9. Když sen přestal být snem...

Tak jsme to zvládly! No, teda, né, že by nebyly důležitější věci v životě, ale tohle drama jsem už fakt hrozně ráda zanechala za sebou. Maturita toho roku opět ukončila středoškolská léta mnoha nadšených lidiček. A my s Rikou jsme se k nim mohly hrdě přiřadit.
Bylo to stručné, krátké a tím pádem příjemné. Náš třídní učitel ´Kecal´ se opravdu krotil ve svém slovním projevu a už ani ne za půl hodiny nás vypustil ze školy.
Moc jsme ten poslední den prožívaly a myslím, že nejen já a Rika. Rozloučily jsme se se všemi spolužáky, popřály super prázdniny a hodně štěstí do dalšího života a vyrazily domů.
Autobus zastavil na náměstí a z něho se vyhrnul dav nadšených studentů. Mezi nimi i my dvě.
„Musíme to nějak oslavit!“ navrhla Rika a já byla jasně pro.
Nejdřív jsme si v cukrárně smlsly na zmrzlinových pohárech, a pak nakoupily pár dobrot, abychom mohly dokončit oslavu doma.
„Tak v pět u nás!“ loučila jsem se s ní u našeho domu.
„Jasně, přijdu včas,“ mávla na mě ještě zdálky. Ale já znala tu její přesnost...

Snad to bylo tou ohromnou psychickou úlevou, či bylo třeba se zase pořádně posunout v té zvláštní hře osudu, místo chvilkového přivření oka usnula jsem na pohovce v obýváku jako špalek.
„Co tohle mělo znamenat?“ probudila jsem se s otázkou na rtech. Podle hodin na stěně uběhla víc jak hodina...

„Nazdárek, jak ses těch pár hodin beze mě měla?“ objevila se ještě to odpoledne ve dveřích našeho domu Rika a zkoumavě si mě prohlížela přes tmavé sluneční brýle.
„Přesně takhle tady stál,“ zaskočila jsem ji docela nelogickou odpovědí.
„Vo co gou?“ zeptala se a následovala mě do mého útočiště.
„Čoveče, mně se teď odpoledne zdály sny...“ začala jsem zamyšleně, když jsme se posadily na zemi mého pokojíčku naproti sobě.
„No, nekecej! To je dost strašný, usnout si jen tak za bílýho dne...“ skočila mi do řeči rozesmátá Rika, kterou zřejmě pobavila má vážnost.
„Ale tohle byly takový zvláštní sny, ty chytráku!“ zakroutila jsem ostře hlavou. „Mám pocit, že mi mají něco říct... A my to teď musíme rozluštit!“
„Destiny, destiny, destiny boys!“ ozvalo se v obýváku pořvávání mé milované sestřičky a hned nato se její roztomilý ksichtík objevil ve dveřích. „Cholky, mám tady něco chezkýho pro vás! Vaši milovaní choši měli asi docela chroznej zážitek!“
„Co to plácáš?“ zbystřila Rika.
„Tady to máte černý na bílým! Teda spíš černý na modrým, červeným, žlutým...“ hájila se Míša a podávala nám časopis.
„Destiny Boys jen o vlásek unikli hroznému osudu,“ přečetla nahlas Rika titulek a mně přejel mráz po zádech.
„Nebyli v letadle, že ne?“ optala jsem se s tísnivým pocitem.
Rika jen hlasitě polkla a pokývala hlavou. „Míšo, čti ty!“
Míša začala recitovat jako na přednášce: „Souhvězdí vycházejících hvězd pod názvem Destiny Boys uniklo jen o vlásek hroznému osudu. Letadlo této klučičí kapely se v noci hodinu před svým plánovaným přistáním ve Švédsku dostalo do bouře, která je několik dlouhých chvil udržovala v šachu. Svědkové této hrozné události se k tomu vyjadřují následovně.
Keith: Byli jsme v dobré náladě, samá srandička a pak najednou... Nikomu bych to nepřál. Začal jsem se modlit a přemýšlet o celém svém životě. Myslím, že jsem nasliboval hory doly, jen abychom přežili.
Colin: Přírodní živly jsou opravdu nevyzpytatelné, v tom nad námi nepřestane mít příroda nikdy převahu. Díky bohu, že nás nechal projít touto zkouškou bez úhony.
Sasha: Myslím, že nedokážu popsat, co se člověku všechno honí hlavou, když stojí tváří v tvář možné smrti. Nejsem srab, a proto přiznávám, že v tuto chvíli jsem měl opravdu strach a to nejen o sebe. Nedokázal jsem si představit, co by naše smrt udělala s našimi blízkými. Ještě že měl s námi Vesmír pro tentokrát jiné záměry.
Brian: Na tuto chvíli v životě nezapomenu a myslím, že právě to byl účel. Byl to osud a hodně nám tím naznačil. Skoro bych řekl, že jsem v tu chvíli viděl našeho anděla, který mi dodal odvahu. Ale může být anděl člověk? Ať to byl kdokoli, její slova mi ukázala nový směr. Už vím, že VŠECHNO BUDE V POŘÁDKU, TEĎ I POTOM.
Musíme podotknout, že Brianova slova to tak nějak vystihla – kluci měli osudové štěstí. Zřejmě mají tam nahoře nějakého toho anděla strážného, protože tato bouře se objevila tak náhle a nečekaně, jako zase beze stopy zmizela. Bude snad celá kariéra Destiny Boys opředena tajemnými vlákny osudu?“
A můj první sen se stal skutečností...