2. Dekadentní romantici

Náš třídní učitel Josef Loup, mezi námi studenty známý pouze jako Kecal, nebezpečně svištěl po třídě, a přitom rozdával svoje geniální rozumy.
'Kdo to má, sakra, poslouchat? Matika je základ života...' stěžovala jsem si v duchu znechuceně.
„...ale my, matematici, jsme většinou dost líní, takže nač na to jít složitě, viď, Aleno? Ten příklad máš sice správně, ale my si ho pro jistotu uděláme společně u tabule a to tím praktičtějším a rychlejším způsobem.“
'Bože, z těch jeho keců se mi dělá blbě! Ten má tak co mluvit o úspoře času, když se dokáže na celou vyučovací hodinu zakecat ´o ničem´! Jo, to my tady ve třídě už tě máme proštudovanýho, hochu. My víme, jak tě dokopat ke třičtvrtěhodinovýmu monologu...'
Se znuděným a znechuceným obličejem jsem se obrátila na svou sousedku. Jakobych se podívala do zrcadla! Marika (zkráceně Rika) se tvářila přesně jako já.
„Máš papír?“ zeptala jsem se jí nenápadně, když byl Kecal právě otočený k tabuli a prskal na ni ty svoje kecy.
„Na co? Chce se ti snad na záchod?“ vrhla na mě nechápavý pohled a v koutcích úst jí zacukalo.
„Jo, mám nejradši linkovaný, jsou takový pružnější, víš?“
Rika začala bublat jak žhavá láva v sopce, a pak vyprskla smíchy. Naštěstí to zaznělo jako kýchnutí, takže to náš drahý učitel neřešil.
Už jsem na nic nečekala, vytrhla z jednoho sešitu papír a začala psát...
'Co kdybychom si psaly rýmovaný blbosti a navazovaly jedna na druhou?'
Rika se hned chytla: 'Jasan, začínám.
Hroby můžeš sklonit ve všech pádech,
s kudlou v zádech,
to pak má ten správnej nádech.
Před tebou stojí kalich lásky a naděje,
hlas nyní uvede tě do děje,
kde ty hraješ hlavní roli,
půjdeš po velikém poli...
…cesta končí, kam se dát?
Hlas ti šeptá: „Nemusíš se bát!“
To se ti jen může zdát,
někdo by se mohl smát,
že se klepeš strachy...'
Jojda, ta to ale vzala hopem. A hned to v ní zřejmě probudilo smysl pro tragiku!
To bylo něco pro mě! Dramata jsou můj obor!
'...a nabízíš poslední svý prachy.
Na co jsou ti peníze,
když jsi ztratil na dýze
svoji hrdost, svoji pýchu.
Osvoboď se jinak z hříchu.
Jenom láska je tvé vykoupení,
proto čekej na znamení.
Na znamení vyšší moci...
Nemyslíš si, že jsme cvoci?'
Poslední otázka byla mířena na Riku, ale ta ji vesele ignorovala.
'Na obloze v temný noci!
Když už ztratíš všechny síly,
bojíš se, že nedojdeš k cíli,
podívej se na nebe,
nemysli přitom na sebe.
Najdi tam tu hvězdičku,
podívej se k sluníčku.'
To, že vidět zároveň hvězdičku i sluníčko je krapet nerealistický, evidentně neřešila a já to též neměla v úmyslu.
'A teď právě dekadence
dostala od tebe věnce
na hrob ku pomníku.
Co ty máš furt v blblým zvyku,
milovanej tajtrlíku,
měnit všechno v romantiku?
Teď je konec, klec už spadla,
i poslední kytka zvadla.
Ty můj milej dutej sude,
stejně z nás dvou něco bude...'
Rika dočetla můj závěr a praštila sebou na lavici v záchvatu smíchu. A mně nezbylo nic jiného, než se přidat. Nemohla jsem jinak. Bylo to tak upřímné a příjemné... vychechtávání. Muselo to ven.
