Třináct schodů 1/3

Slunce ještě nevyšlo, jen na obzoru prérie vymalovalo světlejší linku. Vzduch voní rosou a chladí. Už dlouho špatně spím – usínám pozdě, budím se brzo a ve stínech na mě čekaj přeludy, tváře všech, co jsem připravil o život, schovaný v černým pytli. Čekaj, až mi stáří uváže smyčku a zlomí vaz.
Vím, že to přijde... brzo… nebo si to možná přeju, protože samota tíží víc než veškerá špína, co se zadřela do kůže a páchne po oleji.
Z lavičky na verandě sleduju řeku. Sune se krajinou a v její hladině se odráží světlající nebe. A stejně jako řeku vidím stín na okraji zornýho pole. Chodí za mnou čím dál častějc a já mám strach…

**

Ve čtvercový díře se pohupovaly nohy. Bílá sukně se přilepila ke kůži a moč, co stekla přes kožený boty s podpatkama, se vsákla do prachu jen kousek od místa, kde jsem seděl. Obraz je do dneška tak ostrej, jako kdyby ho vycházející slunce ořezalo břitvou. Bylo mi sotva deset a tenhle pohled pro mě nebyl nic novýho. Ale tentokrát jsem od pohupujících se bot nemohl odtrhnout oči. Něco zaškrábalo na moje vědomí, jako nehty o sklo.
Když ji táta připravoval na popravu, sledovala ho vyděšenýma očima zvířete, kterýmu od útěku brání jen mříže cely. K šibenici šla důstojně, s hlavou vztyčenou a pusou zkřivenou děsem. Třináct schodů nahoru, třináct klapnutí podpatků. Místo posledních slov tichej vzlyk. Táta zabral za páku a ona se propadla do smrtelný agonie.
Lidi kolem vydechli. Místo potlesku a jásání jen ticho. Visela tam nade mnou – mrtvola holky s černým pytlem na hlavě, a mě vůbec poprvý napadlo, co když je tohle všechno špatně.
Když pak večerní vlak supěl krajinou rovnou jak stůl v kuchyni, sledoval jsem tátu. Seděl proti mně a vypadal, jako když spí, ruce složený mezi kolenama. Věděl jsem, že je vzhůru, bylo to tak pokaždý a pokaždý byl tak přízračně klidnej.
„Tati.“
Ani se nepohnul, jen zabručel.
„Co udělala?“
Pomalu otevřel oči a chvíli si mě prohlížel. „Nevím.“
Polkl jsem, abych vůbec mohl promluvit. „Ale co… co když byla nevinná?“
„Nejsem soudce.“
„Ale…“ Nevěděl jsem, jak pokračovat. Nedokázal jsem popsat to, co mi škrábalo zevnitř na žebra, a on mi nepomohl, jen mě pozoroval, v obličeji pořád stejnej kamennej výraz. Tak jsem mlčel taky a těšil se, až mě doma obejme máma, protože v její náruči bylo vždycky všechno v pořádku. Jenže jsem netušil, že tohle už nikdy v pořádku nebude.

**

Slunce se nekompromisně sune po nebi modrým jak plechovej nočník a já pokračuju ve svým každodenním bludným kruhu. Několik vajec z kurníku, kus slaniny, chleba… snídám a naproti stojí prázdná židle. Stejně prázdná je i u oběda a já doufám, že stín z okraje zornýho pole nikdy nepřijde a nesedne si naproti.
Pečlivě po sobě uklidím, nevím, co s časem, co mi ještě zbejvá, tak se usadím před domem a sleduju, jak roste tráva. Kdysi dávno tam byl záhon. Některý kytky zdivočely a vydobyly si svoje místo k životu. Vím, že brzo vykvetou. Jejich houževnatost je obdivuhodná a moje starý tělo s nima nejspíš má leccos společnýho, jen ony rozdávaj vůně… život, a já smrt. Ony i já se točíme ve stejným kruhu, pořád dokola, jako káča v prachu – až se zastaví a padne, bude konec…
Škubnu sebou a otevřu oči. Polední slunce unavuje, možná mě přepadla dřímota. Ale i přes teplý paprsky mě mrazí v zádech. Stín, co se držel na okraji zornýho pole, mi dejchá za krk a tichej hlas šeptá něco, čemu nemůžu rozumět… nebo rozumět nechci.

