3. Staronové objevy

A pak přišlo to osudné odpoledne. Dala jsem se do žehlení, mé oblíbené činnosti, ačkoli se to jeví jakkoli překvapující, a přitom si nechala puštěný jeden hudební tv kanál. Hudbou jsem prostě žila vždycky. Nechávala jsem se kolébat příjemnými tóny současných i starších hitů, když tu najednou to se mnou pěkně zamávalo. Čtyři kluci pod názvem Destiny boys s písní We´ve got it going on! V tu chvíli jsem zatoužila mít po ruce něco mnohem chladnějšího než byla rozpálená žehlička – a snad jsem ji svým momentálním vzplanutím docela i trumfla.
Popadla jsem mobil a zadala číslo Riky. Vzala to hned po prvním zazvonění – málem jsme se totiž ´vytočily´ navzájem.
„Čau Riky, nekoukáš náhodou na klipy v telce?“ vychrlila jsem na ni jedním dechem.
„Myslím, že máme problém. Hned jsem u tebe,“ oznámila mi nervózně a položila telefon.

Mám pocit, že tento den Rika trhla svůj osobní rekord v době přemístění z jejich bytovky k nám domů.
„Niky, řekni, že se mi to nezdá,“ zakňučela zdrceně, když jsme se usadily v soukromí mého pokoje.
„Myslím, že je to jasný, ale nechápu, proč nám nic neřekli. Nebo že by to ještě nevěděli?“ přemýšlela jsem nahlas.
„Pojď se podívat na ten klip! Najdeme si ho na netu,“ navrhla Rika.

Za to odpoledne jsme si klip pustily ještě asi pětkrát. Minimálně. Až jsem si připadala jako šílená fanynka – což se mi z duše příčí. Šílenost ano – ale ´vocaď pocaď´.
„Kterej z nich se ti tady nejvíc líbí?“ vypadlo ze mě v jednu chvíli.
„Mně rozhodně Br...“ soukala ze sebe Rika, ale v polovině slova se zarazila. „No, mně se líbí ten hnědovlasej...“
„U mě se potvrzuje vkus – bere mě ten blonďák,“ svěřila jsem se jí bez vyzvání, a pak za obě vyslovila onu větu: „Teď jsou to pro nás nedosažitelné popové hvězdy.“
„Ne, Niky,“ oponovala mi okamžitě, „přiznej si, co cítíš! Jsou to naši přátelé! Jsou to kluci, se kterými jsme se seznámily před pár měsíci v Irsku! Brian, Sasha, Keith a Colin se nemohli za těch pár desítek dní změnit v něco jiného, než je známe!“
Chvíli jsme jen tak seděly a hleděly na sebe. Na jednu stranu jsem chtěla, aby pro nás byli právě tak nedosažitelní, jak jsem vyjádřila slovy, ale.... ve skutečnosti jsem toužila po opaku. A naprosto jasně jsem si v následující vteřině uvědomila, že tímto se nám naopak přiblížili... svými srdci, svými dušemi.
„Vlastně dost dobrý způsob, jak se znovu setkat...“ pronesla jsem tiše. A znělo mi to až mrazivě věštecky.
Rika se zasmála: „Takže mně se líbí potrhlej Brian a tobě nevyzpytatelnej Sasha.“
Pomalu jsem souhlasně pokývala hlavou: „Máš pravdu – byli jsme přátelé, a pokud to přátelství za něco stálo, tak se to kouzlo jen tak nevytratí... Možná právě díky tomuhle všemu získává to, co jsme tenkrát v jejich přítomnosti cítily, novou šanci. Riky, já si hluboce uvědomuji, co jsem tenkrát prožívala a že je to pořád ve mně, jen jsem se tomu bála dávat naději, když jsme je tenkrát musely tak surově opustit... Ale teď mám pocit, že tohle je jakési znamení, že nemáme své city odsuzovat k záhubě... že možná přijde další osudová šance, o které jsme tenkrát tak toužebně mluvili při tom bolestném loučení...“
„Zní to jako předpověď od nějaké čarodějky, čéče, ale rezonuje mi to moc dobře,“ odpověděla pevně Rika.
Já a Rika – dvě kamarádky ze sousedství – jsme opět pocítily to, co tenkrát v tom letadle: Patříme
k sobě, jsme jako dvojčata, která se potřebují. Jen společně dokážeme dojít ke svému životním cíli... A ten cíl se teď právě znovu mlhavě objevil na obzoru naší společné... cesty osudu?

