5. Třetí členka jakéhosi spolku

To poselství od pradědečka mi nešlo z hlavy. Na následující sobotní odpoledne jsme měly s Rikou sraz, kde jsme to hodlaly pořádně probrat a vytyčit si další postup ohledně těchto získaných poznatků.
Ještě než se Rika dostavila, přiřítila se do mého pokoje rozveselená sestra Michaela.
„Zdááár, ségruška! Se tě prostě musím zeptat, páč mi ta má zvědavost nedá jinak – co ste, proboha, blbly včera na tý půdě nad garáží? Něco jako moderní bobřík odvahy či co?“
Zaváhala jsem jen na chvíli.
„Stejně ti to chci říct, Míšo, tak si na vteřinku sedni, jestli tě to opravdu zajímá, a já tě zasvětím. Sama se pak rozhodneš, co dál,“ odpověděla jsem trochu tajuplně. Samozřejmě, hned to na ni zabralo.
A tak jsem jí během pár minut svěřila naše malé-velké tajemství...
„Páni, úplně mě to strhlo! V tom musí něco být...“ vydechla na konci mého vyprávění, během něhož mě ani na chvíli nepřerušila – a to bylo v jejím případě opravdu překvapivé.
„Míšo, tak tobě to takzvaně ´rezonuje´?“ zaradovala jsem se jako malé dítě. „Víš, co to znamená?“
„Tuším,“ zakřenila se trochu. „Asi požádám o vstup do vaší party.“
„Hu, ty se s ním neto... nepářeš,“ vydechla jsem jen nad její přímostí.
„Samozřejmě, že si svou žádost podám i u tvé partnerky, che,“ ujistila mě, že Rika je plnohodnotný člen toho jakéhosi spolku, do kterého se tak zatoužila dostat.
„Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat. Ale převážně příjemně – naštěstí,“ vysekla jsem jí poklonu. „Tak si jdem dát lehký oběd, a pak už jen můžeme vyhlížet Riku na obzoru.“

Jenom pět minut zpoždění – opravdu úctyhodný výkon od mé drahé kamarádky.
S Míšou se Rika srovnala raz dva, což jsem také očekávala. Prostě svou nejlepší kamarádku znám dost dobře.
„Hele, tak jak to budem řešit? Kde začnem?“ dumala Rika nad našimi dalšími kroky, křoupajíc spokojeně chipsy.
„Hm, intuice a vize, to je jasný, to vím, co znamená...“ přemýšlela jsem nahlas.
„Tak to definuj trochu přesněji, aby nám třeba něco neuniklo, nějaký detail,“ vybízela mě Míša.
„Páni, ty seš ale detailista neboli puntičkář, holka,“ zachichotala se Rika. „Ale to se fakt hodí, když se to tak vezme...“
„No, o tom nepochybuj!“ zadurdila se z legrace. „Moje přednosti vás ještě mnohokrát oslní!“
„Tím jsem si jistá,“ mrkla jsem na Míšu a reagovala na její vybízení. „Tak intuice, neboli šestý smysl, vnitřní hlas, hlas naší duše, Vyšší já... tak všelijak se to dá říct. Je to COSI v nás, čemu můžeme věřit, že nám dokáže správně poradit, co kdy říct, udělat, rozhodnout se. Tenhle smysl máme všichni, jen se u bytostí liší v míře... tedy spíš schopnosti rozeznat ho, porozumět mu, rozlišit ho od jiných rušivých vnitřních vjemů, které pocházejí z ega... které se mimochodem dokáže velmi dobře přetvařovat, aby ´vypadalo´ jako ona intuice. Tak nějak bych to tedy definovala, holky, svými slovy.“
„Móc hezky řečeno,“ rozplývala se Rika. „Jen by mě docela zajímalo, jak jsi na něco takového přišla...“
Rozpačitě jsem pokrčila rameny. „Fakt netuším,“ vypadlo ze mě na půl úst naprosto upřímně.
„Ničiny osvícenecké proslovy neřeš, Rikouši, stejně k ničemu přijatelnému nedospěješ. To je prostě jedna z jejích neuchopitelných, věšteckých stránek,“ okomentovala to stručně Míša. A hned nato pokračovala: „Já bych asi zabrouzdala na internetu, děvčata. Tam by se dalo dohledat i to automatické psaní. To mi nic moc neříká...“
„Fajn nápad!" přitakala jsem a poťouchle na ni mrkla. „Teda ne že bych od tebe očekávala něco jiného!“

