...
Další sloka: Rád bych znal tvou strategii, když ke mně přichází to COSI, jež šeptá mému srdci: Ona to ví, ona se vrátí... Rád bych věděl, co je v tvé mysli, snad stále nevěříš... Však já budu čekat, dokud se nepodíváš do tváře pravdě. Kéž bys mě osvobodila, abych viděl všechny ty věci, co jsme tenkrát nechali za sebou, tam, v tom jiném světě... Hledej znamení ve věcech, které dělám, a já budu čekat. Hledej náš nový začátek...
Další refrouš a poslední sloka: Teď... říkáš, že víš... Tak jestliže jsi byla moje milenka a přícházíš ke mně jako přítel, řekni, proč odmítáš mou lásku? Je to strach? Kdo ti vlastně brání? Teď... dostávám zprávu, chystáš se mi říct, zachránit mě, nechat mě poznat... Že svět jsou jen dny, tak moc věcí k učení, jak najít svou cestu, jen se neobelhávat... Teď... nechávám svůj život ve tvých rukou.... Neboj se minulosti, nezáleží na tom, kdo jsi byla, co jsi dělala, je jen TEĎ... Zkoušel jsem to zničit, chtěl jsem to skrýt, ale všechno se ukázalo, jakmile jsi mi pohlédla do očí... V tu chvíli jsem věděl vše – co jsi dělala, odkud jdeš... a že mě miluješ. Naše oči se do sebe zaklesly jako vášniví milenci a zaprosily žijící jen pro ten jeden nekonečný okamžik: Prosím, neopouštěj mě znovu!“
Nastalo hrobové ticho. Naše mozky jely na plný výkon. Pracovaly bez přestávky a s naprostou přesností sestavily totožný obraz konečného výsledku, který naše intuice znala už dávno předem.
„Tohle psal Brian,“ kývly jsme na sebe se stejně neochvějnou jistotou v hlase.
Ano, internet nám potvrdil toto domnělé autorství – Tak neopouštěj mě znovu, Brian.