4. Musíme v tom pokračovat

Většinu odpoledne jsme s Marikou strávily posloucháním Destiny Boys, hádaly se při tom, kdo co zpívá a nakonec se rozhodly, že zkusíme něco vyzvědět z té písně We´ve got it going on. Výsledek byl následující:
Občas nám do života přijde někdo nebo něco, co nás zasáhne tak neskutečně hluboko, osloví naše nejhlubší nitro... I my to zažili... těch pár letních dní, co znamenaly tak mnoho a v tomto fyzickém světě prostoru a času proletěly našimi životy jako stěhovaví ptáci... Avšak v našich duších přetrvávají ty vzpomínky, ty zážitky, to kouzelné, nesmrtelné COSI... A proto...
Ref.: ...musíme v tom pokračovat. Čekali jsme už tak dlouho, než jsme konečně dali soukolí osudu do pohybu, ale teď už to prostě nemůžeme zastavit, nechceme... Musíme v tom pokračovat, zažehnout víru v našich srdcích, že to má smysl, že to stojí zato, znovu zažít ty chvíle, které nadnášely naše duše do nebeských výšin... Tak se nenechte přemlouvat, udělejte to, co cítíte, abychom společně poznali tu pravdu... o nás.
Je to tak, my už jsme přestali pochybovat o tom, jestli je to osud, záleží už jen na vás, jestli se taky necháte pobláznit tou vírou, která pohání naše životy stejným směrem, kříží naše životní cesty, dává nám možnost jít společně tak dlouho, dokud si to budeme přát...
Ref.: Musíme v tom pokračovat....
Všechno, co musíme udělat, je uvěřit, že to není jen náhoda, protože náhody neexistují, všechno má svůj smysl, stačí jen otevřít oči, začít vidět vnitřním zrakem všechno tak jasně, naslouchat srdcím, protože ta neumí lhát. A ta naše právě teď šeptají, zpívají, křičí...
Ref.: Musíme v tom pokračovat...

Není divu, že jsme byly pěkně ´na větvi´.
„Niky, ty seš nějakej věštec nebo co, čoveče? Jak tě to mohlo hned napadnout, že nám chtěj dát v písničkách znamení? Mně by to teda došlo až teď a to bych se to asi stejně neodvážila říct,“ kroutila uneseně hlavou Rika.
„To víš, Riky, Vodnář prej občas vidí do budoucnosti. Asi jsem tam něco takovýho zahlídla,“ pokrčila jsem rameny a sama nevěděla, jestli to myslím z legrace nebo snad smrtelně vážně.

A tu noc se mi zdál zvláštní, velmi živý sen. Když jsme se to sobotní odpoledne s Rikou zase sešly, nemohla jsem se dočkat, až jí ´vysypu´ jeho obsah.
„Riky, ten sen byl tak opravdovej, tak jasně cítím, že je strašně důležitej... ale pořád mi něco uniká...“ přecházela jsem rozrušeně po pokoji a snažila se co nejpřesněji popsat ´nepopsatelné´. „...a já nevím, co.“
„Tak vyprávěj, třeba nám to společně docvakne,“ vybídla mě optimisticky.
Nenechala jsem se dvakrát pobízet.
„Šla jsem po nádherné louce, byla tak skutečná, úplně jsem dýchala vůni trávy a květin, cítila je pod nohama, vítr ve vlasech... a pak jsem potkala toho muže... Vyzařovala z něho taková důvěra, mír, láska... A taky jsem si uvědomovala, že ho znám. Vím, že jsme se procházeli a povídali si... ale nemůžu si, zaboha, vzpomenout, o čem!“ ťukla jsem se rozčileně pěstí do čela. „A přitom prostě VÍM, že to bylo strašně důležité!“
Rika jen chápavě pokyvovala hlavou. „Musíš se uvolnit, vyčistit si hlavu, na nic nemyslet a ono to třeba přijde.“
„A jakpak to?“ koukla jsem na ni udiveně.
Se smíchem pokrčila rameny: „U mě to tak funguje. Když si nemůžu na něco vzpomenout, tak si takhle zamedituju a skoro vždycky to klapne.“
„Páni, ty seš hotovej tibetskej mnich či co,“ pousmála jsem se. „Tak to já hned musím vyzkoušet ten tvůj tajný recept.“
Sedla jsem si do tureckého sedu na křesle, pohodlně se opřela a ´vypnula´ mozek. Po chvíli mi bleskla hlavou věta: „Pokud budeš potřebovat poradit, na něco se zeptat, prostě mě zavolej jako tenkrát...“ Nato se mi vyjevila vzpomínka z loňského léta na chatě. A já už svítila jako stowattová žárovka.
