Bestie z Ernaut - Dolgran z Vengardských hor

V Dolgranově citadele, na strážné věži, hlídka černých jezdců, složená z armády Goblinů a horského kmene Orků válečníků, střežila toto starobylé místo. A to už po staletí. Za slibu Bohům lesa, sloužili zde na věky věků. Opevněná citadela se nacházela za Černými lesy Vengardských hor, vysoko na severu. Pyšnila se velkou hradbou a nedobytnou bránou. Majestátně vyčnívala na pahorcích hor a objímala tak přilehlé orčí vesnice. Tyto sídla obývali kmeny trollů a orků, opodál žili goblini. Noční elfové - temné bytosti, ty strážili přilehlé lesy a také temné močály. Kde sídlily v bažinách krvavé mouchy, démoni močálů, obří žravé pijavice zvané Krvepijci a skřeti. Kdo by se dostal, až k močálům Černého lesa jistě by nepřežil.
Trollové, tyto horští obři vedeni Dolgranem, králem orků, byli rozený válečníci, odvážní, a velmi silný. Uctívali přírodní zákony, modlili se k Bohům lesa. Místní šamani, mágové, uměli ovládat magii. Lidé se těmto místům vyhýbali. Goblini z pahorků pracovali v dolech pro Orky, kde těžili a vykopávali vzácné kameny. Ty měli nesmírnou moc. Temní elfové z nich vyráběli za pomocí svých kouzel runy. Například, taková runa Čtyř světových stran, vám umožnila ochranu před přírodními živly a dokázala vás velmi rychle přemístit z daného místa na druhé.

Urychlila vám pohyb o několik set mil. Runa Kostitřas, vám umožňovala sílu v boji s protivníkem. Čas od času samotní Dolgranovi Orci, prodávali na černém trhu drahokamy, z nichž se runy vyráběly. Nejčastěji je směnili za zbraně, meče a sekery. Orkové zbraně milovali. Někdy takové kameny vyměnili za lidské ženy s kterými si užívali. Lidské ženy, ty se Orkům líbili. Často jim na svět přivedli potomky, kterým se nazývalo hanlivě Drápavci. Protože takové děti se rodili s velkými drápy místo nehtů a museli si je nechávat brousit v kovárně.

Dolgran měl svou armádu a své vlastní obchody. Měnil, prodával i kupoval. Na jejich území se však nikdo bez povolení nedostal. Kdo chtěl přejít, musel zaplatit několika tisíci zlatých asemů. Kdo by nezaplatil a chtěl by přejít Vengardské hory, čekalo ho otroctví. Orkové lidi nezabíjeli, ale vždy je využili ke svému užitku.

„Dolgrane, tohoto blátošlapa zajali ráno hraničáři, chtěl přejít černý les" řekl goblin Aktom, velitel strážné gardy. Aktom patřil k věrným skřetům, byl jako každý skřet krutý, podlízavý a ošklivý. Předhodil člověka, před Dolgrana.

Dolgran, obrovský, čtyřmetrový troll s šedozelenou kůží, s né příliš velkým zájmem pohlédl na člověka, klečícího před trůnem. Jeho přední špičáky mu čouhaly z jeho silných masitých rtů. Jeho čelist byla velká jak kovadlina.

„Určitě je to pašerák, zloděj!" zaprskal Aktom

„Nejsem!" ohradil se mladík a snažil se vymanit z pevného svázání rukou, marně sebou ošíval, lano bylo příliš pevné. Celé zápěstí měl do krve otlačené.

Aktom ho silně kopl a praštil ho přes hlavu svou šupinatou rukou s drápy. Člověk upadl na kolena. Goblini byli popudlivá, agresivní stvoření.

„Na naše území bez povolení nesmíte, to víš!" Dolgran vstal a podrbal se na hlavě, porostlé šedými vlasy, svázaných do jednoho dlouhého copu.

„Pane, byl jsem na lovu, chtěl jsem domů přinést nějaké maso, všechny naše ovce a krávy pobila ta bestie, nic nám nezbylo, blíží se zima, pane!" vysvětloval hoch a doufal, že král Dolgran to pochopí. Nikdy krále orků takto s blízka neviděl. Ta doba, kdy lesní obři vybíjeli vesnice byli už dávno pryč. Bylo příměří. Hranice Černých lesů oddělovalo Ernaut hranicemi.

„Takže si zloděj, chtěl si krást,"

„Né, pane, tedy ano pane, prosím já," rozplakal se hoch

„Vezmu ho k našim otrokům, bude kopat v dolech," Navrhl pohotově Aktom

Dolgran zavrtěl hlavou a vztekle praštil Aktoma do jeho zbroji. Aktom bolestí ucukl a sklopil hlavu.

„Otroků máme dost, hlupáku. Tohle je ještě chlapec, nevidíš? Zemřel by tam dříve, než by začal kopat,"

„Viděl si tu bestii někdy?" zajímal se Ork

„Ne pane" vykoktal ze sebe hoch

„Čí si syn, chlapče?"

„Otec je kovář, pane" hrdě odpověděl a postavil se na nohy.

„Je tvůj otec dobrý kovář?" Kováři byli pro Orki velmi užitečný, dalo se s nimi dobře obchodovat. Takový šikovný kovář se snadno přeučil na zbrojíře. A král potřeboval šikovné zbrojíře. Orkové rádi válčili a zbraně milovali, měli rádi meče a sekery.

„Myslím, že ano pane" odpověděl chlapec s hrdostí v hlase

„Myslíš?,"

„Ne pane, je, je ten nejlepší" honem zareagoval. Hoch se strachy třásl a oči mu těkali

„Tak se vrať zpět do kovárny, tady Aknot ti na cestu nechá zabalit něco z našich zásob, nějaké maso a chléb se tu jistě najde" Rozhodl o osudu chlapce Ork Dolgran.

Aknot nesouhlasil, rozzuřil se, ...

„Dolgrane! Chtěl přejít naše hory, a..., "

„Jeho otec je kovář, a jak řekl, je to dobrý kovář a kovář se nám hodí, nech toho hocha jít !" Přikázal Dolgran a rozvázal mladíkovi ruce „Taky bys do dolů mohl jít ty, Aknote. Si drzý!"

Aknot byl na výhružky svého pána zvyknutý, ale nemohl si být jistý, zda jeho slova zůstanou pouze u výhružek. Odmlčel se.

„Děkuji, pane, děkuji " poklekl hoch vděkem, sklonil hlavu před králem Orků

Dolgran pokývl a nechal chlapce s Aknotem odejít ze sálu.

„Si dobrý král" řekl hlas do ticha

Dolgran se otočil a uviděl královského mistra Narbeta. Mistr Narbet byl starý šaman, učil jeho šest dcer, které sám přivedl na svět.

„Nikdo tu bestii z Ernaut neviděl, ničí lidem životy a nám kazí obchody" zlobil se Dolgran

„Není to naše věc, pane. Však, víte co říká legenda"

„Ah, ano. Ta legenda. Rudá dívka, co bratra vlka má, až v sobě potlačí co má, přemůže zlo za pomocí, draka, havrana a vlka. " zopakoval slova legendy o dívce, která přemůže zlo, které není vidět.

„Mistře, to jsou pohádky, kterým nevěří ani moje děti,"

„Legendy mluví pravdu, můj pane," zašeptal mistr a uraženě se měl odchodu

„Rudá dívka, rudá dívka" opakoval si Dolgran

Konec třetí kapitoly.