8. Jak osudná umí být láska...

„Hele, Riky, přísahej, že tohle všechno zůstane jen mezi námi! Nikdo se o tom nesmí dozvědět, jasný?“ tahala jsem z Mariky poněkud zvláštní přísahu, když jsem jí odhalila, čeho jsem dosáhla pomocí automatického psaní.
„Niky, to ti teda slibuju, protože mám takovej dojem, že by mi to stejně nikdo nevěřil. Měli by mě za blázna,“ ujišťovala mě a to dost surově jasným způsobem. A nejspíš jí to došlo. „Teda, ne, že bych tě měla za blázna, to ne... ale většině lidí bychom tak určitě připadaly. Řekneme to akorát Míši, že jo.“
„Hm, jasně. Víš, mně to taky připadá šílený, já sama si připadám šílená, když o tom přemýšlím... Ale v srdci mám jasno, tam znám pravdu. Nejsem blázen, nejsem šílenec, moje srdce věří... absolutně. Tam jsem si jistá,“ vylévala jsem jí své pocity naprosto upřímně tak, jak jsem jen dokázala.
„Je to prostě na každým člověku jednotlivě, jestli chce věřit, jestli to dokáže. Většině lidí záleží především na tom, co jim říká rozum, naše mysl žádá důkazy... I my je jistým způsobem potřebujeme... Dokud nám to něco nevyvrátí nebo nedokáže na sto procent, tak toho nenechám, jdu v tom stále s tebou, to se neboj,“ přísahala mi Rika zapáleně věrnost naší zvláštní společné ´věci´.
„Jsem moc ráda, že mě v tom nenecháš. Věřím ti ve všem, co říkáš,“ ocenila jsem její proslov.
Marika se na chvíli zahleděla do země, a pak mi řekla něco, o čem jsem věděla, že právě to je její velký důvod k tomu, aby tohle všechno podstoupila. Tedy kromě našeho věrného přátelství – tím jsem si byla stejně tak jistá.
„Niky, já Briana miluju a chci zjistit pravdu o nás dvou jakýmkoliv způsobem. Nedávám to, co k němu cítím, nijak najevo, protože se toho tak nějak bojím. Je to opravdu silné, přestože on je tak daleko a v tuto chvíli tak nedosažitelný. To prostě nemůže být náhoda, to musí být osud!“
Tiše jsem kývla. Chápala jsem. Až příliš jasně.
„Niky, můžu se tě na něco zeptat?“ pokračovala po chvíli. „Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš, ale ráda bych věděla...“ Na vteřinu zaváhala, jestli to má udělat nebo ne.. „Niky...“ zvedla hlavu a zadívala se mi do očí, „řekni mi upřímně – ty miluješ Sashu?“
Někde v koutku duše mi bylo jasné, že se teď na to musí zeptat, a přesto mě ta otázka jaksi bodla u srdce.
„No... já ještě... nevím... nejsem si jistá... jakoby mě něco drželo zpátky...“ koktala jsem rozpačitě.
„Buď, prosím, upřímná, Niky, jsme přece nejlepší kamarádky, snad i víc, jestli tomu věříš. Jsme jako duševní dvojčata...“ promlouvala mi do duše.
„Riky, něco ve mně se tomu tak strašně brání...“ zašeptala jsem.
Tázavě se na mě podívala.
„Já vím, že Sasha vypadá takový... ještě jaksi vnitřně nedozrálý... jakoby se s ním nedalo mluvit o některých věcech, které tobě říkat můžu, myslím tohle všechno, co děláme...“ pokračovala jsem stále tiše a dívala se někam za ni do temného kouta pokoje. „Ale pořád dokola se mi vybavují ty chvíle, co jsme s nimi prožily... Jak jsme se potápěli a hledali překrásné mušle, jak jsme se projížděli na člunech, hráli basket a tenis a... jak jsme si hráli s jeho fenkou...“ Nedokázala jsem tu vzpomínku vyslovit, tak byla silná. Zčervenala jsem a sklopila oči.
