Randíčko na náplavce/ Druhá část

Dopíjíme pivko a nějak to dneska není ono, tentokrát ze stánku Bajkazylu přinesu celý stojánek zkumavek s doktrorem Vampem. To je jiný pití a taky leze lépe do hlavy. Neřeším už nějaký srdcelivný sračky. Přestávám si dávat pozor na jazyk, ale to ona taky a je to teď všechno ještě přátelštější, méně formální a jakmile dopíjíme poslední zkumavku, tak i animálnější.

Ale to už z nedalekého stage slyšíme moderátora rádia Wave uvádět electro kapelku Killiekrankie. Zvedáme se, abychom obratem zjistili, že nám nohy neslouží tak, jak jsme si mysleli. Málem spadneme, zavrávoráme, chytíme ale balanc a tak nějak automaticky se políbíme. Ten polibek je boží, neznámý a jemný. Mrkneme spokojeně na sebe a chvíli nic neříkáme. Oči mluví za nás.

Ale to už běžíme k pódiu, sem tam někoho netaktně strčíme, moc nás ty lidi naokolo nezajímají a za chvíli jsme v první řadě. Jsou to dva mlaďoši, před sebou mají klávesy, nějaké midi kontrolery a na všechny strany z toho tryskaj dráty. Nemám tucha, co za hudbu z toho vyplodí.

Zmáčkli teda první klávesu, krapet nás to sejmulo a celou první řadu posunulo o pár centimetrů dozadu. Udělali jsme tedy krok zpátky dopředu, chytli se se Sofi za ruce a zaposlouchali se do té totálně mimozemské muziky. Protože ono to znělo fakt tak, že ty čudlíky, drátky, blikátka a hejbátka nemohli být z téhle planety. Vlastně i ty dva klucí vypadali dost vesmírně, Ashtan Sheran se může jít schovat, fakt jako vystřižení z Pátého elementu. Já vám tu hudbu nebudu moc popisovat, to se musí zažít na vlastní kůži. Bylo to zkrátka někde jinde a přitom v tu chvíli přesně tam, kde být mělo. Trsali jsme jako za mlada, ta hudba nás nějak sjela, líbali se jak dva puberťáci, zkoušeli jsme si i něco říct, ale neslyšeli jsme ani slovo, dalo se jen odezírat ze rtů, očí, rukou a nohou. Stojím za ní, objímám ji.

„Mmm, ty teda neztrácíš čas.“ povídá.

Ježíšmarjááá, první rande a já už jí šmejdím v kalhotkách, ani nevím jak se to stalo, přišlo mi to jako taková prazvláštní samozřejmost. Když ono je v tom dost chemie a taky dost Vampů.

„Ježíš sorráč.“ povídám a vytahuji ruku zpod kalhotek.

„Počkej.“ a zastaví mi ruku.

„Klidně pokračuj, ale ať nás nikdo nevidí.“

Chvíli teda přemýšlím, jak tohle udělat, kolem nás jsou desítky lidí. Všichni se hýbou do rytmu, přitom každý jinak a po svém. Půl litry se vylévaj, lidi do sebe strkaj a nikdo nic neřeší. Každý je teď ve svém světě a každému jsme tak nějak šumák.

Políbím ji na krk a prst mi vklouzává zpět hlouběji a hlouběji.

„Čvachty, čvacht.“ povídá na to její pička.

Vzdychá mi do ucha, po chvíli se však otáčí a líbáme se. Její sekret si strašně secret utírám do trička. Ještě chvíli posloucháme a pak si jdeme na zbytek večera sednout zas na kraj k řece.

„Ještě pořád fotíš?

„Co to, jak víš, že fotím?“

„Však jsme se tehdá spolu koukali na tvé fotky, tam na Vikštejně“.

