Randíčko na náplavce/ První část

Zjevila se až o deset let později.

Sedím v Bio oku a bezmyšlenkovitě sjíždím příspěvky Facebooku. Na chvíli se zamýšlím nad tím, jestli existuje nějaká appka, která by mi změřila, kolik jsem toho dneska vlastně projel. Jako ty appky na běhání, které vám řeknou, že dneska tam máte těch osm kilometrů a můžete si bez výčitek dát kebab. Takových pár stovek metrů jsem dneska určitě na Facebooku projel. Ale víte co, já to možná radši vědět ani nechci.
Tak sedím v tom Bio oku, usrkávám pivečko, totálně prokrastinuji, když v tom ji zahlídnu. Úplný déjà vu, tak známý obličej a nemůžu přijít na to, kam si ho zařadit. Je to hééérečka? Modelka? Kočka je na to dost. Fakt mi to šrotuje, když v tom zvedne oči od rozečtené stránky, otočí list, ale už se do něj nezačte. Všimne si mě a na chvíli se taky dobře zasekne. Koukáme na sebe, fakt divně civíme a ani nám to není divný. Ale já měl v civění náskok, tak mi to po chvilce sepnulo.
Sofi z Vikštejna. Teda nějaká její vytuněnější vyspělejší verze. Kopnu do sebe zbylé pivko a jdu směrem k ní.

„Čau Sofi.“ a nahodím široký úsměv, který mi až nepřirozeně zdeformuje obličej.

„Čau Alane.“ překvapí mě, poznává mě a dokonce ví, jak se jmenuje.

„Co ty tu? Na dovolené, práce, bydlíš tady?“ ptám se.

„Jo bydlím tady už tak dva roky. Teda tady hned za řekou v Karlíně. Ale co ty tu? Tebe bych tu nečekala. Vypadals jako takový ten člověk, co svůj rodný kraj žere a nepustí se ho.“

„Jo? Teda ty máš teda odhady. Ale jako jo, nestěžoval jsem si, ale tady? To je jiný mazec, však to asi znáš.“

„Jasně, je to tu občas fakt blázinec, ale jindy zas boží. Za každým rohem se něco děje. U nás člověk vyhlížel týdny nějakou akci, tady ne. Během jednoho dne hned několik vernisáží a fakt nevíš, co dříve.“

„Jo, ale to, že nevíš, co dříve má taky svou daň. Můžeš mít všechno a taky nic.“ a tak kecáme, filozofujeme, na většině věcí se shodneme a když narazíme na něco, na čem zas ne, tak oba opatrně vycouváme. Jako bychom se nechtěli vzájemně zklamat, nasrat. Tak nějak nám záleží, abychom si byli vzájemně sympatičtí a abychom byli na stejné vlně.

Práce nepráce, i když do ní oba zítra jdeme, dáváme si na shledání panáka té nejlepší whiskey, co tu mají. Po chvíli dalšího panáka a pak ještě jednoho. Připadá mi jako bychom se znali roky a přitom jsme se potkali jen jednou v životě. Opili jsme se během večera hovorem, možná jsou to ale taky ty panáky. Rád bych věřil tomu prvnímu. Taky mi brzy dochází, že bych ji zase někdy rád viděl a děsím se toho, aby to nebyly zase další roky.

A je to tady, loučíme se. Neberu si na ni telefon, ani email, nic. Během večera jsem totiž zjistil jak se jmenuje celým jménem a tak si říkám, že si ji pak pěkně nenápadně přidám na Facebooku. Ani nevím proč, ale zatím se neopovažuju ji někam pozvat, furt spoléhám na to, že si ji na tom FB najdu a kdyžtak ukecám.

Dáváme si pusu na tvář, loučíme se, jdeme si každý na svou světovou stranu, když v tom:

„Hele Ale, co děláš o víkendu?“

„Pfůůůů asi nic, chtěla bys něco podniknout?“

„No jo, co takhle, kdybychom si zašli na koncík? V sobotu na náplavce má stage Rádio 1. Budou tam nějaký méně známý kapelky, může to být zajímavý.“

„Tak jo, to zní dobře.“ a směju se od ucha k uchu jako jelimán.

Domlouváme se dále pár rychlými slovy a jdeme si každý po svém. Doma se dorazím ještě pivečkem a totálně vytuhnu u seriálu.