Druhý den ráno už na cestě k autobusu jsme si povídaly jen o Destiny Boys.
„Já jsem tak včera přemýšlela... nebo spíš meditovala. Nešlo to z hlavy, spíš ze srdce... Riko, napadlo mě něco hrozně bláznivýho...“ svěřila jsem se jí na úvod.
„Jo? A na co jsi teda přišla? Neboj se, víš, že ve mně máš spojence i pro ty nejnenormálnější možnosti!“ ujistila mě hned.
„No, víš, tak nějak se mi vyjevila ve vzpomínkách ta doba, kdy jsme byly s nima, jak se k nám chovali a tak... a hlavně na to loučení...“ začala jsem jí nenápadně přednášet svůj zvláštně vydedukovaný závěr. "A tak mě napadlo, že to s náma snad přece jenom mysleli vážně.... To by totiž mohlo vysvětlovat, proč se například pojmenovali Destiny Boys...“
„Vysyp to a neštvi mě!“ vyjela na mě trochu Rika, až se po nás otočila půlka lidí v autobuse. To nám však bylo momentálně celkem ´volný´.
„Tak jo,“ nadechla jsem se a vyjevila jí celou pravdu. „Prostě mě napadlo, že se s náma budou chtít skrz tu svou skupinu spojit. Budou nám dávat znamení v písničkách a časopisech a tak... Vždyť už i ten název skupiny a tý písničky...!“
Rika na mě valila oči a bylo vidět, že jí to ňák nechce dojít...
„Tak pěkně od začátku mé dedukce,“ zachechtala jsem se jejímu výrazu. „Když jsme se loučili na tom letišti, řekla jsem, že záleží na osudu, jestli nás znovu svede dohromady... no, a oni teď mají název Destiny Boys. Tedy Osudoví kluci.“
Rika vyvalila oči ještě víc, takže jsem radši pokračovala: „A název té jejich první písničky je We´ve got it going on, což znamená MUSÍME V TOM POKRAČOVAT. Chtělo by to tu písničku přeložit. Prý si tvoří sami.“
Zase nic.
„Jo, a mimochodem, to o těch písničkách vím díky tomu, že mamka má už v obchodě jejich CD. Mám je tady s sebou v kabeli.“
Pořád nic.
Vytáhla jsem z batohu CD Destiny Boys.
„Huu, nevedu si tady náhodou monolog?“ zamávala jsem jí před očima tím CD.
Zamrkala a se sladkokyselým úsměvem zahlaholila: „Skvělý!“

Ve škole jsme se hned vrhly na obal CD a ´študovaly´, co se tam píše.
„Hele, Sasha má rád modrou barvu... ale před ní je ještě něco napsané. Co to znamená indigo?“ divila se Rika.
„To je indigově modrá, brouku, též moje nejoblíbenější. Fakt NÁHODA. Je taky Vodnář... ale to je i Keith,“ osvětlila jsem jí to a přidala ještě něco navrch.
„Hele, a co je tam o Briankovi? Hukaž!“ vytrhla mi CD z ruky má drahá kámoška.
„Má rád zelenou a je Ryba. Hm hm, barva fajnová, o Rybách vím kulový. Ale lepší než nic...“
„...anebo drátem do oka,“ dorazila jsem ji vtipně.
„Proč zrovna do oka?“ zašklebila se místo smíchu.
„Ále, to neřeš,“ zakroutila jsem poraženě hlavou. Vysvětlený vtip totiž totálně ztrácí smysl.
„Hele, za chvíli přiletí bleskovej Kecal, tak to překládání necháme radši na doma. Navíc tam máme i kamaráda slovníka. Bude ho zajisté třeba,“ shrnula to odporně odborně Rika, a tak jsme vešly do zkoušky naší trpělivosti.