Kecal naštěstí zrovna dokončil svou poslední okružní jízdu po místnosti rychlostí tornáda, zastavil se před lavicemi a pronesl kouzelnou větu: „Máte přestávku, mládeži!“
'Tak, a teď se konečně odplazí do (bohužel ne věčných) lovišť – svého kabinetu, který sdílí s další naší významnou osobností – Hlasovkou, česky řečeno Libuší Hlaváčkovou. Se divím, že tam s ňou vydrží. Ten její hlas by probudil i mrtvýho! A navíc ho pěkně nas... A já se furt divím, proč z jejího kabinetu vycházej lidi s vatou v uších nebo tupým výrazem ve tváři...'
„A vy dvě, Denemarková a Malá, se příště budete věnovat matematice s námi u tabule a ne soukromé lekci, jasné? Třeba se díky tomu pobaví všichni přítomní,“ neodpustil si vítěznou poznámku nakonec, a teprve potom se konečně, k všeobecné radosti, vyvalil ze třídy.
„Tak to bysme byly ještě větší magoři než ty, Kecale! To bych si okamžitě podala přihlášku do cvokhausu!“
„Pojď, Niko, budu ti dělat terapeuta. Snad se z toho dostaneš bez větších následků na tvé pomatené mysli,“ vyzvala mě Rika se super imbecilní grimasou a oslovila přitom mou přezdívkou NIKA.
Uznejte, že tak dlouhý jméno jako Dominika Denemarková, by zabralo zbytečně velkou část debaty, kdyby se mělo vyslovovat celý. Rika to má fajn – Marika Malá – stručný a hezký.
„A kdože bude naši podlahu ve třídě vytírat teď?“ zeptala jsem se vyčerpaně.
„No, teď máme Pekáča – čili naši oblíbenou podnikovou ekonomiku a tedy i Pinokia! Bude prča, ne?“
„Jo, Pinokio je fajn, pokud ho nechytne ten strašnej záchvat zkoušení celý třídy počínaje číslem jedna v třídním výkazu, což jsem já osobně!“
Konec mluvené debaty, je tu náš Pinokio – Antonín Trojan.
„Takže, děcka, zkoušet dneska nebudu, protože musíme dokončit tu minulou látku. Ale potom, pokud bude mít někdo zájem, můžeme zkoušet!“ vyklopil nám svůj rozvrh na dnešní hodinu, a pak se jal na dobrou čtvrthodinu přecházet před tabulí a střídavě se dívat z okna. Kupodivu nikdo z nás se nezvedl a nepodíval se z toho okna, aby zjistil, o co jde! Víte, když se už asi tak půl roku snažíte pohledem z toho okna něco uvidět a ono pořád nic, tak vás to taky přestane bavit.
„Bože, už má zase vidiny!“ nahodila jsem zmučenej výraz. „To ať už rači zkouší! Lepší blbě čumět u tabule než v lavici! Takhle tady všichni chcípneme na ponorkovou nemoc!“
Pinokio nereagoval. Nečekala jsem ani, že by mě vůbec slyšel, ale ten mumraj, co náš kolektiv mezitím ve třídě vytvořil, ho mohl trochu probudit. Jen tak si dál stál u toho okna a z dlouhé chvíle si hrál se svým sosákem, kterému vděčí za svoji přezdívku.
Jeden ze sešitů opět přišel o svou stránku a už jsem psala své dekadentní úvahy v rýmované podobě a podstrkávala je Rice.
'Hromy, blesky – hrozně leje,
že v mém srdci díra zeje,
nikdo neví. Tak moc zle je.
Nad mou hlavou křižují se blesky,
neberou ohledy na moje stesky.
Kolem hromy hrůzně běsní,
ještě že vám domy těsní.
Ať si hromy burácí,
když nemaj nic na práci. N'
A Rika jela dál.
'Najednou to přestalo,
mně se plakat zachtělo.
Po tvářích mi tečou proudy,
padaj dolů na ty hroudy.
Černo, krev a kocovina,
čí je tohle všechno vina? R'
A já na to?
'Ve hvězdách není odpověď,
tu známe jen my dvě právě teď.
Slzy se mísí s kapkami deště,
hrdlo jí svírají z ocele kleště.
Pláčem a zoufalstvím tělo se chvěje,
jenom smrt majitelka jeho si přeje.
Tak ať jde! Kde je? Kde je? N'
Následuje Ričina pasáž.