Další den se dost vleče a vlastně se vlečou všechny dny do víkendu. S Natál jsem se zas tři týdny ani jednou neviděli. Naposledy jsme spolu byli na vernisáži v Chemistry a od tý doby ticho po pěšině. V jednu chvíli se sebe nemůžeme nabažit a jindy zas potřebujeme voraz. Teda aspoň si tom myslím, že to má taky tak. Moc spolu o tom, o nás nemluvíme. Je to od nás asi dost hnusné, že si fakt nenapíšeme ani blbou smsku „Jak se máš?“.

Dělám si chleba s tuňákovou pomazánkou, snad aspoň částečně vyřeší mé problémy. K němu zelený čaj a dávám se do čtení Murakamiho. Dělám to takhle často, k tomu, co právě čtu, potřebuji i adekvátní kulisy, jídlo, pití. Teď jsem strašně japonský, wabi sami sem, sushi tam a brutální nářez jménem Kafka na pobřeží. Ne fakt se nevezu na tredy Murakamiho vlně, tohle je prostě dobře napsaný a to já zas dokážu ocenit. Trendy netrendy.

Jen čtu, trochu taky sám píšu a prolévám to celý den jen tím zeleným čajem, litry a litry, div se v něm nevykoupu, až se takhle proleju do soboty.

Je sobota večer, stojím na náplavce a pozoruji boj racků a labutí o poslední kousky chleba. Těžko říci, kdo vyhrává, je to jedno bláznivé klubko křídel, krků a zobáků. Facky lítají vzduchem a ptáci neznají bratra.

Facka racka, dostala labutě na kutě.

Za pár minut je ticho, po boji není ani slechu a trochu ho jen prozrazují bílé pírka plující po hladině.

Nevím jestli jsem se zasnil, nebo co to bylo, byl jsem nějak mimo, ale probudí mě až důvěrné poklepání na rameno. Trhnu sebou, chvíli vypadám asi jako dement a poznávám hned Sofi.

„Čau, jak dlouho tady stojíš?“ směju se.

„Ahoj, chvíli jo ti povím, když ty si byl tak roztomile mimo, kde si byl?“

„V Kjótu.“ říkám trochu záhadně.

Sedáme si na kraj nábřeží a kecáme a abych vysvětlil to Kjóto, snažím se jí popsat jaký zvláštní pocit jsem měl při čtení Kafky na pobřeží.

„Těžko se na to hledají slovo, ale je to takový čtení z jiného světa.“

„A víš, že já to chápu? Murakamiho já znám. Měla jsem to samý u Norského dřeva. Jeho knížky mají fakt takový svý nadpozemské atmo. Místy je to i děsivé, ale dost mě to baví.“

Skáču do stánku pro dvě pivka, za chvíli jsem zpět a kecáme. Kecáme o Japonsku v kterém se i pár týdnů poflakovala. Ví toho fakt hodně, snažím se neříct nějakou hovadinu. Pak skáčeme doslova přes kontinenty k Norsku, Dánsku, Islandu, pak zase obří skok do Indie. Zjišťuju, že je dost zcestovalá, za tu dobu, co jsme se neviděli, vážně nelenila, ale ve výsledku se shodujem na tom, že doma je prostě doma.

Teď skáče pro pifka zas ona. Trvá jí to o dost déle, čas pokročil a náplavka je už plná lidí, procházejí tudy stovky, tisíce lidí. Turisti, hipsteři, zamilované párečky, čoklíci, naplaveniny. Házíme po sobě všichni tolik bezvýznamných pohledů. Z dalších úvah mě už vytrhává Sofi, sedá si ke mně a z tašky vytahuje prozíravě octové chipsy. Hned mě napadne, že ji teda určitě neminul ani Londýn.

Pijeme a nemůžu se zbavit pocitu, že nás to k sobě táhne. Přitom s tímhle mívám dost problém. Teď nemyslím sex, na ten mě takhle fyzicky utáhne dost žen. Ale aby mě někdo přitahoval i psychicky, aby se někdo dostal do té mé komplikované duše, chytil mě za srdce a dostal se mi do hlavy, tak to je celkem výkon. Stává se to výjimečně a nemůžu se zbavit pocitu, že se to Sofi fakt daří. Zároveň si uvědomuju, že tam bylo, je a vždycky bude i místo pro Natál. Komplikovaný toto, srát na to, důležitý je žít okamžikem. No ne?