Třináct schodů 3/3

Co ze mě zbylo? Několik metálů za válečný zásluhy a chlast, ze kterýho jsem nemínil vytáhnout hlavu, abych se náhodou nemohl nadechnout čistýho vzduchu. Nevěděl jsem pomalu, jak se jmenuju. Bylo mi sotva třicet, a život mi utekl mezi prstama. Ohlížet se nebylo na co a nebylo za čím jít. Měl jsem jen starou uniformu a vysloužilýho koně, co jsem koupil za půlku posledního žoldu. Zíral jsem do sklenky v jednom z barů, co jsem potkal po cestě. Zastavil jsem, jen abych uhasil žízeň a zahnal krvavý stíny, dokud jsem ještě měl za co. Nechtěl jsem nic než pití, co jsem si zaplatil.
Ale někdo to zatraceně nepochopil. Občas se někdo takovej našel. Obvykle jsem s ním vymetl podlahu a pak zase jel dál. Ten, koho jsem tentokrát držel pod krkem a vrazil mu hlaveň svýho armádního revolveru do tváře, byla coura. V očích se jí mihl stín překvapení a strachu, ale pak se usmála.
„Mě bys přece nezabil…“
„Myslíš si to?“ hlavní jsem přejel po její čelisti, donutil ji zvednout hlavu.
Zašklebila se. „Tak miř na srdce, chci hnít v hlíně s obličejem na správným místě.“ Prohnula se v zádech a nabídla mi výhled do výstřihu hlubšího než moje opice. Polkl jsem. Moc dobře věděla, co dělá, když si olízla rty a přitiskla se ke mně. „Chceš si hrát tady, nebo radši půjdem nahoru?“
Nebyla to zdaleka první holka, co jsem měl, a dneska už bych si nevzpomněl, jak vypadala. Ale v noci mě ze svýho kutlochu nevyhodila. Možná proto, že jsem byl namol, a hned jak jsem se udělal, jsem se propadl do bezesnýho bezvědomí, co se mu možná kdysi říkalo spánek. Vzbudilo mě až vlezlý ranní slunce. V hlavě mi někdo bušil do kovadliny.
„Do prdele…“ zasténal jsem a stiskl si spánky.
„Na dobrý ráno…“
Zamžoural jsem do denního světla. Coura mi podávala sklenku whiskey. Vyklopil jsem ji do krku celou, i když to byla minimálně dvojitá dávka, a rozkašlal se.
Když se uchechtla, zamžoural jsem na ni. Seděla nahá na kraji postele, nohy složený pod sebou, a ani se nesnažila bejt cudná. Možná čekala další číslo, ale mě praskala hlava a měl jsem chuť na všechno jiný, jen ne na ni. Zavřel jsem oči a hlavu zarazil do polštáře. Whiskey v žaludku pálila a prokousávala se skrz žíly. Užíval jsem si to jediný, co mi ze života zbylo… chuť na jazyku, malátnost a uvolnění… jenže jí bylo málo, dva panáky byly jako nic.
„Kdo by to řekl, že mojí postelí projde další válečnej hrdina…“
Znova jsem rozlepil oči. Kývla hlavou ke kabátci uniformy, co se válel na zemi. Nechtělo se mi mluvit, ale ona si usmyslela něco jinýho. „Odkud seš?“
„Z Wyomingu,“ zabručel jsem automaticky.
„Takže na cestě domů?“
Změřil jsem si ji pohledem. Usilovně jsem se tý myšlence vyhejbal, ale nepotuloval jsem se jen tak bezcílně. Stejně jako tenkrát, když jsem se pořád dokola vracel k šibenici, teď jsem se blížil k domovu. Věděl jsem, že jednou tam dojdu a že ta chvíle je blízko.
Protřel jsem si oči, zatřásl hlavou, abych zahnal dotěrný myšlenky, a vyhrabal se do sedu. Sledovala mě, když jsem na sebe navlíkal propocenou, zaprášenou uniformu. Pak vstala a protáhla se jako opelichaná kočka. Zastoupila mi cestu a nahými prsy se opřela o moji hruď. Zblízka byla mnohem starší a opotřebovanější než z druhý strany postele. Jen jsem zatnul zuby, když se dotkla strniště na čelisti. „Dej na sebe pozor a někdy se znova zastav.“
Nebyl jsem tak naivní, abych jí věřil, a ona to věděla, ale hrála svoji hru, chtěla spropitný. Musela bejt milá, i kdyby stokrát nechtěla. Stejně ztracená existence jako já sám. V kapse jsem nahmatal několik mincí a vmáčkl jí je do ruky. Uhnula mi a já mohl konečně vypadnout, osedlat koně a jít blíž ke chvíli, kdy se budu moct podívat do očí tátovi a říct mu, jak moc ho nenávidím.

