Třináct schodů 2/3

Nechal jsem se naverbovat už v tom vlaku a roky války s Jižanama se splejtaj do jednoho zašmodrchanýho klubka. Snažit se rozpomenout je jako tahat z něj zkrvavený cáry, co na sebe nenavazujou. Útržky vzpomínek a mezi tím špína, hlad a třesk děl, v zimě sníh a mráz, bláto a smrad a v létě mouchy, vedro, červi v jídle. A mezi tím dlouhý pochody, smrtelná únava, krev a mrtvý oči. Jen některý vzpomínky jsou obzvlášť ostrý…

Kryli jsme se, postup byl minimální a Jižani byli zakousnutý do svý pozice jako šelma do kořisti. Měli výhodu.
Vedle mě ležel kluk, nemohl bejt starší než já, pušku opřenou o rameno, klimbal. Brzo nás měl někdo přijít vystřídat, ale čas se vlekl a na mrtvole kousek dál hodovaly mouchy. Nemohli jsme ji ani uklidit. Na slunci páchla a hnila už několik dní, co jsme tady zkejsli. Ale nesměli jsme to tady pustit, každej kousek byl pokropenej naší krví.
Jenže slunce pálilo, únava a hlad viseli nad našima hlavama jako huňatá deka. Klukovi vedle spadla hlava. Pažba pušky se mu zaryla do tváře a z koutku mu tekla slina. Protřel jsem si oči a pak jsem zahlídl, jak se k nám někdo plíží. Konečně.
Natočil jsem se a kopl ho do stehna. „Hej…“
Jen něco zamumlal a spal dál.
Kopl jsem ho víc a on vykřikl a vyskočil na nohy. Chtěl jsem ho strhnout dolů, ale před náma něco prásklo, těsně kolem mýho ucha hvízdla kulka a druhá rozlouskla jeho hlavu jako ořech. Spadl přese mě a jeho krev mi stříkla do obličeje. Zíral jsem na něj, jeho vykulený jasně zelený oči, za kterýma už nic nebylo, hlava byla prázdná, mozek rozhozenej do trávy a tělo mrtvý. Jen ty oči, který jsem před chvílí vzbudil ze sna nebo noční můry, připomínaly, že ta hromádka masa byla člověk, co dejchal… žil.
Možná jsem křičel, možná křičela jen moje mysl a díky tomu jsem poznal, že ještě žiju. Odstrčil jsem ho od sebe a odplazil se stranou, kde se moje útroby obrátily naruby. Dávil jsem naprázdno, a přesto jsem nedokázal přestat. Nakonec jsem padl obličejem do páchnoucí trávy a zavřel oči. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy litoval, nebo měl radost, že jsem na jeho místě neskončil já. Bylo to poprvý, co se mi něco takovýho stalo, ale ne naposledy, jen „poprvý“ se vždycky zadře až do morku kostí.

Utekl jsem od oprátky, čistý hladký smrti, co rozdával můj táta, a sám strčil hlavu do jiný. Nevěděl jsem, do čeho lezu, a pak už nebyla cesta zpátky. Zasranej pud sebezáchovy mluví křišťálově jasnou řečí – buď já, nebo oni. Když jde o kejhák, tak jde všechno k čertu. Bylo to jednoduchý, prostý a na výčitky ani strach nebylo v unavený mysli místo. Potácel jsem se od jedný smrti k druhý, překračoval mrtvoly, co se za mnou řadily do zástupu, a nenáviděl tátu pořád víc. Ale byl jsem lepší – svým mrtvým jsem se díval do očí, když jsem je zabíjel.
A těsně před koncem války jsem to schytal taky. Nebylo to první zranění, ale tohle bylo zdaleka nejhorší. Jižanská kulka mi urvala kus stehna a já v agonii bolesti a horečky drtil v zubech kus klacku, co mi tam strčili, abych si neukousl jazyk. Svíjel jsem se v poutech, když mě přivázali ke stolu a doktor se hrabal v ráně. Šílel jsem, z očí mi tekly slzy, zdušeně jsem řval, dokud jsem neomdlel.
Celo dobu, co jsem byl mimo, mě pronásledovaly pokřivený obrazy. Možná se mi ulevilo, když jsem se konečně probudil, ve vagonu plným sténajících zraněných. Narvanej morfiem napůl v agonii jsem nějak přežil cestu a pak i další dny. Nevěděl jsem, jestli se ještě někdy dokážu postavit, ale jedno jsem věděl jistě – pořád mám dvě nohy, takže všechno bude dobrý.
Čekaly mě tejdny plný bolesti a nočních můr. Když jsem si vzal morfium, byly blíž a dotíraly na mě. Levná žitná byla po ruce, od bolesti sice nepomohla, ale otupila mysl a zahnala krvavý přeludy do kouta.
A když jsem se probral z kocoviny, byl jsem zase na pochodu. Noha pořád pekelně bolela, ale já už jsem seděl na koni a jel na západ vstříc další zasraný válce a bylo mi to vlastně jedno, hlavně že bylo dost chlastu. Dál jsem se brodil krví, jen tentokrát to byli divoši.
Co jsem viděl, když jsem byl zrovna střízlivej? Mrtvý… chlapy, ženský… děti. Má mi to bejt líto? Asi by mělo, ale sklenka je jednodušší než lítost… jednodušší je hodit to na krk tátovi… to on ze mě udělal tohle monstrum. Kdyby… do prdele…