„Tak co tam píšou za moudra, ségruško?“ koukala mi nedočkavě přes rameno Míša, když jsem na netu otevřela jeden odkaz. „Že se ptám, pro tebe to bude zajímavý od úvodu po poslední písmenko, o tom nepochybuju. Ale my teď přejdeme k věci, tedy k tomu automatickému psaní.“
Tak jsem se dala do čtení: „Jedná se o psaní bez vědomé kontroly; nevědomý pohyb je přičítán nadpřirozenému vedení. Tento systém předpovídání budoucnosti nebo sdílení vědomostí o událostech, které budou na lidi působit, umožňuje duchům éterického světa řídit psaní pomocí ruky a paže s použitím tužky a
papíru. Automatické psaní je forma komunikace duchovního světa s použitím lidského těla jakožto nástroje ke zprostředkování psané informace. Psychotronici a ti, kdo mají s automatickým psaním zkušenosti, je v mnohém popisují stejně: nejdříve pociťují ospalost, mravenčení nebo nervozitu nebo upadnou do transu a potom připustí, aby duchovní entita používala jejich tělo jako prostředek...“
„A není tam náhodou něco o tom, jak začít? Nějaký návod?“ vyzvídala netrpělivě Míša.
„Hned se k tomu dostanu. Cvič se v trpělivosti, drahoušku!“ napínala jsem ji naschvál.
„Ale no tak, Niko, to je týrání,“ zamračila se na mě Rika.
„No jo, týrání a deptání, ale jenom takový decentní. Už čtu dál. - Určete si konkrétní čas, kdy se budete této činnosti věnovat. Nejlépe denně ve stejnou dobu. Naplánujte si, že se tomu budete věnovat pravidelně půlhodinu. Pohodlně se usaďte s tužkou v ruce a s blokem. Začněte modlitbou a vyslovením záměru. Můžete navodit atmosféru vůní a svíčkami. Modlete se za vedení a ochranu. Poté v duchu vyzvěte svého duchovního rádce, aby přišel. Relaxujte a věnujte přitom pozornost svým pocitům. Zpočátku buďte pasivní a tiší, meditujte a soustřeďte se, abyste rozeznali dotek duchovní bytosti. Tužka se lehce dotýká papíru. Se zavřenýma očima začněte rozhovor s rádcem, který za vámi přišel. Netrapte se tím, že si to všechno možná jen vymýšlíte. Uvědomte si, že s duchovním světem pracujeme prostřednictvím imaginativních schopností, abychom navázali vědomé spojení. Klaďte otázky a jakmile přicházejí odpovědi, zapisujte si je. Oči mějte zavřené a nestarejte se, jestli píšete čitelně. Zavřené oči brání rozptylování a pomáhají vám udržet změněný stav vědomí. Časem získáte schopnost zapisovat rozhovor s otevřenýma očima. Pište, co vás napadne. Nechte proudit odpovědi na vaše otázky a zapisujte si je. Nepřemýšlejte o nich a neanalyzujte je. Pouze zaznamenávejte. Vrátíte se k nim, až uběhne stanovená půlhodina. Vše uzavřete děkovnou modlitbou rádcům, kteří k vám přišli.“
„Věru poutavé čtení, pravda, že?“ komentovala to provokativně Míša při pohledu na naše napjaté výrazy.
„Si furt musíš ze všeho dělat prču,“ málem si rozčileně odplivla Rika.
„Síla, děcka,“ zmohla jsem se akorát vydechnout pár slov.
„Budeš holt muset trénovat, holka. V tomhle nám nezbývá nic jiného, než tě nechat samotnou,“ pokrčila rameny Míša.
„To mám teda docela zodpovědný domácí úkol,” hlesla jsem zaraženě a duchem už byla zase někde úplně jinde...