„Riky, mám to!“ zavýskala jsem, až sebou má kámoška pořádně trhla. „Byl to můj praděda a budeme vyvolávat jeho ducha!“
Koukla na mě jako na víceméně nepříčetné stvoření: „A japak si to představuješ detailněji, smím-li se ptát?“
„Promiň, hned ti to vysvětlím a rozeberu podrobněji,“ usmála jsem se na ni omluvně a jala se splnit svůj slib: „Najednou jsem si prostě uvědomila, že to byl můj pradědeček, který zemřel, když mi byl teprve rok a půl. Prý mě měl hrozně rád. Já si ho nepamatuju, znám ho jen z fotek. Zrovna loni jsme na chatě zkoušeli vyvolávat duchy a vybrali jsme právě jeho. A já prostě VÍM, že tohle měl na mysli, když řekl tu větu, na kterou jsem si před chvílí díky té tvé meditaci vzpomněla. Když se ho budu potřebovat na něco zeptat, mám to udělat jako tenkrát... na té chatě. Takže... jdeme vyvolávat ducha mého pradědečka!“
Rika se trochu zašklebila: „No, ne, že bych sdílela tvé nadšení z této ´akce´, na které bude hostem někdo poněkud neživý, ale jdu do toho s tebou jako vždycky.“
„Žádný strachy, bude to všechno v pohodě,“ neopouštělo mě mé nadšení, kterého se Rice evidentně nedostávalo. „Ty jsi výtvarně nadanější, takže obstaráš tabulku s abecedou a čísly od nuly do devítky a taky slovy ANO, NE.“
Nečekaje na kladnou odpověď, podstrčila jsem jí papír a fixu. Jen na mě stále nenadšeně koukla a dala se do toho.
„Já jdu vystopovat nějaký vršek, svíčku a sirky,“ uzavřela jsem to a podezřele rychle zmizela z pokoje. Nečekaje na otázku: „Na co potřebujeme zrovna svíčku a sirky?“

Odpověď na onu poslední nevyřčenou otázku se Rice opravdu ani trochu nelíbila.
„Musí to být zrovna tady? Myslím, že sama ona činnost je dost děsivá, tak proč to doplňovat ještě takovým strašidelným místem?“ kňourala, když jsme zůstaly stát pod žebříkem, který vedl na malou půdičku nad garáží naproti domu.
„Ale Riky, je v tobě mnohem víc odvahy, než si myslíš, věř mi! Já to na tobě vidím! A navíc, tady nás nikdo nebude otravovat,“ dodávala jsem jí kuráž. „Lezu první, drž ten žebřík, snad je taky odolnější, než vypadá. Až budu nahoře, podej mi igelitku s těma věcma.“
Poté, co jsem ji vyzbrojila zásadními instrukcemi, vyrazila jsem hrdinně po šprušlích nahoru. Asi v polovině cesty se však žebřík nebezpečně naklonil na jednu stranu.
„Drž to!“ zařvala jsem.
„To nic, Niko, ten žebřík je tak křivej, že se musí vždycky v polovině tvý cesty trochu naklonit, víš? Ale žádný strachy, já tě stoprocentě jistím!“ uklidňovala zase pro změnu ona mě.
'Jó, tý se to mluví, když si tam stojí pěkně na pevný zemi.'
Dolezla jsem nahoru a podržela jí žebřík, aby mohla taky nahoru.
„No, budeme si to tu muset krapet přizpůsobit,“ uznala jsem po letmém pohledu na prostor přeplněný prkny, bedýnkami, tyčemi a podobným harampádím.
„Kam si sednem, člověče?“ zděsila se Rika.
„Hele, támhle jsou sáňky!“ zaradovala jsem se jako malé dítě.
Rika na mě vrhla opět ten svůj ´chápavý´ pohled: „Na co ti budou sáňky teď v létě, navíc jdeme vyvolávat ducha, ne si užívat sportu, dá-li se taková činnost takhle vůbec nazývat...“
„Uvidíš. Podej je sem na to volný místo.“
Neochotně dodržela mé pokyny a já na ně položila jedno docela čisté prkno. „Ještě si podej bedýnku a pohodlně se usaď u sáněk přetvořených na náš dokonalý spiritistický stoleček,“ vyzvala jsem ji poté.