Rika zbystřila. „CO se stalo, Niky?“
„Riko, on není takový, jak si myslíme...“ zatřásla jsem náhle přesvědčeně hlavou.
„Jaký?“ nechápala.
„Když jsme tam s Aidou, tou jeho fenkou, tak vesele řádili jak malá děcka... Sasha... najednou prostě ztichl a zadíval se na mě... Tak zvláštně, jako ještě nikdy nikdo jiný... Řekl: Niko, ty jsi jako ona, proto si tě tak zamilovala. Myslel jsem, že jen zvířata můžou být tak chápavá a milá, aniž by vyslovila jediné slovo...“
Nasadila nevěřící pohled: „Tohle že řekl Sasha?
„Ano, Riky. On není jen mladej, rozvernej kluk, on je člověk, který neříká hned každýmu, co cítí, co si myslí... Protože málokomu dokáže věřit... stejně jako já.“
V pokoji zavládlo téměř posvátné ticho.
„Riky, promiň, že jsem ti to neřekla dřív...“ ozvala jsem se po pár nekonečných vteřinách. „Já jsem prostě ani sama sobě nechtěla přiznat, co se mi to vlastně stalo. A pořád se toho tak nějak zvláštně bojím... těch svých citů k němu...“
Pokývala hlavou a milounce se na mě usmála: „Já se na tebe nedokážu zlobit a chápu tě. Potřebuješ čas a klid, aby sis udělala jasno.“
„No nic, tak už toho rači necháme a zkusíme něco zjistit od děduly či kdo s námi bude ochotný ztratit slovo pomocí automatického psaní, co říkáš?“ snažila jsem se zahnat tu příliš sentimentální atmosféru.
Jen s úsměvem kývla.
Tak jsme se do toho pustily.
Otázka zněla jasně – co nám můžeš říct ohledně našeho vztahu ke klukům z Destiny Boys?
Moje ruka se jako šílená rozjela po papíře, informace přicházely naprosto plynule.
Výsledek mého ´transu´ nás pěkně sebral. Nicméně já dostala takovou podpásovku jako ještě nikdy předtím ve svém krátkém životě.
"Nezapomněli na vás, chtějí se s vámi opět setkat a naplnit vaše osudy. Písničky vám napoví a hlas srdcí to rozluští. Rika patří k Brianovi, konečně mohou být spolu, Nika jim má pomoci. Niko, ty máš karmu s Keithem, musíš vyřešit váš složitý vztah. Pamatuj, že jen láska léčí každý šrám našich duší. Buď láskou. Je to tvůj osud."
Jakoby v tu chvíli pro mě přestal plynout čas... Byla jsem tak zaskočená, zmatená, zoufalá... Tohle právě teď, když jsem si začínala přiznávat, co vlastně cítím k Sashovi.
Rika si ke mně beze slov přisedla a objala mě. Moje srdce bylo ochromené bolestí, na hruď jakoby mi někdo položil těžký balvan, sotva jsem byla schopná se nadechnout a zase těžce vydechnout.
„Vzchop se, Niky!“ zatřásla mnou po několika nekonečných chvílích beznaděje Rika. „My najdeme řešení! Najdeme odpověď na to, proč to takhle musí být!“
Nejspíš celou dobu hledala slova, kterýma by mě alespoň trochu utěšila. Obsah těch slov však neměl tak velký význam, jako ta síla, co do nich dala – právě ta mi nakonec pomohla alespoň trochu se srovnat.
„Riky, v tuhle chvíli už nic nechápu. Až doteď jsem měla pocit, že tak nějak tuším, o co v téhle zvláštní hře jde, ale teď...“ vytrysklo ze mě konečně nějaké to vyjádření, jež mi bolavé srdce dovolilo.
„Možná mi nebudeš věřit, ale vím, jak ti je. Je to strašně zoufalá situace jakoby bez řešení, bez východiska... ale všechno má smysl, Niky, sama mi to stále opakuješ! Tak se zahleď dál, jsi dost silná na to, abys to všechno odhalila a vyřešila!“ pohladila mě po vlasech s chápavým výrazem v očích. A její oči mi ještě nikdy nezalhaly.