**

Šibenice se tyčí proti hvězdnatýmu nebi. Nepotřebuje moc oprav, přesto ji musím zkontrolovat – propadlo, jestli všechny trámy drží, aby zejtra všechno proběhlo hladce. Jeden ze schodů už bude potřebovat vyměnit, ale až příště, teď to ještě zvládne.
Moje prsty obratně splejtaj smyčku. Po kolikátý už? Dávno jsem to přestal počítat. Bezděčně uhnu očima k vězení. Je nový, stojí tady pár let. Tam uvnitř někdo čeká na smrt. Zejtra v osm ráno vydechne naposled, až mu moje smyčka zlomí vaz.
Stisknu si stehno. Nedělá mu dobře ježdění na koni, starý zranění se vždycky ozývá, když se hodně namáhám.
Úplňkovej měsíc klesá k západu. Tichý kroky přitáhly moji pozornost. Ze stínů vychází žena a kolem zavoní polívka.
„Nemáte hlad?“
Sejdu níž, vezmu od ní misku a usadím se na jeden ze schodů. Nenápadně pozoruju unavenou tvář. I v měsíčním světle se její oči lesknou, když je obrátí nahoru k trámu šibenice. Pak polkne, sklopí hlavu a slzy skápnou na vdovský černý šaty.
„Jak to mohl udělat?“
Nemám jí co říct. Nikdy jsem těm, co mi prošli rukama, do hlavy neviděl. Ona ale moje odpovědi nepotřebuje. Mluví sama, jak kdyby se konečně mohla vyzpovídat. Ale já jsem jen popravčí, ne kněz. Neumím utěšovat.
„Jak může existovat taková zrůda? Jak…“ Hlas se jí láme. „Byl to táta dvou dětí, hodnej chlap.“
Jen mlčky sleduju, jak si mačká sukni, pak ale zvedne pohled a v jejích očích už se nelesknou jen slzy, ale ještě něco mnohem palčivějšího, krutějšího. „Zítra budu stát v první řadě. Chci se mu dívat do obličeje, až bude umírat.“
Když ani teď neodpovím, zarazí pohled do mých očí. „Doufám, že bude trpět, že ho ďábel usmaží na prach…“
Z nenávisti, co kape z jejího hlasu, mě mrazí. Nenávist žen je mnohem hlubší, nesmlouvavější a krutější než nenávist mužů. A jedna žena, která někoho nenávidí do morku kostí, odchází čekat na svoji chvíli. Na tu špetku zadostiučinění, kterou jí snad přinese, až vrah jejího muže propadne dolů a smyčka mu vyrve život.
Znovu zalítnu pohledem k zamřížovaným oknům vězení. Možná taky bdí, možná to slyšel… možná lituje, kdo ví. Moje starost to není. Vyškrábu poslední zbytek polívky, odložím misku na schod vedle sebe a ohlídnu se.
Za chvíli vyjde slunce a stín za zádama mi ledovýma prstama tiskne ramena.