**

Jsou dny, kdy se svět otočí vzhůru nohama, a tohle byl jeden z nich. Když se na něj ohlídnu, vidím to jako dneska, i když jiný vzpomínky jsou zastřený.
Nebe na východě začínalo světlat, když jsem zatloukl poslední hřebík a podíval se nahoru. Táta tam seděl a odpočíval. Od matčiny smrti sešel. Většina noční práce na šibenici byla na mně.
Vrátil jsem kladivo do bedny. Ale když na zem vedle mě hodil velkej pytel, ohlídl jsem se na něj znova. Jeho modrý oči se zahryzly do mých a to, co už roky rostlo v mým hrudníku a otloukalo se zevnitř o žebra, se urvalo. Spadlo to do břicha a zdemolovalo všechny vnitřnosti. Věděl jsem, co ten pohled znamená, ale nehnul jsem se. Chtěl jsem, aby to řekl. Aby vyslovil nahlas, co chce.
Jenže on neřekl nic. Čekal.
Bolelo to, když jsem si zaryl nehty do dlaní, a mezi zuby mi skřípal dech. Chtěl jsem utýct, ale jeho pohled mi nedovolil uhnout.
V tom pytli byl provaz.
Je ti patnáct, je na čase, abys taky začal pracovat.
Právo a pořádek roztahovaly pařáty po pláních dál na západ a potřebovaly šibenice – ve jménu zákona, amen. Teď to měla bejt i moje práce.
Ale já jsem ji nechtěl!
NE v mojí mysli dřelo o lebku, ale nedokázal jsem to říct nahlas a on na shlížel z vejšky nahoře na šibenici, nad hlavou mu jako velkej vykřičník trčel trám, na kterým mám kohosi pověsit.
„Šest stop a dva palce, stodevadesát liber,“ bylo to jediný, co mi řekl, než pomalu sešel po schodech. Před několika lety spadl z koně a od tý doby kulhal na pravou nohu. Nespustil jsem z něj pohled, dokud nedošel k lavici u šerifova kanclu a nesedl si na ni.
Pak jsem konečně naplnil plíce vzduchem a odtáhl pytel k poslednímu schodu. Provaz páchl olejem a já drtil mezi zubama nadávky beze slov, když jsem ho odměřoval a vázal smyčku. Prsty se mi třásly, trvalo dlouho, než jsem ji udělal správně. Provaz se mi v rukou kroutil jako had, i když jsem ho uvazoval na šibenici, a pytel s pískem byl těžší než já. Jenže to nejtěžší jsem vláčel kdesi dole pod žaludkem, a když jsem měl zabrat za páku, škubalo to sebou jako poraněný zvíře. Ve smyčce vězel jen pytel, ale věděl jsem, že za chvíli tam bude živej krk. Můj první.
Pevně jsem zavřel oči a zabral, podlaha se propadla. Zeshora to znělo jinak, opravdověji než dole.
Ohlídl jsem se na tátu.
Já nechci…
Nedokázal jsem to říct nahlas, ale on to musel tušit. Pomalu se zvedl a podal mi černý sako. Chtěl jsem utýct, křičet… chtěl jsem… nevím, cokoliv, ale místo toho jsem jen stál a věděl, že nedokážu vzdorovat, protože to bylo to, k čemu mě celej život vedl… a co jsem už dávno začal nenávidět.
Už si nepamatuju, co se dělo potom, jen na chvíli, když toho chlápka přivedli. Byl jsem proti němu zakrslej smrkáč s roztřesenýma kolenama. Když jsem mu natahoval černej pytel přes hlavu, musel jsem si stoupnout na špičky. Páchl špínou a studeným potem. Do dneška se mi ve snech vysmívá.
Táta stál dole za šibenicí, sledoval mě, a když jsem položil ruku na páku, kejvl.
Nemůžu… nemůžu… jdi do prdele, ty zkurvenej hajzle! NEMŮŽU!
Trvalo to moc dlouho… šerif si odkašlal, cvakly doktorovy hodinky, mezi lidma proběhlo několik poznámek, kterým jsem nerozuměl.
Táta neuhnul pohledem a jeho ledový oči mě pohltily.
A pak jsem to udělal.
Podlaha se s třeskem propadla, ale místo křupnutí vazu, rychlý smrti, muž zachrčel a začal sebou škubat.
Zvoral jsem to, špatně jsem naměřil provaz!
Zalapal jsem po dechu a s vykulenýma očima sledoval, jak vede svůj poslední souboj, kterej nemůže vyhrát. S každým pohybem umírajícího těla se ve mně něco trhalo a páralo. Když konečně zůstal nehybně viset, nezbylo nic, jen smrad moči a sraček.
Jako ve snu jsem sledoval, jak sundali mrtvolu. Lidi se rozešli, jen já se pořád nebyl schopnej pohnout. Až když mě čísi ruka chytila za rameno, trhl jsem sebou a uskočil.
Byl to táta…
Byl to on, co mě donutil k tomu všemu…
Z toho, co snad někdy bylo rodina, zůstalo jen jedno – nenávist. Hutná a jedovatá.
Chtěl mě znova chytit za rameno. Uhnul jsem a seskočil dolů do prachu. Neudržel jsem rovnováhu a spadl na bok, ale hned jsem se vyškrábal na nohy a rozeběhl se, aniž bych vnímal kam. Chtěl jsem jen jedno – bejt co nejdál od něj.

