11. Netvrdím, že tě znám...

Hele, Nikouši, mně pořád leží v hlavě to tvoje automatické psaní. Jsem hrozně zvědavá, jak to funguje. Mohla bys mi to předvést, sím? Třeba se tak dozvíme zase něco nového, co nás posune o kousek dál,“ šla na mě diplomaticky Míša, když jsme se rozhodly nechat se v hudební oblasti na tento den oddechnout.
„No, tak co by ne,“ pokrčila jsem rameny. „Stoprocentně se dozvíme zase něco zajímavýho. Tak jestli vám na nějaký informace ještě dneska zbyly ňáký nervy...“
„Cs, nejsme žádný vořezávátka!“ pozvedla na mě drsně obočí a koukla na Riku. „Viď, brouku?“
„Po tom všem mě snad už ani nic moc nerozhází. Nervy jsem odložila do kýblu už dávno, tak je tam ještě chvilku ponechám a bude to oukej,“ prohlásila s nadhledem.
„Tak startuj,“ vybídla mě Míša a přistrčila přede mě tužku a papír.
Po krátkém rituálu, kdy mě z míry nevyvedly ani upřené pohledy napjatých holek, se tužka v mé ruce automaticky rozběhla po papíře.
Aktuální výsledek byl následující: NIKA VEDE RIKU K BRIANOVI. BRIAN VÍ, CO MÁ DĚLAT. SNY UKAZUJÍ TAKÉ MINULOST, TAM JE ODPOVĚĎ NA VAŠE PROČ. NIKA A KEITH... NEZOUFEJ, NIKO, TO OSUD, CO TVÁ DUŠE VYBRALA. VŠECHNO JE TAK, JAK MÁ BÝT.
Holky na mě vyděšeně pohlédly.
„Chápeš to?“ koukla na mě tázavě Rika.
„Ano, chápu to. Mám za poslání dovést tě k Brianovi. Nevím přesně jak, ale jsem s Brianem nějakým způsobem propojená.“
„A myslíš, že s tím vším mám taky něco společnýho?“ otázala se nenápadně Míša.
Místo odpovědi jsem nepřítomně vzala tužku a znovu začala psát.
PŘIJDE ZORA ZA MÍŠOU, BUDETE KOMPLETNÍ. MINULOST SE VYJASNÍ.
„Čo to bolo?“ koukala na mě Míša jako na zjevení. „A co to znamená?“
„Hm, nejspíš potkáš novou kámošku jménem Zora. A ta k nám bude taky nějak patřit,“ ´napadla´ mě odpověď.
„Nevím, jak vy, ale já jsem zmatená jako lesní včela,“ odvětila mi.
„No, nemám žádné věštecké schopnosti jako Nika, ale možná by ses s tou Zorou mohla seznámit ve škole jako s novou spolužačkou,“ ´vypadla´ z Riky zajímavá myšlenka, která mi hned připadala jako ´jasná věc´. „Ale myslím, že bychom neměly jen tak nečinně přihlížet a čekat, co se bude dít za měsíc a půl."
"Pravda svatá a právě proto vytáhnu z rukávu mocný trumf... Teda skoro z rukávu, che che," připravovala nás Míša na příjemné překvapení. A hned nato vylovila ze svého batohu časopis. "Asi je vám jasné, o kom je v něm článek..." zapochybovala ještě troufale o našich bystrých myslích.
"Že by naší čtyři oblíbení Irouši?" tipla si vesele Rika.
"Trefila ses hned napoprvé, čímž získáváš výsadní právo nám to přečíst!" zahalekala Míša teatrálně.
„Tak louskej,“ žďuchla jsem do Riky, když už pár vteřin nečinně zírala do stránek časopisu.
„Fakt jim to sekne,“ vypadlo z ní.
„Jo, ale to tam nepíšou, to vidím i já. Čítaj nebo ťa vyměním!“ zvyšovala jsem postupně hlas v souladu se stupňujícím se napětím.
