Bestie z Ernaut - Pán z Blat 2 část dílu

Medryl drobnou rukou a silným stiskem objala zdobeně rytou kliku, se skřípotem se dveře pomalu otevřeli. V pološeré prázdné místnosti, ležel vlk. Nebyl to jen tak obyčejný vlk, byl to horský Pravlk. Irinin Pravlk. Bylo už dnes vzácností , vidět toto zvíře. Byli to obrovské šelmy. Ještě větší vzácností, byl ochočený Pravlk. Dospělý Pravlk vážil více jak osmdesát kilogramů. Tohle bylo ještě roční mládě, které nedosahovalo ani poloviny váhy. Byl krásně rostlý a jeho zuby byli tak velké a ostré, že by v jednom okamžiku urvali paži dospělému muži a stále by byl hladový a plný energie. Pravlci byli divoké bestie. Je mnoho legend, které se vypráví o této šelmě a často měli strašit děti, aby nechodili sami k lesům. Když byla Irina dítě, často slýchávala hrůzostrašné příběhy, které jí a jejímu bratříčkovi Juelovi vyprávěla jejich matka. Irina těm báchorkám jak rostla, přestávala věřit. Až do chvíle, než našla uvázaný pytel na cestě. Pravlk jí rostl před očima a jí bylo jasné, že to nebude jen obyčejný vlk z lesů. Měl obrovskou cenu.

Zvíře uvázané na dvojitém řetězu leželo klidně, vedle něj byla miska s nedojedeným jídlem. Irině se radostí rozzářily oči, když uviděla svého chlupatého přítele. Šenk spatřil Irinu. Rychle vstal a řetěz a podlaze hlasitě zaburácel. Irina k němu doběhla a upřímná radost zvířete a jeho obrovská síla, jí svalila okamžitě do kolen. Vlk jí olízl tvář a přejel jazykem Irině přes jizvu. Byl v pořádku. Tak moc se Irině ulevilo.

„Šenku, příteli. Šenku, Šenku, ..." Hladila jeho bujnou srst.

Obrovský vlk olizoval svou paní a dotýkal se jí packami, něžně jí drkal boky. Irina vstala, porovnala si oblečení a následovala Medryl, která jí ukázala místnost, kde se může později opláchnout a upravit se.

☼

Ve velké místnosti na vyvýšené kamenné podlaze, byla připravená velká, dřevěná káď s vodou a připevněnými schůdky. Dřevěnou vanu zakrýval paravan s ručně vyšitým orientálním vzorem. Irina se nadšeně usmála a podívala se na Medryl. Děvče jí přineslo čisté plátna na osušení. A nakapala do velké dřevěné nádoby s vodou, jasmínový olejíček a trocha černého bezu. Olejíčky nádherně voněly. Bylo vidět, že pán z Blat se má dobře, když si může dopřát takové drahé vůně do koupele. Dům vypadal z venčí jako zchátralá tvrz, ale uvnitř zde byl nebývalý luxus, který si mohli dopřát pouze velký páni.

Než se Irina stihla vysvléct ze svých šatů, Medryl donesla na velkém podnosu jídlo. Skoro tác nemohla ani unést. Celé pečené kuře, brambory a spousta ovoce. Irina se mlsně olízla. Pohled na plný tác jídla v ní vzbudil ještě větší hlad, než měla. Medryl se usmála, jídlo položila na velký dřevěný stůl a zase tiše jako myška odešla.

Na dvoře si černovlasý muž, pán tohoto místa hladil krásného grošáka. Vzal si oprať od podkoního a podíval se na zvíře. Pailos byl statný, zdravý a mladý kůň, jeho nejoblíbenější. Rád sedával na hřbet tohoto koně, rád se s ním proháněl po lesích, rád se s ním hnal za zvěří. Hřebec měl své mouchy, někdy nerad poslouchal, ale měl výdrž a to bylo důležité. Pak pohlédl na druhého koně. Vedle Pailose stála mladá, hnědá klisna. Nervózně kopyty klapala o nerovný povrch dvora. Ještě neměla hříbata. Až je však bude mít, budou to ty nejkrásnější koně v kraji, a když ne v kraji, tak určitě nejkrásnější koně z Blat. Serina cukla prudce hlavou, rozhodila svou bujnou hřívu do vzduchu a energicky se vzpouzela. Muž jí chytl pevně za uzdu. Poplácal jí a podíval se jí do jejich velkých očí, které se pohledu bránili.

