Před Posvátnou Prahou

Sedím v letenském parku, čumím před sebe dolů na Prahu. Cítím jak mi tráva pomalu barví prdel. Je tak den po dešti, ale v suchu to ještě není. Sedám si teda na mikinu, vytahuju z báglu prvního Heinekena, a přemýšlím, co za chvíli o té Praze na papír vlastně vychlustnu. Bude to óda nebo ji budu proklínat? Jasně že, kdybych to napsal čtrnáct dní zpátky, kdy jsem byl z té naší troječky ještě pár dní totálně odvařenej, tak je to vše sluníčkový, nadšený, ale nebylo by to opravdový. Teď jsem tady, nohama zase na zemi, nad hlavou nekonečné modré nebe, přede mnou nikdy nespící město. Furt to tam vře, bliká, prská a huláká. Stroj, který nejde vypnout, musíte být jeho součástí, dalším ozubeným kolečkem, zapojit se zapadnout. Jinak si vás podá, sežvýká a spolkne.

Přesně si vybavuju, kdy jsem se poprvé dostal do Prahy. Bylo to s holčinou, s kterou jsme se spolu seznámili na xchatu. Říkal jsem jí Palačinka. Oba jsme byli z maloměsta, i když každý z úplně jiného. Pro mě to její městečko bylo hotové velkoměsto, z takovýho zapadákova já pocházím. Měli ve městě Prior, který měl dlouhý jezdící schody, skateshop, diskotéku s opravdickým dýdžejem a podobně. Chvíli jsme spolu chodili, teda hlavně o víkendech, přes týden jsme se neviděli, protože nás od sebe dělilo tehdy dost kilometrů. Vlastně už moc nevím, co jsme dělali. Pamatuju se, že jsme se flákali po skateparcích a jednou mě vzala do kina na několik let starý film. Moc jsem to nechápal, ale takhle zpětně vidím, jak byla stylová už od samého mládí. Ten film se jmenoval Amores perros a dost mě poznamenal. Já do té doby koukal na takový ty klasický hollywoodský sračičky a tohle bylo úplně někde jinde. Surový, ze života, syrový, uvěřitelný. Jo taky si pamatuji, že jsem ji v tom kině tehdá trochu poprstil. Jeden, dva prsty, fajnově promočený kalhotky, prostě jen tak, několikrát za film. Šlo to, protože tam bylo fakt jen pár lidí. Bez vyvrcholení, ale střep téhle vzpomínky se mi zapíchl hluboko a vzpomenu si na to asi i za dalších deset let. Bylo to fajn.

No a pak mě jednou Palačinka vzala do Prahy za bráchou, který dělal v kampské rybárně číšníka. Ten pocit, kdy maloměstský skejťák poprvé okusí naší hlavní metropoli, tak ten je nezapomenutelný a opravdový. Všechno bylo velký, velkolepý a nadpozemský. To člověk neřeší ten smrad, šílené turisty ani všudypřítomné náznaky podsvětí. Byli jsme v rauši, bydleli u jejího bráchy v domku pro hosty. On teda bydlel v podnájmu u rodiny, která měla na zahradě domek pro hosty, ale nějaký čas už nesloužil hostům, ale pronajímala ho. Přišlo nám to boží, žasli jsme nad tím, jak si její brácha dokáže královsky vydělat na dýškách. Každé ráno si nasadil své obří sluchátka, pustil parádní, ale pro mě neznámou hudbu a frčel si to metrem do práce. Metro pro mě bylo tehdá úplný zázrak a on fakt takový malý bůh, frajer a chtěl jsem být jako on. Z fleku by si mohl zahrát jednu z hlavních rolí v Samotářích, tak cool mi tehdá přišel. To, že vypadal jako kopie Mikiho Křena, tak to je už jen taková třešnička.

Bydleli jsme u něj týden, vždycky, když si nasadil ty svá sluchátka a frajersky vypadl ze dveří, tak jsme pokaždé dělali to samý. Pustili si jedno z jeho cédéček a po čase vlastně už jen dvě pořád dokola. Domkem pro hosty nám hrálo Radiohead a jejich Kid A a Khoiba. Sádrokartonové příčky se touhle vesmírnou hudbou chvěly a my si každé ráno řádně prošukali. Šukali jsme fakt hodně, tehdá ještě se šprckou, byli jsme mladí, ale zodpovědní přece. Pak jsme mu pokaždý snědli něco z lednice a celí vyšťavení, ale nabuzení jsme pak objevovali legendární části Prahy. Stalin, náplavka, parky, stylové punkové obchůdky s pro nás tehdá nedostupnými kousky a večer bary. Tam nás za své dýška pozýval její brácha, z práce se vyznal a my tak ochutnali postupně snad všechny nejlepší drinky světa. Cítili jsme se nepřemožitelně.

No a pak jsme se vrátili domů. Nějak nám to přestalo klapat. Asi taková ta klasika mladých vztahů. Teda jestli se tomu dá říkat opravdové vztahy. Vzájemně jsme to ukončili, byli z toho pár dní v prdeli, ale život šel dále. Já si koupil nová velká sluchátka Philips, jasně, že stály zlomek ceny než ty od jejího bráchy, ale byl jsem zas o něco větší frajer. Aspoň jsem se tak cítil. Ve mě však tyhle vzpomínky na Prahu zůstaly, klíčily, až jednou uzrál čas na velký stěhování. Stěhování plné nejistot, otázek, pochybností rodiny. Prodal jsem baskytaru, prodal jsem všechno, co šlo, abych měl na první týdny bez příjmu a nechal za sebou spoustu dobrých kámošů, známých, holek, lidí ke kterým jsem už znovu cestu nikdy nenašel.
Protože Praha, ta vás vážně změní.

Tak tu teď sedím, v sobě mám už třetí pivko. Přemýšlím, co mi tahle údajná matka měst dala a co vzala. Zažili jsme toho spolu fakt hodně a ještě hodně zažijem, ale upřímně vám řeknu, že to už není to, co bejvalo. Tohle magické velkoměsto, které je v porovnání s ostatními světovými metropolemi spíše takové městečko se vyvíjí, mutuje a mění. Nebo se měním já sám?

Beru do ruky tužku, papír a píšu název básně Posvátná Praha.