Bestie z Ernaut - Pán z Blat

Ranní slunce pozvolna rozsvětlovalo tento kraj. V porostu mezi stromy a vysokými keři vyčnívala budova připomínající na první pohled vysokou kamennou tvrz, opevněnou dřevěnou vysokou hradbou, zpevněná vysokými omletými kameny. Při podrobnějším pohledu se vám však naskytl pohled na dům, zarostlí mechem a popínavými rostlinami. Vypadalo to, jako by tu už staletí nikdo nežil a vše, co tu bylo postaveno, pomalu zarůstalo do prostoru tamních lesů.
Irině se při pohledu na polo zřícený dům rozbušilo srdce. Z jejího pohledu se zdálo sídlo obrovské. Stála v louce, kde mezi keříky a kameny bujily prapodivné byliny. Nemusela být zdatnou bylinkářkou, aby nepoznala, že se jedná o vzácné léčivé rostliny. Výhonky a šlahouny se jí drze omotávaly kolem bot. Vztekle škubla botou, aby se vymanila z jejich pevného sevření. Bylo vidět, že tudy už dlouho nikdo nešel a nedovolil si cestu prosekat. Prodrala se porostem, až k malé vyšlapané cestičce, která jí dovedla přímo k bráně.

Železné vrata byly nečekaně pootevřené, jako kdyby pán domu čekal na její příchod. Irina polkla, stála na malém nádvoříčku, kde uviděla stáj s koňmi a malou kovárnou. Byla zde cítit ve vzduchu krev. Z menšího přilehlého domku na nádvoří vedle sídla, vyšel muž se starou, koženou řeznickou zástěrou a nožem v ruce. Irina byla připravena se bránit.

„Co tu pohledáváš?" zamručel nepřívětivě muž a otřel si klidným tahem špinavý nůž do zástěry.

Irina mlčela, neodpovídala a dívala se kolem, ze strany na stranu. Pozorovala prostředí domu a hledala očima Šenka. Nacházela se na místě, kterému se říkalo Tvrz na blatech. Celá tvrz ležela uprostřed místních lesů, obehnaná proslulými blaty.

„Jsi němá?" dotázal se znovu muž a zamračeně se díval na Irinu

„Jdu si pro svého vlka!"

„Pro vlka?" Zasmál se muž, který před malou chvilkou naporcoval divočáka.

„Má ho prý pán z Blat," pokračovala Irina

Zavrzali pootevřené dveře domu a v nich stál muž ve zbroji s halapartnou v ruce.

„Co ty tady pohledáváš, nic tu nemáme?" Šel k ní líným zdlouhavým krokem. Nijak nespěchal a opíral se líně o halapartnu. „Toto místo není pro potulné muzikanty, kupce a už vůbec né žádné žebráky “ a podíval se povýšeně na dívku v zeleném pláštíku s roztrhanou kapucí a kápí od bláta.

„Jde si prý pro vlka." skočil jim do řeči muž s nožem, otřel si pot z čela a ukázal dívce, ať jde blíž.

„Tak pro vlka jo?" strážný na ní zamával halapartnou a naznačil, aby šla za ním do domu.

„Tebe znám," odplivl si tloušťík a přirazil si pokřivenou helmu, která mu neustále sjížděla na jeho vrásčité, opocené čelo.

„No to by mě zajímalo odkud?" řekla si sama pro sebe a doběhla muže. Nevěříc, že by znala tohohle muže. Muže si Irina totiž pamatovala dobře. Často s nimi přišla do konfliktu.

„Ty si z Hájku, říkají ti Děvka ze Zeleného Hájku " řekl výsměšným tónem a při pokusu o smích zachrochtal jak prase.

☼

Irina to nechala bez jakékoliv poznámky, její zrak spočinul na muže sedícího na kamenném vysokém křesle, připomínající trůn starých králů. Jeho dlouhé vlasy, které svou barvou připomínaly havraní peří, splývaly s jeho černým pláštěm a kožešinou. Oblek se krásně třpytil, tvořil kolem sebe nepatrné odlesky, byl ušit z velmi drahé tkaniny.

Z tkaniny tak vzácné, že takovou v tomto kraji sehnat nemohl. To bylo patrné už na první pohled, pomyslela si Irina. Plášť se rozvířil, když muž sesedl z vysokého křesla a rázným a rychlým krokem přišel k ní. Pozdvihl plášť ze země a zvědavě si jí prohlížel. Nadzvedl nos a jeho nosní dírky se zvětšili a oči rozjasnili. Vypadalo to, jako kdyby si očuchával svou kořist, před tím než jí zadáví.

„Co bys ráda, dítě?" otázal se a stále si jí kolem dokola zvědavě prohlížel.

„Pane, je to děvka z Hájku," strážný pohotově odpověděl za Irinu

„Jmenuji se Irina ze Zeleného Hájku a přišla jsem si pro svého vlka Šenka." Vzpřímila se a řekla napřímo.