„Klid malá, klid" Konejšil svou divokou klisničku, poklidným hlasem tak dlouho, dokud se nenechala pohladit.

„Vyrazíme hned zítra ráno" a pokývnutím hlavy dal příkaz připravit na ráno tyto koně

„Můj pane, odjíždíte?" Optal se mistr Gregor.

„Ano, mistře Gregore" Usmál se na starce přátelsky

„Nebudu dlouho pryč" Nejistě dodal, a o pravdě své odpovědi si nebyl jistý.

Když před nedávnem Pán z Blat odjížděl se stejnými slovy, byl pryč celý měsíc. Na dvůr přiběhla Medryl, objala vysokého, statného muže v černém. Radostně poskočila do výšky. Muž jí chytl a pevně objal.

Irina se koupala v horké lázni. Povzdychla si pro sebe spokojeností. K očistě jí vždy stačil rybník, nebo žlab pro koně. Zaklonila hlavu a její rudé vlasy se celé v lázni smočily. Zhluboka se nadechla, našpulila legračně rty, zavřela oči a potopila se. Jen kousky kolen jí vyčuhovali z vody.

Do místnosti vešel její hostitel, porozhlédl se a spatřil Irinu, která se právě vynořila z vody. Irina se honem zase potopila a nechala venku jen kousek obličeje s pusou.

„Sbalíš si věci, brzo ráno vyrážíme do Ernaut"

„Já přeci žádné věci nemám," Podívala se na svou skromnou hromádku oblečení, která ležela na židli.

Muž se jen pousmál a vzal do rukou čisté plátno. Podal je dívce.

Irina v rychlosti chytla plátno do rukou „Otočte se!" přikázala mu

Muž se zase usmíval, ale otočil se, aby Irina mohla vylézt z lázně a zahalit se

„Takových holek, jsem už viděl"

„O tom vůbec nepochybuji," naštvaně opáčila „A nejsem holka!" Irina se chtěla natáhnout na kupičku svého oblečení, ale nikde jej neviděla. Přitom byla přesvědčená, že ještě před malou chvilkou tu leželi.

„Dostaneš nové oblečení" ujistil jí

Irina nechápavě nadzvedla obočí a zamračila se

Mistr Gregor jako kdyby to slyšel, se objevil ve dveřích a nesl krásné oblečení z kůže, kabát z medvědí kožešiny, kalhoty s opaskem, čistou košili a jezdecké pevné boty. Vše nádherná práce.

Irina otevřela pusu, s otevřenou pusou, s úžasem v očích se podívala na pána z Blat a pak na oblečení. Nemohla tomu uvěřit, že má nové oblečení, nádherné oblečení.

„Pane, jak se vlastně jmenujete, nic o vás nevím?" Vykoktala ze sebe a stále se dívala na oděv, který držel mistr v rukou.

„Jsem lord Tristan Tanith, pán z Blat. Patří mi toto sídlo, Černá věž, lesy od Blat až po Novou zem a Trpasličí soutěsku.

„Až se oblečeš, přijď za námi dolů" Dodal ještě lord a odešel

Mistr Gregor položil oblečení na stůl u dveří a odešel, ponechali Irinu samotnou.

Irina měla stále silné tušení, že lord, kterého poznala, před ní něco skrývá, nevěděla co, jen měla silné tušení. Její otec, když ještě žil, říkával, že tomu pocitu se říká mít intuici. A ona věděla, že její intuice jí neklame.

Konec druhé kapitoly.