Rodný město se rozrostlo a změnilo, co jsem ho viděl naposledy, ale stejně to bylo, jako kdyby mi někdo nastrkal hřebíky do starý rány. Salon naštěstí zůstal na svým místě. Uvázal jsem koně a dopajdal k baru. Ta jižanská kulka se bude připomínat, dokud budu dejchat. Flaška by snad mohla stačit na uhašení žízně… a k otupění. Na víc už jsem stejně neměl. Byl jsem na místě a zbejvalo jen jít po starý známý cestě domů. Možná jsem se potřeboval ožrat jak prase, abych to vůbec dokázal.
Svět se rozpíjel jako velká šmouha a ztratil tvar. Jenže na dně sklenky se snadněji hledá zapomnění než odvaha. A já zapomenout chtěl. Na to, kdo jsem, co tady vlastně dělám.
Jak to začalo, si nepamatuju, možná do mě někdo vrazil a moje ruce zabijáka byly rychlejší než mysl rozpuštěná ve whiskey. Bylo to stejný jako všude jinde, když se sejde víc rváčů na jednom místě, a já jsem z nich byl ta největší svině. Až když jsem komusi klečel na hrudníku a upravoval mu pěstí fasádu, probral mě něčí hlas.
„Tak to by stačilo, zvedni se a vypadni.“
Zhluboka jsem se nadechl a pak pomalu vypouštěl vzduch mezi zuby, než jsem se zvedl na nohy. Šerif mi mířil revolverem do obličeje. Byl mi povědomej. Musel to bejt kluk, se kterým jsem chodil do školy, o několik let starší. Byl tak podobnej svýmu tátovi, až mě z toho zamrazilo. I on si mě pozorně prohlížel.
„Nejseš… Thomas…“
„Hill…“ dokončil jsem za něj a to jméno mi skřípalo mezi zubama jako třísky ze šibenice.
„Mysleli jsme…“ Nemusel to říkat, viselo to ve vzduchu.
Neodpověděl jsem, jen škubl koutkem rtů. Já i on jsme si dobře pamatovali, jak si ode mě ve škole odsedl a to místo zůstalo navždycky prázdný.
Polkl, uhnul pohledem a zajistil zbraň. „Tvůj táta pořád bydlí u řeky. Nedělej další problémy a vypadni.“
Nepohnul jsem se a během tý chvíle jsem vystřízlivěl. Celý mi to nakonec přišlo dokonale absurdní. Proč jsem se vlastně vracel? Abych řekl tátovi, jak ho nenávidím, vysmál se mu do obličeje? Abych se pomstil? Abych pokračoval v jeho šlépějích?
Až když jsem se podíval do obličeje svýmu bývalýmu spolužákovi, dokázal jsem úplně pochopit, že tady pro mě není místo, nikde pro mě není místo. To jediný, co jsem kdysi měl, jsem opustil před patnácti lety a už nebyla cesta zpátky, stejně jako nebyla cesta dopředu.
Takhle to končí. Vrátil jsem se zpátky… pod šibenici.
A pak jsem prostě vytáhl revolver a vystřelil šerifovi mozek z hlavy.
Všechno kolem jako kdyby znehybnělo a jeho mrtvý tělo padalo k zemi. Rozhlídl jsem se kolem a zašklebil se. Chtěl jsem něco říct, ale kdosi mi rozbil lahev o hlavu a já ztratil vědomí.