„Klídek,“ zakřenila se na mě a pomalu začala s přednesem: „Destiny Boys o Destiny Boys. Podtitulek zní: Co práskli jeden na druhého. No, teda dost tvrdej výraz. Takže o Colinovi kluci říkají tohle: Keith – Je rád středem pozornosti, dokáže lidi vždycky něčím zaujmout, má prostě přehled. Sasha – Je to dokonalej společník, dokáže donekonečna mluvit o čemkoli. Ale mezi náma – nesmíte každý jeho slovo brát naprosto vážně, rád kecá. Brian – Já si na Colinovi cením jeho velkorysosti a ochoty vždycky pomoct. Je sice tak trochu ´slibotechna´, ale když ho člověk zná, dokáže prokouknout, kdy si dělá srandu a kdy to myslí vážně.“
Podívala jsem se na Riku, co ona na to. Seděla vedle mě, zadumaně se šklebila a kývala se dopředu a dozadu.
„Je ti dobře, holka?“ optala jsem se nejistě.
„Jo, jen tak přikyvuju. Myslím, že všechno, co o něm řekli, je pravda. Když si vzpomenu, kolikrát jsem mu za těch pár dní skočila na špek těch jeho povídaček...“
V duchu jsem si vybavila po pláži se procházejícího Colina s věčným přívalem slov na rtech a divoce gestikulujícíma rukama.
„Jo, to teda sedí. Chvílema mně bylo fakt trapně. Zvlášť když dělal takový ty věci, co dělaj kluci, když balí holku a já nevěděla, jestli si dělá srandu nebo mu opravdu ruplo v ciferníku,“ dala jsem jí zapravdu a trochu se při té vzpomínce začervenala. „Prostě ví, jak na holky.“
„Jó, jó,“ přitakala Rika. „Tak ale pokračuj, ať tu nejsme do zejtřka.“
„Druhej je Brian. Keith o něm říká: Je hrozně citlivý a vůbec se za to nestydí, neskrývá to. To na něm opravdu obdivuji. Colin – Neznám vtipnějšího tvora na světě. Často mě přivede do takového záchvatu smíchu, že mě pak bolí i svaly, o kterých jsem předtím nevěděl, že vůbec existujou! Sasha – Brian je můj nejlepší přítel, vždycky mi ochotně poradí, teda přesněji řečeno řekne svůj názor, ať už jde o osobní záležitost nebo o profesionální věc. Říká: ´Takhle to vidím já – ale svůj názor si musíš udělat sám.´ Neuvěřitelně jasně cítí, co chce a dokáže slovy vyjádřit věci, o kterých jsem si myslel, že pro ně snad ani slova neexistují.“
„Páni, Sasha to rozhráb, co?“ přerušila mě Rika.
„Jo, Brian je ideální partner do každý situace. Vždycky ví, co říct. Je jako tvůj rodič, přítel a důvěrník dohromady.“
„Pro mě je ještě něco víc,“ pousmála se smutně Rika. „Miluju tu jeho upřímnost. Je tak strašně nevinně čestnej. Pořád ho vidím, jak jsme tu noc před naším odjezdem stáli při západu slunce na skále nad mořem a on zašeptal těch pár kouzelných veršů: ´Birds love sky, fish have sea and what about you? Please, have me!´“
„Ptáci milují nebe, ryby mají moře a co ty? Prosím, měj mě!“ přeložila jsem to do češtiny. „Anglicky to zní nádherně. Nevím, jak můžeš pochybovat, že tě miluje. Vlastně to řekl, jen trochu zašifrovaně. Je to kouzelnější, než kdyby ti to řekl polopaticky.“
„Hm, hm,“ přitakala zasněně.
Najednou mi hlavou bleskla další vzpomínka. „Někdy je mezi dvěma lidmi velká propast, a proto potřebují někoho, kdo by mezi nimi postavil most.“
„Co to blekotáš?“ probudila se při těchto mých slovech.
„To řekl Brian.“
„A co tys mu odpověděla?“ vyzvídala.
„Že ten pocit znám.“
„A on na to?“
„Že si to myslel.“
„A víš, co mi řekl pár minut předtím, než jsme odletěly?“ zneklidněla.