„Věřím ti, Riky. Já před chvílí cítila tvé štěstí a radost, když jsi zjistila, že budeš s Brianem... Ty teď, bohužel, musíš cítit můj zoufalý pocit, mou beznaděj...“ vysvětlila jsem jí svou filozofii.
Do pokoje nakoukla Míša.
„Mušu?“ zeptala se vtíravým hláskem.
„Jestli je to důležitý, tak jo, jinak vypadunk,“ oznámila jsem jí napůl nepřítomně.
„Děje se něco?“ přiběhla ke mně jako vítr.
Jen jsem jí podala papír s textem automatického psaní. Rychle ho přeběhla pohledem a hned nato si skousla spodní ret v nepředstíraném údivu.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala se polohlasem.
„Nika teď bude potřebovat hodně naší podpory, aby to unesla,“ hlesla soucitně Rika.
„Niky,“ přisedla si ke mně něžně Míša, „to ještě přece nic neznamená. Vždyť jsi nám kolikrát vtloukala do hlavy, že žádná naprosto pevně daná budoucnost neexistuje, že máme svobodnou vůli... A i když to teď může působit strašně, ve finále se to jednoduše vyřeší! Jen tomu dej volný průběh!"
Pomalu jsem zvedla hlavu a překvapeně se na ni podívala. Jakoby mi to konečně došlo...
„Tak moc mě ta představa smetla...“ promluvila jsem zvláštním tónem, jakobych se právě probudila z nějakého strašného snu. „Holky, ani nevíte, jak moc jste mi svou podporou pomohly – jakobych se na chvíli ztratila ve tmě, a teprve teď si uvědomila, že jenom stačilo otevřít oči... a zase vidět světlo.“
Zíraly na mě trochu nedůvěřivě, ale už jsem to zase byla já – taková, jakou mě znaly.
„Takže jsi v poho?“ optala se ještě pro jistotu Rika.
„Jo,“ připustila jsem trochu váhavě. „Je to smršť, ale už jsem zase našla pevnější půdu pod nohama.“
„Ty seš taky smršť! Kdo se má v tobě vyznat, ségruš?!“ oddechla si Míša. „Vypadalas zralá na blázinec, to mi věř!“
„To ti teda věřím, když jsi mi dokázala říkat takový krásný a moudrý věci. Musela jsem působit hodně zuboženě,“ uchechtla jsem se lehce. „Ale vážně moc díky za dodání odvahy, strašně moc to pro mě znamená.“
„No, ještě abys nadávala,“ zazubila se Míša svým americkým úsměvem a už to byla zase ta moje drsná sestra.
„A cože si to chtěla důležitého?“ vyzvala jsem ji k odhalení svého původního záměru.
„Mám hudbu k tý Rikoušině písničce,“ zaházela vítězoslavně obočím. To její skloňování našich jmen mě už fakt dostávalo do vývrtky. Ále co nadělám – je to prostě kus jejího image. „Budu náš dvorní hudební skladatel! Texty po mě fakt nežádejte, nedopadlo by to dobře. A jak tohle přiznávám já sama o sobě... Prostě berte moje varování smrtelně vážně.“
„Ani jsme to jinak brát nehodlaly, to mi věř,“ ujistila jsem ji se špetkou ironie v hlase. „Textovat teda budeme my s Rikou a ty k tomu nahážeš noty – ujednáno. A na mně je teď zamířen drobnohled přítomných, páč já ještě nic nesložila. Leč mám takový pocit, že do zítřka své resty dohoním a budeme tak umělecky fifty fifty.“
Takovým květnatým proslovem jsem to tedy ten den ukončila.
Vlastně jsem ji už měla v sobě. Byla hotová, stvořená přímo mým rozpolceným srdcem. Jen ji vyjádřit.

Ještě ten večer byla na světě. Báseň mého srdce. Odrážela to, co jsem chtěla - mou jedinou naději, jak se zbavit své zavržené lásky.