'Prochází loukami, poli a lesem,
brouzdá se trávou, prodírá vřesem.
Dojde tak pomalu na cestu lesní,
tělo i mysl jí říkají: Klesni!
Leží tam schoulená, oči má dokořán,
na těle, na duši nic než jen spousta ran. R'
A zase já.
'Leží tam schoulená,
celá je v blátě,
ó, lásko zhrzená,
moc dobře zná tě!
Ví, že jí nesvědčí prochladlá stráň,
však nikdo nestojí o to, říct: „Vstaň!
Vstaň a život svůj braň!“
Ne, musí zaplatit vysokou daň. N'
Střídání autorů.
'Odpusť mi, Bože můj, všechny mé hříchy,
nebude v srdci mém kousíček pýchy.
Vezmi si duši mou a pusť ji do nebe,
nebudu myslet tam na nic, než na tebe! R'
Že by se blýskalo na lepší časy?
'A Bůh se smiloval,
poslal jí anděla,
který ji miloval,
to ona věděla.
Náhle se postava neznámá objeví,
nevidí ji celou, skrývá ji větvoví.
Až když se jeho ret k jejímu sklání,
pocítí, že Bůh teď splní jí přání. N'
Bude Rika pokračovat ve stejně odlehčeném stylu?
'Obličej bílý a mastné vlasy
vzaly jí velice z její krásy.
Dívá se do očí cizímu přízraku,
čeká jen na jeden okamžik náznaku.
Hladí ji po vlasech, slíbává slzy,
krásné vysvobození přijde již brzy. R'
Naděje zůstává...
'Co má asi v osudu – smrt anebo život?
Co jí dává víc než jen pár hloupých výhod?
„Půjdeš se mnou, miláčku?“
„Kam?“ „Jen za tu zatáčku!
Tu, co život tvůj teď láme...
Překonáš to! Spolu na to máme!“ N'
Ale pak se zase něco zvrtlo...
'Zvednou se, za ruku spolu vykročí,
za zatáčkou nic není, jenom pár očí.
Lekne se a rychle utíká zpátky,
nejradši chtěla by prchnout do pohádky. R'
Tak, žádný velký happyend se nekonná.
'A tak svými zadními vrátky
projde zpátky do pohádky,
kterou přeměnila v horor
plný netvorů a potvor. N'
BAF! Ne, to mi nenapsala Rika, ani já jí! A nebylo to BAF, nýbrž Pinokiův návrat do přítomnosti ve formě věty: „Tak si otevřete sešity...“
'Mám infarkt, psotník, šok... Rika má ze mě akorát srandu.'
"Ha ha, Riky, užs mohla mít vedle sebe mrtvolu!"
„Bylas metr nad židlou, nekecám!“ ujišťovala mě se smíchem. „Už jsem si myslela, že se chystáš vystřelit na Mars a nechat mě tady s tím vopruzem samotnou.“
„Ne, to bych neudělala! Příště tě vezmu s sebou!“ ušklíbla jsem se a štípla ji do zadku.
Ozval se vysoký tón. Asi až moc vysoký na Pinokiova citlivá ouška. Chudák, lekl se tak, že si málem propíchl propiskou ruku!
„My tady máme nějakého netopýra nebo co? Přizná se nám ono stvoření, jež dokázalo vyloudit tak vysoký zvuk? Anebo si to raději necháte do hodiny fyziky? Vyřídím panu Loupovi, aby to s vámi v akustice probral.“
'Páni, ten teda umí být vtipnej! Ale Rika se nesměje! No bodejť, když se to týká jí a všichni to, jak soudím podle těch pohledů, ví.'
„Pane učiteli, my jsme už akustiku brali a tohle bylo asi tak 1600Hz, čili nic moc...“
Učitel na mě vrhl pobavený pohled a celá třída se dala opět do nezadržitelného smíchu. Tentokrát to bylo mně a Rika se tak mohla taky pěkně od plic zasmát.
„Sorry, jestli ti bylo trapně, byla to jen sranda,“ omlouvala jsem se jí.
„Dobrý, ale tys byla směšnější!“
Jo, a od té doby měla Marika přezdívku Netopýr a já Fyzik.