Bestie z Ernaut

Uvnitř staré krčmy, která stála v malém hornatém údolí, kde neustále pršelo, nesla název “U starého Kazana“. Kazan byl starý hraničář. Patřil k hlídce hraničářů, kteří kdysi hlídali tuto oblast. Kazan se proslavil v tomto kraji tím, že svou statečností zachránil celou osadu. Zabil lidožravého grizzlyho. Tento medvěd, když se postavil na zadní, měřil skoro čtyři metry. Bohužel na následky těžkých zranění při souboji s touto šelmou Kazan zemřel. I tak se však zapsal do místních dějin a lidé si tu historku vyprávějí dodnes.
Irina pozvedla hlavu od dřevěného, omšelého talíře s polévkou. Ta svým našedlým zbarvením, zápachem a hustou konzistencí připomínala potravu pro vepře. Bez mrknutí do sebe hladově nasoukala pár posledních lžic. Tvář se jí z nechuti srandovně pokroutila. Pachuť té polévky jí hořce zatrnula na patře. Vzpomněla si, že už jedla mnohem horší jídlo. Jestli se tomu tedy dalo říkat jídlo. Byla si však vědomá, že nejdůležitější, je mít plný žaludek. To ostatní šlo kolem. A to v těchto časech věděl každý.

Její jasně rudé, neučesané vlasy, svítily do pološeré místnosti. V tom pološeru, měli nádech tmavého piva. Rudé prameny vlasů se jí zhouply přes oči a překrývaly tak viditelně velkou jizvu, která jí nehezky zdobila půlku tváře. Tato jizva byla již dnes, už jen bolestnou vzpomínkou. Vzpomínkou na jednu z nejtemnějších osudových nocí, kterou tato mladá dívka pamatuje.

Vesnice, kde se narodila a vyrůstala, byla napadena barbarským kmenem válečníků, vedeným Dragonem Uchvatitelem. Ten nechal její rodnou vesnici vypálit do základů, vyvraždil všechny ženy, muže, a neušetřil ani děti. Při svém tažení zpustošil i několik dalších vesnic. Neušetřil nikoho, pozabíjel i dobytek. Jediné dítě, které tehdy přežilo ten masakr, byla Irina. Irina ze Zeleného hájku. Od té doby nosí na tváři tuto velkou jizvu. Která se jí táhne směrem od levého oka, až k ústům. Tuto památku jí udělal sám Dragon. Irina krom viditelné jizvy, která jí nevzhledně pokrývala kus tváře, si nosí v sobě něco mnohem hlubšího. Tím je jizva v srdci.

Tu noc přišla o všechno. Nejvíce ji trápí, že nedokázala pomoci svému malému bratříčkovi Juelovi. Byla ještě příliš malá, aby mohla zasáhnout a ochránit svojí rodinu. Jediné, co jí tu noc zachránilo, byl útěk.

Než se jí ujaly kněžky ze Skleněného chrámu, potloukala se světem a živila se krádežemi. Do chrámu se dostala, když jí bylo třináct let a když dospěla tak z chrámu, jako novicka utekla. Nevykonala přísahu. Nějaký čas se jen tak potulovala krajem, živila se porůznu, někdy poctivě a někdy kradla, aby měla co vložit do úst. Někdy, když bylo nejhůře, prodala své tělo nějakému muži. Muže si však vybírala. Většinou je okradla ještě dříve, než k něčemu mohlo dojít a s lupem utekla. Irině bylo právě osmnáct let a měla namířeno do prastarého města Ernaut. Město Ernaut leželo na východě. Bylo to veliké a krásné město, které náleželo království Daragen. V Ernaut to žilo, nebyla to špinavá stoka, jako jiné vyprahlé, chudé vesnice. Do Ernaut se sjíždělo mnoho kupců, kteří nabízeli své zboží nebo naopak, chtěli nějaké nakoupit, či směnit. Zavítalo sem mnoho potulných zpěváků a herců a kejklířů, kteří chtěli předvést svá umění. Do Ernaut putovalo i mnoho tuláků, kteří hledali kus svého štěstí. Lesk a sláva onoho města, vzala však už za své. A hojnost tohoto města, byla už historii. Toto místo se stalo nehostinným místem. Kdo mohl, ten raději utekl.

Ve městě Ernaut, je vypsaná odměna pro toho, kdo království Daragen zbaví krvelačné bestie. Záhadná bytost, už třetím rokem ničí celé království. Vraždí dobytek, rozpárá ovce a z libostí ničí vše na co přijde. Lidé z Ernautu mají strach, jsou bezradní. Vypsaná odměna je velmi vysoká. Místní lidé se však bojí utkat s touto šelmou. Každý, kdo se o tento úkol pokusil, skončil mrtev. To většinou byla ta lepší možnost, protože kdo přežil, stal se mrzákem. Jeho tělo bylo na tolik zmrzačené, že by si dotyčný přál raději zemřít.