S úsměvem jsem pokrčila rameny. „Nenechávej mě hádat.“
Zatřásla rozrušeně hlavou: „´Dobře náš křehký most opatruj...´ To řekl a podíval se přitom starostlivě na tebe. Skoro jsem začala žárlit!“
„No jo, to je ten Štír v tobě. Ale teď už je jasný, co tím chtěl říct, ne?“ zazubila jsem se na ni.
„Jo, nejsem blbá. Poznal, že hraješ důležitou roli v našem osudu. Takže vlastně nic, co bysme už taky nevěděly,“ odvětila a oplatila mi moji zpitvořenou grimasu.
„A teď bych mohla číst zase já ty dva pro změnu pro tebe zajímavé objekty,“ ozvala se Míša zřejmě už docela nervózní z toho, jak dlouho se nedostala ke slovu.
„Uži si to,“ souhlasila jsem naoko lhostejně.
„Takže o Keithovi říká Colin: ´Je často zamyšlenej a člověk má někdy úplně hrůzu z toho, co se mu v tý jeho makovici honí. Zatím z něho ale vylezly samý dost dobrý nápady, všechna čest.´ Brian: ´Keith je také hodně citlivý, ale nerad to dává najevo. Je to skrytej romantik, ale dokáže bejt dost drsně realistickej. Je to takovej váhavej, milej člověk.´ Sasha: ´Je zvláštní, že Keith je taky takovej filozof a snílek jako já, a přesto si nerozumíme. Možná je to tím, že už má víc zkušeností a jeho názory a sny jsou míň vzdušný a vzletný než ty moje.´“
„Tak to taky vystihli,“ uznala jsem poněkud posmutněle.
„Hned čtu dál, ať můžeš porovnat názory na Keitha s názory na Sashu,“ zabránila mi Míša v přílišném rozplývají se.
Jen jsem tiše kývla.
„Takže o Sashovi říká Colin: ´Občas spolu pořádáme takový ty slovní potyčky. Někdy je zamlklej a zadumanej a jindy je tak ukecanej, že mám strach, že mě svým mluvením překoná. Musím uznat, že když ho to chytne, není pro něho problém mě zašlapat svým proslovem do země, protože svými projevy dokáže jít mnohem víc do hloubky než já. Ale naštěstí mně většinou dává volnej prostor.´ Keith: ´Připomíná mi mě, když jsem byl mladší. Má idee, které už já dávno ztratil. Sasha je víc sebevědomý a snad i trochu tvrdohlavý, nevzdává se svých snů. Vlastně mu závidím.´ Brian: ´Jak už Sasha řekl, jsme ze skupiny nejlepší kámoši, všechno si říkáme. Občas se ale Sasha uzavře do sebe a nemluví ani se mnou. Mám pocit, že v sobě nosí nějaké tajemství, které nechce nikomu svěřit. Trápí mě to, ale respektuji jeho rozhodnutí. Snad jednou najde někoho, komu se dokáže naprosto otevřít. Přál bych mu to, moc.´“
„Víte, co jsem mu taky jednou řekla?“ ozvala jsem se náhle. „To, co jsem přiznala jen vám dvěma: Někdy mám strach sama ze sebe. Jen vy a on víte, že jsem ho měla i předtím, než jsem zjistila, jaké mám schopnosti. Sasha se na mě při těch slovech tak zvláštně podíval, jakoby se v tu chvíli snažil pohlédnout až na dno mé duše.“
„Řekl něco?“ pídila se Rika.
„Jo, souhlasně pokýval a řekl: ´Hrozná možnost.´ Neřekl: ´Hrozná představa´ nebo ´To musí být hrozné´ nebo něco na ten způsob. Řekl: ´Hrozná možnost.´ Vlastně mi tím naznačil, že je to možné...“ rozebírala jsem to.
„...mít strach sám ze sebe,“ skočila mi do řeči Rika. „A neřekl to proto, že si MYSLÍ, že je to možné, ale protože VÍ, že je to možné. Možná už tedy své tajemství někomu přece jen svěřil...“