„Docela pohodlný,“ uznala s troškou ironie v hlase.
„Musíme improvizovat. Stejně se tu přece nehodláme zabydlet natrvalo,“ mávla jsem rukou. Rika jen kývla na souhlas.
Vybalily jsme naše pomůcky, zapálily svíčku, přilepily na prkno u tabulky... a mohlo se začít.
Ale ouha! Nic se nedělo. Tedy až na naše tupé zírání do plamene svíčky.
Chvilku jsme mlčky seděly, a pak konečně Rika vyslovila své obavy: „Ještě nikdy jsem to nezkoušela...“
„Neboj,“ snažila jsem se uklidnit nejen ji, ale i sebe, „loni na té chatě to probíhalo docela hladce. Byly jsme tam já, mamka, ségra Míša a kámoška ze základky Lucka. Děda nám tenkrát napsal NEZAPALTE CHATU. On měl prý vždycky úžasný smysl pro humor. Pak jsme teda zažily horkou chvilku... to když napsal MICHAELA a jel po papíře... pořád dolů, načež sjel z tabulky směrem k Míše. Byly jsme chvíli fakt vyděšený, nechápaly jsme, o co jde...“
„A veselejší historku bys v zásobě neměla?“ zavrčela Rika.
„Ne, nic to nakonec nebylo! Došlo nám, že prostě jen ukazoval na Míšu. On totiž praděda umřel dva dny po jejím narození. Míša se měla původně jmenovat Tereza a dokonce už to bylo zapsaný v matrice. Ale když mamka zjistila, že pradědeček zemřel... změnila jí ještě jméno podle jeho přání.“
Na chvíli jsem se odmlčela, a pak pokračovala: „Míše se její jméno moc nelíbí, ale já dostat jakýkoliv jméno za takových podmínek, tak jsem na ně hrdá. Pořád by mi to připomínalo, jak nás měl pradědeček moc rád... Musí to být krásný pocit, viď?“
Rika dojatě kývla. „To je smutný, ale krásný příběh.“
„No nic,“ ukončila jsem naše dumání po další chvíli, „měly bychom následovat naše nové heslo We´ve got it going on a pohnout se zase o kus vpřed.“
„Dej se do toho,“ vyzvala mě Rika.
Několik vteřin jsem se soustředěně dívala do plamene svíčky. Pak jsem s hlubokou sebejistotou začala vyslovovat: „Vyvoláváme ducha mého pradědečka Josefa Denemarka!“ Pauza. „Duchu, jsi tu?“
Už jsem se chystala svá slova zopakovat, když se vršek pohnul směrem ke slovu ANO a tam se zastavil.
„Niko, netáhneš to?“ zašeptala vzrušeně Rika.
„Přísahám, že ne, Riky!“ dušovala jsem se, a pak se s respektem zeptala: „Duchu, vadí ti, že tě vyvoláváme?“
Vršek pomalu dojel na slovo NE.
„Můžu se ho taky ptát?“ pohlédla na mě uchváceně Rika.
Nestačila jsem jí odpovědět a vršek už stál na slově ANO.
Pobaveně jsem se usmála nad tou pohotovostí.
„Duchu, můžu ti říkat PRADĚDEČKU?“ zněla její další otázka.
Odpověď zněla ANO.
„Pradědečku, setkáme se zase s klukama z Destiny Boys?“ vypálila to hned nedočkavě.
Jednoduše ANO.
„To je super!“ pípla vesele.
„Pradědečku, prosím tě, hlavně potřebuju připomenout, co jsi mi říkal v tom snu. Nemůžu si vzpomenout,“ zaprosila jsem pro změnu já.
A už nám ruce s vrškem ´lítaly´ po písmenech.
TVŮJ DAR INTUICE, VIZE, AUTOMATICKÉ PSANÍ
Tak z toho jsme měly oči jak tenisáky.
VYTUŠÍŠ SVOU CESTU OSUDU, NIKO
Poté jsem měla pocit, že pro dnešek je toho až dost. Vše potřebné bylo vysloveno.
„Děkujeme moc za všechny tvé odpovědi, pradědečku, a odvoláváme tě. Můžeš odejít,“ řekla jsem jakoby automaticky. Po chvilce jsem se zeptala: „Duchu, jsi tu ještě?“
Vršek už se nepohnul.