10. V roli vykladačů snů

„Ne, nemůžu tomu uvěřit! Je to opravdu jako v tom tvým snu!“ kroutila rozrušeně hlavou Rika a provrtávala mě rentgenovým pohledem.
„Hele, nedívej se na mě jako na zrůdu, já za to přece nemůžu!“ snažila jsem se vzdorovat, ale měla jsem vlastně taky hrůzu – sama ze sebe!
„Chceš říct, že se ti o tom předem zdálo?“ podívala se na mě nedůvěřivě Míša, která neměla potuchy o tom, že jsem přesně v den jejich problémů s letadlem měla úplně živý sen o tom, co se jim v tu chvíli stalo a že jsem se dokonce viděla v tom letadle s nimi. Nemluvě o tom, že na konci snu mě Brian uviděl a kdosi skrze mě řekl právě ta jím citovaná slova v časopise.
Chvíli jsme jí s Marikou všechno vysvětlovaly a doufaly, že nás nebude považovat za blázny.
„Stalo se ti už někdy něco takovýho?“ vyzvídala vykulená Míša.
„Možná, ale nikdy to nebylo tak jasný a ohromující,“ připustila jsem.
„Ode dneška analyzujeme a hlídáme každej tvůj sen, holka,“ upozornila mě Rika.
„Tak to můžeš rovnou začít,“ oznámila jsem jí s tragickým výrazem ve tváři.
„Tobě se dneska... zase zdálo něco zvláštního?“ vykoktala Míša.
„Jo, ale ten jeden není úplně jasnej, připadá mi takovej zašifrovanej,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou.
„Tak honem, vyprávěj!“ vyzvala mě nedočkavě Rika.
„Tak jo. Ten první vypadal takhle: Byla jsem v nějakém domě, kde se konala oslava. Pak jsem viděla nějakýho malýho kluka, jak stojí před obrazem na nějaké chodbě, jakoby v zámku, na kterém byla dívka s dlouhýma černýma vlasama a se zrcadlem v ruce. Ten kluk mě zavolal, abych se šla podívat a najednou jsem s ním šla tajnou chodbou za tím obrazem. Dorazili jsme na půdu, kde byl žebřík vedoucí na ještě menší půdičku. Vylezla jsem nahoru a uviděla obraz té stejné ženy, ale tentokrát s rudou růží v ruce. Obraz byl opřený o nízkou střechu a pod ním byla truhla. Chtěla jsem ji otevřít, ale něco mi říkalo, abych to nedělala. Cítila jsem, že kdybych ji otevřela, stalo by se něco špatného. Jako by mi něco silnějšího než já bránilo tu truhlu otevřít.“
Na chvíli zavládlo ticho, jak jsme se všechny zamyslely nad mým právě vysloveným snem.
„Připadal ti někdo z těch postav známý nebo blízký nebo tak něco?“ položila mi Rika první otázku.
Znovu jsem si přemítla v mysli toho malého kluka a tu ženu na obrazu. „Myslím, že jo. Ten chlapeček... měl rysy, které mi byly tak nějak známé... A ta žena na obrazu... nedokážu to popsat. Mezi námi bylo něco víc než blízkého...“
„Bylas to ty, tvůj odraz, proto držela to zrcadlo,“ ohromila mě Míša svým vysvětlením.
„To by dávalo smysl,“ uznala jsem až příliš rychle. Prostě mi to ´rezonovalo´. „Ale co ten druhý obraz s tou růží a ta truhla?“
„Hm, růže představuje lásku,“ nechala se slyšet Rika, „a zavřená truhla skrývá tajemství...“
„Myslíš, že jako mám nějakou lásku a v té truhle se skrývá nějaké s ní spojené tajemství, o kterém v podstatě vím, ale nesmím je odhalit?“ pospojovala jsem si ty dvě indicie.
„...dokud nepřijde ten správný čas,“ dodala vážně Míša.
„Ty to najednou ňák žereš,“ podivila jsem se sestřině aktivitě v této poněkud neobvyklé oblasti.
„Ten tvůj vyplněnej sen by vzal snad každýho a mimo to nemůžu bejt zas tak fanatickej realista, když jsem právě TVOJE sestra,“ vysvětlila mi to systematicky. „Takže teď vyval ten druhej sen.“
„No, tak ten není asi ani třeba ňák moc vysvětlovat...“ vykrucovala jsem se.
„Nekecej a povidej,“ zarazila moje vymlouvání nekompromisně.
„No jo,“ zašklebila jsem se. „Byla jsem v nějaké místnosti u nás doma, ale byla tam skříň, kterou mívala naše prababička – velký staromódní skleník. A byl i tak podobně zařízený. Vedle mě stál Keith. Říkal mi, že se budeme brát a podával mi krabičku s prstýnkem. Najednou jsem viděla jakoby sama sebe zvenčí... Měla jsem na sobě obtažené svatební šaty, ve kterých se mi rýsovalo břicho. Uvědomila jsem si, že jsem těhotná...”
„Máš pravdu, asi nemá cenu to komentovat,“ řekla tiše Rika a vrhla na mě povzbudivý pohled.