„Jo ták, já myslel, že to nevíš, že je to moje. Většina nestála fakt za nic.“

„Však jsme byli mladí a nepolíbení ne? Pak tam byla ta troška, která zas za něco stála, doteď si pár fotek pamatuju.“

„A víš, že si dost fotogenická? Mohli bychom něco zkusit.“

„JJo můžem. A jak to máš teď se psaním? Tehdá mě to dost bavilo, i to jak si sebou flákl z pódia.“

„Hele bylo to mé fakt první čtení, těch piv padlo, ale jo bylo to fajn. Píšu furt, někdy měsíc nic, jindy týden v kuse, v práci se hodím marod a píšu. Píšu, protože musím. Hmm znáš třeba takový ten pocit, když tě to chytne a prostě se musíš udělat? Tak já musím dělat tohle, dokud to ze sebe nedostanu, tak je to špatný, nespím, místo abych spal, tak přemýšlím o tom, jak bych to napsal. Ale když to ze sebe dostanu, tak se cítím nepřemožitelně. Je to nejlepší droga. Mě by stačilo k životu asi jen psát, chlastat a šukat. Ideálně všechno naráz.“

„Koukám, že ses vůbec nezměnil. Ale i když asi trochu jo, jsi zas o něco sebevědomější. Však to je taky dobře.“

„Jak jako?

„Tak třeba ty tvoje prsty, fůůů. Ale mám husinu jen na to myslím.“

„To mi trochu ujelo, tečeš ale jako blázen. Doklepem to dneska?“

Z pódia dozněly poslední ufo zvuky a rozhostilo se ticho. Chvilka napětí a obrovský potlesk, hvízdání a skandování si o přídavek. Kluci si otřou čelo, kouknou po sobě a pustí tam úplně brutální basovou linkou a jedou dále. Taková hudba by vás doma nebavila a ani tam nepatří, možná by se vám doma ani nelíbila. Tady má však obrovský atmo.

„Dneska už asi ne, ale jindy třeba jo.“ povídá.

Jako trochu mě to ranilo, bodejť ne. Mého bambulína, ale asi ještě o něco více, ten je z ní úplně mimo. Ale taky ji chápu, to je jasný. Kluci dohráli, chvilka aplausu a pak takový surreálný ticho, že jsme se oba otočili a dívali se po lidech, jestli tu ještě jsou a co se jako děje. Svět nějak ztichl, malinko nás ten mazec z pódia pocuchal. Po pár minutách se ale rozjelo klasické štěbetání a člověk si místy připadá jak uprostřed včelího úlu. Tisíce slov ze všech stran, nesmíte je tak vnímat, jinak vám z toho hrábne. A pak je tady ten zvuk dopadajících bot, takový ten zvuk hluku, jako nějaká dubstepová pecka.

Stáhli jsme další stojánek zkumavek s tím šíleným mokem. Začínám si uvědomovat, že se mi trochu motá jazyk. Nedokážu moc odhadnout, jak je na tom ona. Vypadá furt stejně krásně a nad věcí. Zdá se mi, že si toho všímá, toho že mám oči jen pro ni, ale mě se teď zdá fakt dost věcí.

Kecáme tak do jedné rána, občas se políbíme, ale jinak jsme už slušňáci. Pak doslova běžíme na první noční tramvaj. No běžíme, zkoušíme to, místy padáme, ale furt se všemu jen smějem. Tramvaj má zpoždění a tak na ni ještě chvíli čekáme. První tramvají jedeme spolu, na přestupu se však rozdělíme a slíbíme si, že se po víkendu určo uvidíme. Poslední pusa a palalá, snad se ještě vážně uvidíme. Říkám si teď, ale kdo ví, co bude zítra?

Na Letný si skáču ještě do nonstopu pro hambáče. Tohle místo je široko daleko poslední záchrana pro všechny noční tvory, pařmeny, ochlasty a jiné bubáky. Zvenku vypadá hrozně, vyšisované nápisy od slunce vyprávějí mnohé, jen fakt nezvou na jídlo. Je jim to jedno a asi mají proč. Nikde jinde nic dalšího otevřeného není. Ten venek jde však ruku v ruce s nabídkou uvnitř. Hambáč je vlastně taková malinko větší tužší houska, s takovou tou klasickou vyblitou ďábelkou, která je fakt ďábelská, ale asi v jiném slova smyslu než zamýšleli, dále kousek zdechlého plátku salátu, kolečko rajčete plátek masa nemasa. No stojí to necelou padesátikorunu, takže asi tak.

Jím teda tuhle jedovatost a vrávoravými kroky si to mířím k bytečku. Rekapituluju si večer, sakra to bylo fajn. Přísahal bych, že na prstech ještě cítím její frndičku. Přemýšlím jestli jsem to tímhle trochu neposral. Dochází mi, že Sofi je fakt parádní ženská, tak uvidíme, co z toho vzejde.

Svět je naštěstí nepředvídatelný.