Muž s černými, havraními oči se jí zadíval na jizvu. Přejel prstem po celé délce jizvy. Irina ucukla a jejich oči se setkaly. Irininy zelené oči se však neuhnuly a prozrazovaly její bojovnost. Pohledem neuhnula a bojovně nechala svůj pohled v jeho očích.

„Já jsem koupil vlka od Pepeho a ten ho koupil od Matyse,"

„Jestli chceš, prodám, ti vlka za dvacet tisíc zlatých assemů?" Vyřkl nekompromisně svou nabídku pán z Blat.

„Tolik, kde bych je asi vzala!" zaúpěla naštvaně zrzka

„Když nemáš, tak nemáš," pronesl muž lhostejně a ukázal očima na strážného. Obtloustlý strážný zatáhl dívčinu za loket. Ta se mu pohotově vysmekla, vztek jí udělal vrásky na čele a zkřivil slabé rty.

„To je můj vlk!" bránila se a chtěla zpět své zvíře

„Byl," řekl nesmlouvavě muž a sednul si zpět na svoje kamenné křeslo obložené kožešinami ze zvěře.

„Chci se utkat s tou bestií. Bestií z Ernaut. Dám ti polovinu své odměny!"

„Ty si mi, ale odvážné dítě. Vždyť každý, kdo měl tu čest se s ní setkat, nepřežil, nebo z něj je dnes mrzák," Irina ho svou nabídkou zaujala.

„Potřebuji, ale sebou svého vlka. Pomohl by mi v boji v boji, až se s ní utkám" Moc dobře věděla, že boj s bestii nepřežije, pokud bude v boji sama.

„Vím, o co ti jde, nejsem hloupý!" Věděl, že by vlka ani peníze nikdy už neviděl.

„Ne, Pane prosím, dávám vám své slovo." Irina to myslela vážně a proto mu nabídla svou ruku.

Urostlý muž se na dívku podíval, změřil si jí očima a začal se hlasitě smát, s ním se smál i strážný. Dunivý hlas smíchu se ve starém sídle rozléhal a přidával an své hlasitosti společně s ozvěnou.

„Mám věřit potulné děvce!" Přestal se smát, rozhodil pláštěm, jako dravý pták křídly. Rozzlobeně vstal a chtěl odejít.Plášť za ním vanul po podlaze.

„Prosím!" Zajekla dívka, až jí přeskočil hlas a zalily se jí oči slzami, které jí zapálily v nose.

„Jak se chceš dostat do Ernaut? Pěšky? Nebo snad pojedeš vlkovi na zádech?" Zavrtěl nesouhlasně hlavou muž. Věděl totiž, že království Daragen je daleko. Několik dnů na koňském hřbetě. Navíc cesta nebyla příliš bezpečná. Bez pořádné výbavy a koně nebylo možné se tam dostat. Ke všemu království vybíralo na své hranici přes tisíc zlatých assemů. To byla dost velká suma peněz. Měli tak zaručeno, že se do města nedostanou žebráci, kterých už Ernaut měl dost. Od té události s topu bestií se uzavřely hranice a zpřísnili se kontroly. Město si dávalo pozor na to, koho přijímá. Odměna za zabití bestie, byla vysoká a tak chtěli mít aspoň nějakou záruku. Když by to monstrum zabil chuďas, příliš by do královské a městské pokladny peněz nepřilil.

„Pojedu s tebou, zítra nechám osedlat koně, chci být u toho, jak tě roztrhá ta šelma" zasmál se hlasitě a stále nemohl věřit naivnímu odhodlání dívky. Z nějakého důvodu se mu však naivní odvaha líbila.

„Mohu vidět svého vlka?" chtěla mít jistotu, jestli vůbec vlk žije. Tomuto místu nevěřila už od první chvíle.

„Mého vlka vidět smíš a pak se vykoupej, smrdíš! Buď mým hostem, na tomto místě. Dnes se tu vyspíš. Zítra se dáme na cestu. Medryl se už o tebe postará."

Hned na to přicupitala drobounká, černovlasá dívenka. Sotva čtrnáctiletá. Medryl měla černé kudrnaté vlasy, které jí splývaly po útlých ramenech. Měla hubený delší krk. Špičatý obličej s velkými hnědými oči. Vypadala exoticky. Nevypadala však jako služebná. Její šaty byli krásně šité a bylo vidět opět, že jsou ušité z drahých látek a vzácných nití.

Medryl sklopila stydlivě hlavu a vedla Irinu po dlouhé chodbě, do horního patra. Irina si všímala s údivem trofejí. Divočáci, medvědí hlavy, paroží a stáhnuté kůže zdobili toto sídlo.

„Neboj se, tvůj vlk je v pořádku," tichounce špitla Medryl. Nedalo si nevšimnout jak nejistá Irina je. Ta se hned pousmála radostí. Radostně přidala do kroku a následovala Medryl.

Zbytek druhé části budu muset vložit zítra - píše mi to, že text je příliš dlouhý. A část druhou mám delší. Takže kdo to má rozečtený, zítra vám uploudnu druhou část.