Stmívalo se. Táta nehybně seděl na schodech šibenice.
Sledoval jsem ho. Opíral jsem se o roh domu a škrábal nehty o dřevo. Žaludek se mi kroutil hlady. Celej tenhle zasranej den jsem se toulal kolem, ale každá cesta mě zavedla zpátky k šibenici… k němu. A tak jsem pokaždý utekl, abych se zase mohl vrátit.
Čekal na mě. Možná o mně i věděl, ale neohlídl se, nešel za mnou, jen tam seděl pořád stejně strnule, v černým saku, jako trpělivej mrchožrout, co čeká, až jeho žrádlo vzdá boj o život.
Já se ale nechtěl nechat sežrat! Nemohl jsem se k němu ani přiblížit!
Zavřel jsem oči a temenem hlavy se opřel o stěnu. Pak kousek odtamtud zapískal vlak a mě pohltilo šílenství. Rozeběhl jsem se nejrychleji, jak jsem dokázal.
Vlak se rozjížděl. Ještě jsem se stihl chytit zábradlí posledního vagonu, ale nohy mi ujely. Spadl bych mezi pražce, kdyby mě někdo nechytil za sako a nevytáhl nahoru.
„Příště bys sebou měl hodit…“
Zlomil jsem se v pase, lapal po dechu a zíral na modrý kalhoty se žlutým pruhem.
Táta nesnášel vojáky.

**

Starej kůň ochotně drží, on i já jsme dávno za zenitem svejch sil, ale pořád sloužíme. Není nikdo, kdo by nás nahradil.
Znova přejedu kartáčem po jeho srsti, co už dávno ztratila lesk. Poplácám ho po krku a pohladím po nozdrách. Zafrká, drcne do mě, ale pak se otočí a nastraží uši. Dívá se tam, odkud vede cesta, a já následuju jeho pohled. Tiché zaržání vítá jezdce. Sleduju, jak se blíží, a po zádech mi přeběhne mráz, ale je to jen zástupce šerifa.
„Zdravim,“ zabručí a podá mi plátěnej pytlík naplněnej drobnostma a jídlem, co potřebuju – úlitbou pro osamělýho vysloužilce bez odpočinku.
Místo poděkování jen kejvnu, chci se otočit, ale muž si odkašle a promne si knír. „Nějakej hajzl zastřelil šerifa…“ mluví potichu, v jeho hlase je znát vztek i smutek.
„To mě mrzí, byl to dobrej chlap.“
„Zejtra bude soud, z konopný kravaty už se nevyvlíkne.“
Vím, co to znamená, a příchozí už mi nemá co jinýho říct. Sleduju ho, dokud mi nezmizí z dohledu. Pak se vrátím ke koni. „Brzo budeme mít práci,“ zamumlám, pohladím ho po nozdrách a za krk mi ledově dejchá stín.