„Tak k tomuhle se asi rači taky nebudu vyjadřovat,“ hlesla Míša, na kterou už tohle nejspíš bylo opravdu trochu moc.
„Míšane, Nikouši, su doma!“ ozvalo se ve vedlejším pokoji.
„Brácha!“ vydechly jsme s Míšou s opravdu přešťastnými výrazy na tvářích.
Dveře pokoje se začaly s rachotem otevírat a za nimi se objevil náš nejmladší sourozenec. „Nazdar! Že neuhodnete, co je to LIBED?!“
Neměly jsme potuchy.
„No přece DEBIL pozpátku!“ zatlemil se bráška vítězoslavně. „Taťulda umí říct normálně každý slovo pozadu! To je, co?“
„Jo, to je fakt úžasný! Hlavně, že ses hned naučil říkat pozpátku svoje druhý jméno,“ rozhrábla to Míša a nestačila uhýbat před Ondrovými levými a pravými háky.
No, alespoň se tím odlehčila poněkud dusná atmosféra, kterou způsobil můj druhý sen. Avšak ta spousta otazníků v mé hlavě tvrdošíjně přetrvávala.
„Riko, myslíš, že opravdu umím číst budoucnost?“ položila jsem Rice tichým hlasem otázku, která mi nedávala pokoje.
„No, jestli si po tomhle všem ještě nejseš jistá, tak nevím, co by tě mohlo přesvědčit,“ odpověděla téměř ironicky.
„Víš, já tomu pořád nechci věřit, říkám si, že to mohla být jenom náhoda...“
„Niky, ty tomu nechceš uvěřit, protože by to znamenalo, že...“ podívala se na mě zpytavě.
Zhluboka jsem se nadechla a dokončila za ni tu odpornou větu: „...že se to splní i s Keithem. Ano, mám z toho panickou hrůzu.“
„Niky, nelam si s tím hlavu, nech tomu volný průběh. Chceš slyšet můj názor? Já se odvažuju říct, že podle mě některé věci prostě nejde předpovědět do detailů a každý člověk si může svůj osud ovlivnit – v dobrém i ve zlém.“
„Možná si jenom chci lhát do kapsy, ale zkusím to tak brát. A teď obrátíme list. No, teda tak trochu,“ navrhla jsem a podala jí svůj text k písni. „Napsala jsem to, co jsem slíbila.“
„Tak ukaž,“ vybízela mě nedočkavě. Roztřesenou rukou jsem jí podala list papíru posetý mým písmem.
„Já tenkrát snila jsem o lásce opravdové,
o té, co prý hory přenáší,
však to, co jsem hledala, bylo příliš snové,
nový den každý sen navěky odnáší...
Tak měla jsem jen to své vlastní nebe
a nic jiného neviděla,
když náhle jsem zaslechla zavolat Tebe
ta slova, jež zachránit mě chtěla.
Ale já... (ref.) ...nechci žádná slova,
já nechci trpět znova,
láska je příliš krásná k vyslovení,
ne slova, to ona všechno mění.
Pak podals mi ruce a já bez ptaní
našla v nich tvé srdce a vzala je do dlaní.
A měli jsme lásku – jen ty a já,
společně šeptali slova čarovná...
Ref.: Nechci žádná slova...
Tak žili jsme svoje tiché štěstí,
než přišla první vráska,
já dostala od života pěstí
a kdo za to mohl? Zase ta láska.
Jiné svěřils své srdce do dlaní,
co volá, křičí: „Miluji tě!“
Je jak malé tvrdohlavé dítě,
slova, slova, slova – na lhaní.
Ty jí věříš její lásku,
svět se s tebou rychle točí,
já nevydám ani hlásku,
za mě mluví moje oči.
Neříkej žádná slova,
já nechci trpět znova,
má bolest je příliš krutá k vyslovení,
je to láska, co zas všechno mění.
Dává, bere, hřeje, zebe...
...odcházím hledat nové nebe."
Mlčky jsem pozorovala její obličej, který postupně dostával nechápavý výraz.
„To je o tobě a Sashovi? Ale proč ten konec...?“
„TOHLE by se mělo stát, protože jen TOHLE by mě mohlo vysvobodit z mých citů k Sashovi,“ vysvětlila jsem jí s krutě vážnou tváří.
Zavládlo hrobové ticho.
„Blbec!“ ulevila si Míša, která se právě v tu chvíli vrátila na scénu – do mého pokoje. „Furt na mě chrlí ty svý ´pozpáteční´ slova, sotva to stíhám překládat! Člověk pak ani neví, co že to podle něho vlastně všechno je!“
„Nika má tu písničku, teda text,“ oznámila jí za mě Rika.
„Jo? Tak ju předhoď!“ hnala se hned k věci.
Její grimasy při čtení mého díla zahrnovaly celou škálu výrazů.
„A pak kdo je tady tragik a surovec,“ zakřenila se nakonec. „Ne, je to fakt dost dobrý, holky. Hned začnu makat na zhudebnění a pak... Ještě aby to někdo interpretoval... teda jako nazpíval.“
„Tak nevím, jestli mi nebyla milejší ta první fáze,“ zatvářila se Rika pochybovačně. „Aby to nebylo vytí vlkodlaků na ikstou.“