Irina vstala od stolu, vytáhla z boty minci a vložila jí pod talíř, vzala do rukou korbel s pivem a dopila poslední doušek chmelového moku. Olízla si rty a zbytek si otřela do svého rukávu, bílé blůzky, která byla celá pomačkaná. Když se podívala, na svůj rukáv uviděla krev. Uvědomila si, co se stalo. Poprala se s místními a prohrála v kostkách svého věrného vlčího kamaráda Šenka. Šenk byl krásný mladý a statný ochočený horský pravlk. Doprovázel jí po cestách. Šenk byl také sirotek, stejně jako ona. Našla ho, jako malé vlče v zavázaném pytli u cesty. Zřejmě musel vypadnout z vozu ve kterém pytláci převáželi svůj náklad. Pytláci rozprodávali po vesnicích toulavá anebo ukradená zvířata na kůži a maso. Vozili je po tržnicích a jatkách, kde je pak draze prodávali. Mládě pravlka by jim přineslo opravdu mnoho peněz. Živí pravlk měl ohromnou cenu. Irina věděla, že musí dostat Šenka zpět. Včera byla příliš opilá a unavená. Věděla však, kde Šenka hledat a jak ho dostat zpět.

Vyšla před krčmu. Ostré světlo jí na chvilku oslepilo. Zamžourala očima do prostoru a porozhlédla se směrem na rozcestí, kde stál dřevěný sloupek, ten sloužil jako ukazatel. Ukazatel stál už na křivo a ohýbal se i s malými cedulkami, které na něm tak - tak drželi.

Zima se pomalu blížila. Zimní měsíce v tomto kraji, byli dlouhé a také velmi kruté. Mnoho lidí, které Irina znala, zemřeli hlady nebo umrznuli. Ten, kdo nesehnal dostatek jídla a přístřeší mě smrt jistou. Zima sloužila jako spravedlivý zabiják. Vzala sebou všechny slabé a nemocné. Vše co nedokázalo přežít, zima vzala sebou. Sníh tyto chudáky pokryl svou bílou pokrývkou a posloužil jim jako pohřební rubáš.

S jarem se vše vyčistilo. Když opadl sníh, lidé mohli spatřit ty chudáky nebožtíky, jak leželi schoulení pod výklenkem schodiště nějakého stavení, pod koly koňského přívěsu, někteří se snažili vlézt někam do maštale, ale často končili rozdupáni koňskými kopyty. Jednou Irina viděla, jak u vchodu jednoho z chrámů leží tělo mladé ženy. Když k tělu přistoupila blíže, aby se ujistila, jestli náhodou ještě nežije, spatřila, jak v ruce držela maličké novorozeně. Bylo mrtvé. Žena i to maličké nebožátko zemřeli. Nebyl to hezký pohled. Nikdo jí nepomohl. I to byl jeden z důvodů, proč Irina zběhla od kněžek a přísahy, která jí tam čekala. Uvědomovala si, že na světě nebylo spravedlnosti. Tam, kde by člověk čekal pomoc, se pomoci nedočkal. Pokud tedy neměl velký finanční obnos. Jakmile někde zacinkali peníze, rovnost přestala existovat.

Kdo zimu přežil, patřil k těm silným a zasloužil si žít dál. Ten, kdo to štěstí neměl, často zemřel přímo na ulici, umrznuli přímo na cestě. Byli to tuláci, žebráci, prostitutky. Někdy i sirotci. Zemřeli hladem a zimou. Ulehávali schoulení u zápraží domů, kde chtěli najít přenocování. Mnohem krutější než zima samotná, byli častokrát lidé. Nikdo s nikým neměl slitování. Lidé si chránili to málo, co měli. Je však pravdou, že dát přístřeší nějakému potulnému lapkovi, znamenalo nebezpečí. Ne jednou se i tak stalo, že žebráci vyvraždili rodinu, která dobrosrdečně pozvala nocležníky k sobě do domu. Mezi lapky vrahy patřily i děti. Mezi zloději bylo ponejvíce právě dětí. Byly malý, hbití a učenlivý. Ničeho se nebály. Irina o tom věděla své.

„Něco hledáš?“ ozvalo se v oparu mlhy.

Irina se rozhlédla kolem. Závoj mlhy, byl tak silný, že si neviděla ani na špičku svých děravých bot. Natož, aby uviděla na toho, kdo na ní mluví. Když se zorientovala, uviděla před sebou starého muže, zahaleného do roztrhaného kabátce. Irina neodpověděla, vykročila na rozcestí a s nezájmem v očích míjela starce.

„A je to pro tebe hodně cenné, nemýlím se, že?“ pokračoval zarostlý, neupravený stařec a dívčiným nezájmem se nenechal odbít.

„Co ty můžeš vědět, co má pro mě cenu a co ne?“ otočila se a dala si na hlavu kapuci svého zeleného pláštíku. Kusem šály si zahalila svou zjizvenou tvář.

„To, co hledáš, je vlk, že mám pravdu?“

„Máš“ přitakala Irina a odpověď v ní vzbudila zájem

Stařec neobratně povstal a oklepal si zaprášené kalhoty

„starý Matys ho prodal Pepemu. No a Pepe se vlčka bál, tak ho ještě v noci prodal pánovi z blat“

„Pánovi z blat?“ zarazila se nad odpovědí

„Ano, teď bude tvůj vlček hlídat blata“ stařík odvětil a natáhl před sebe svou útlou paži, otevřel dlaň a čekal na odměnu za odpověď, kterou dívce poskytl.

„No to se ještě uvidí“ zamračila se vztekle Irina a muži nic nedala, naštvaně zrychlila do kroku a vydala se na cestu. Stařec zůstal na cestě stát a ještě chvíli měl stále ruku nataženou na milodar. Den nekončí, právě se probouzí a třeba někdo jiný mu dá něco od cesty, aby mohl tento den přežít.

Konec první kapitoly.