**

Ráno. Slunce kreslí do prachu stín šibenice. Provaz visí na svým místě a čeká. Smetu z ramena smítko prachu a černej klobouk stáhnu do čela. Je čas.
Chtěl bych jít zpříma a rovně, ale pajdám jako zchromlej kůň. Stáří mi visí na ramenou a tíží. Potkávám lidi z města, scházejí se. Každý chce vidět, jak se vrah šerifa zhoupne na konopný kravatě. Některý pozdravěj, jiní se mi vyhnou obloukem.
Odsouzencova cela je otevřená, ještě je u něj kněz, stráž stojí na chodbě. Stáhnu se stranou a čekám jako trpělivej mrchožrout na svoji potravu.
„Nuže, nelituješ toho, cos udělal?“
„Když někdo zabije tolik lidí jako já, lítost zapomene,“ z chraplavýho hlasu kape hořkost a krev. Stín, kterej mi doteď dejchal za krk, hrábne do mýho hrudníku a zmuchlá plíce i srdce do malý kuličky. Zalapu po dechu.
„Jsi hrdina, voják, mohls v klidu žít a lidi by si tě vážili.“
„Nic nechápete, otče…“
Kněz zhluboka vydechne. „Budu se za tebe modlit, chlapče.“ Chce odejít, ale ve dveřích cely se zastaví, když odsouzenec znova promluví.
„Šetřete si svoje modlitby pro ty, co si to zasloužej.“
Kněz se ohlídne a pousměje se. „V tom je krása Božího odpuštění, Thomasi. Odpouští i těm, co si to nezaslouží, na rozdíl od tebe.“ Když prochází kolem mě, věnuje mi dlouhej pohled a smutnej úsměv. Teď je řada na mně, ale mně drnčí v hlavě hlas odsouzence, a i když se tomu cosi zbabělýho ve mně brání, vím, kdo to je.
Každej krok zní, jako když někdo zatlouká hřebík do mojí vlastní šibenice, a stín za mýma zádama mě tlačí k otevřeným dveřím cely. Muž, kterej mě odtamtud pozoruje, se bolestně podobá svojí nebožce matce, i když mu rozcuchaný slepený vlasy padaj do obličeje a tváře mu zarostly strništěm. Jen ledově modrý oči zdědil po mně a za nima klokotá láva. Zírám do očí svýmu synovi a vím, že tohle není noční můra. Snažím se něco říct, ale nemůžu ani dejchat.
Jeho rty se posměšně zvlní. „Nahoru vede třináct schodů, ne víc, ne míň. Povedeš mě za pravou ruku a nahoře mě postavíš na poklop, svážeš mi ruce a nohy. Až soudce přečte rozsudek, bude čas na poslední slova. Nakonec mi natáhneš na hlavu černej pytel a kolem krku smyčku, uzlem k levýmu uchu…“
Tohle říkám všem odsouzencům před popravou. Mluví pomalu, na každým slovu si dává záležet. I když konečně ztichne, jeho hlas mi v hlavě duní ozvěnou, jako kdyby někdo třískal pohrabáčem do prázdnýho sudu.
Nasucho polknu.
Proč… proč sakra?!
Jenže se nemusím ptát, vím to. Současnost se míchá s minulostí, kdy přede mnou stál patnáctiletej kluk a zíral na mě se stejným vzdorem. Už se na něj nevydržím dívat, pevně zavřu oči. Nesnesitelně pálí. Ale čas se prosmýkl kolem nás a strážce si odkašlal.
Slyším, jak zachrastily pouta a můj syn přišel blíž. Už se mu nedokážu podívat do očí. Jen tisknu jeho předloktí. Nevzpouzí se. Jde klidně a v jeho pevným kroku duní zadostiučinění. Spíš vede on mě, ne já jeho. Jde si pro smrt, aby se mi pomstil. Ďábel, kterýho jsem sám stvořil, mě vede do pekla.
Pochvalný bručení lidí kolem zní jako bouřka. Třináct schodů a cinkání pout. Když mu pevně svazuju zápěstí a kotníky k sobě, prsty se mi chvějou.
Rozsudek drhne o mysl jako rašple. „Seržante ve výslužbě, Thomasi Hille, jste odsouzen za vraždu dle práva Spojených států amerických ve státě Wyoming k trestu smrti oběšením za krk, dokud nezemřete. Rozsudek je pravomocný, nelze se proti němu odvolat. Nějaká poslední slova?“
V prstech tisknu látku černýho pytle a dech se mi zadrhává kdesi hluboko.
„Nahoru vede třináct schodů, ne víc, ne míň…“
Skřípu zuby a pevně zavírám oči, jenže ho nedokážu neslyšet. A najednou je ticho, svět kolem zatajil dech.
Ruce se mi nesnesitelně třesou, když mu natahuju pytel přes hlavu, nedokážu se mu znova podívat do očí, přesto vím, že se dívá… a že se usmívá.
Páka propadla pálí, když se o ni opřu dlaní. Tisknu k sobě víčka, přesto osamělá slza vyklouzne mezi vrásky.
Cejtim pohledy všech kolem, oči vdovy po šerifovi se mi zavrtávaj do zad, až to bolí, čeká na svou řídkou náplast, která jí muže nevrátí.
Zareju nehty do ohlazenýho dřeva a pak konečně zaberu. S ohlušujícím třeskem se ve mě něco zbortí a prasknutí vazu proběhne všemi nervy až do konečků prstů. Slzy v koutcích úst chutnají slaně. Potlesk přehlušilo vrzání provazu a dunění v hlavě.
Když otevřu oči, vidím dole pod šibenicí sotva patnáctiletýho kluka v černým saku. Sleduje mě ledově modrýma vzpurnýma očima. Stín, co mi dejchal na záda, dostal jasnou podobu.

Pohřbil jsem ho vedle jeho matky. Zaváhám, než se opřu do dveří, jenže osudu nejde uniknout. U stolu, na léta prázdný židli, sedí on, můj syn, a sleduje mě mrtvýma očima plnýma lávy. Před ním, na desce rovný jak krajina kolem, leží provaz. Smyčka uvázaná na jeho konci páchne olejem a smrtí.