Den po trojce.

Natál
Hmm tak to bylo tedy něco. Něco určitě, ale co? Mám ukázkovou mlhu. Pamatuji si snad vše do Národní, pak se to začíná mlžit a konec je dost otevřenej.

„Co myslíš, že se přesně stalo?“ ptám se Alana.
„To jsem myslel, že mi řekneš ty. Mě se zdá, že něco bylo a bylo toho dost, něco se mi jen zdálo a tak nějak se to smotalo dohromady a já teď nevím, co je realita a co sen.“
„No právě a já to mám do toho ještě dost zamlžené a přijde mi to tak nějak škoda.“
„Tak to jsme dva.“
„Pojďme to spolu nějak poskládat, začnu.“ povídám.

A tak včerejší večer skládáme jako puzzle o tisících dílcích. Některé dílky chybí, ty si společně dokreslujeme, jiné jsou nenávratně pryč, zakopané někde pod kobercem a jednou je snad najdem. Možná se někoho zeptáme, kde jsou. Nemůžeme však dát dokupy celkem podstatnou záležitost. A to zda měl Alan sex s Macire či neměl. Myslí si, že ano, ale že je to fakt jen takový pocit. Ve skutečnosti to tak ale nemuselo být. Ne prostě na to nepřijdem, ale oba se shodneme na jednom. Byla to sakra žhavá noc.

Tohle člověk nenaplánuje, přijde to samo a samo zase stejně rychle zmizí. Co si však z toho vezmeme my? Uvidíme ještě někdy Macire? Chceme ji vidět? Chce vidět ona nás a pamatuje si mne vůbec? Lítá tady tolik otazníků, že se v nich člověk lehce ztratí. Uvidíme, co přinese budoucnost. Teď jsme tady, stále přituleni. Vidím jak to Alanovi šrotuje a na zadku mě začíná něco tlačit.

Dáváme si za chvíli dlouhý a nekompromisní sex.
Něco je jinak, jakoby nás ten včerejšek nějak nakopl, je to živelné a hodně žhavé. Jako bychom byli předtím v desetiletém manželství a najednou dostali druhou mízu. Ne že by to předtím bylo špatné, ale známe se už nějaký ten pátek, ale teď to vypadá, jako bychom se včera teprve poznali. Šukáme jak o život.

Nevím, jestli to byla, hodina, půlhodina nebo deset minut. Utírám si papírovým kapesníčkem břicho a Alan vstává.

„Dáš si palačinky?“
Koukám jako opařená, ještě nikdy mi snídani neudělal. Párkrát teda zaskočil přes cestu k ťamíkům, párkrát se i spálil. Jako rybí salát na snídani? Wtf?
„Jasně, ráda.“ povídám a nechám se tedy hýčkat. Příjemná to změna.
Googluje recept, první dva zavrhl a zkouší třetí shora, palačinky z mouky z ovesných vloček. Znovu mě překvapuje, našel mi zdravější variantu, jako by si pamatoval, že já ráda zdravější věci. O těhle palačinkách jsem ale nikdy neslyšela a jsem teda zvědavá.

„Noo mělo by se to nechat na noc odležet, to už asi neklapne, prubnem to bez toho.“ povídá a už smaží .

Bytem se line od smažení kouř, otvírám okno, mrkám na instagram a asi za čtvrť hoďky se to už nese a jsou doslova výborné.
Takový rána bych si nechala líbit, připadám si jako bychom spolu chodili. Jenže nechodíme. Teda aspoň myslím. Nikdy jsme si to neřekli, spíše nevyjasnili. Pro sichr si to v hlavě všechno ještě přehraju a jo, jsme kámoši. Pěkně pošahaní kámoši, ale furt jen kámoši. Ve vztahu bych ho musela už několikrát zabít, ať to je jakkoli fyziologicky nemožné.
Chvíli se ještě válíme, nejradši bych tu zůstala celý den a nic nedělala, ale doma je doma. Chápe mě až moc rychle, asi si chce dát taky svoji pohodičku. Posbírám po bytě svoje věci, za chvíli mu vlepím velkýho hubana a povídám:

„Ahoj Alane Noaku, díky za fajn večer ty šukálisto jeden.”
Sebíhám po schodišti a přemýšlím, co potřebuju koupit domů. Skočím si prozíravě do Tůdle nůdle pro velkou porci nudlí s kuřecím masem. To je už takový klasický vyprošťovák, dnešek jen jedovaté věci, kofolu a nekonečné seriály.

Cestou potkávám známou, která zrovna venčí svého cute čoklíka. Připadám si vedle ní fakt jetě. Ona září energií a vypráví mi o tom jak si byla zaběhat do Karlína a zpátky a teď, že si za odměnu pohřeší a dá si obří wafle, které dělají tadyhle přes cestu. A pak tady stojím já s nevyčištěnými zuby, rozcuchaná a s odřenou pipkou. Člověk místy dostává tendence litovat předešlého dne, celá sobota bude taky v prdeli a tak se tu vždycky dere na povrch taková ta otázka: „Stálo ti to za to?“
„Hele jo, teď fakt stálo.“ odpovídá svědomí.

Doma zevling maximální, přes den si to ještě dvakrát udělám, jsem z toho ňáká rozjančená. V noci jsem už tak K.O. , že usnu u seriálu a poleju se sklenici s vodou. Když říkám K.O. , tak to myslím doslova, mokré tričko totiž neřeším a nechávám ho do rána na sobě uschnout.

Alan
Řekla mi šukálisto? Kde já jsem to jen slyšel nebo četl? Jdu na jistotu ke své knihovně a vytahuji jeden tlustý řádně ojetý svazek.
Otevírám a pěkně s chutí a nahlas si čtu:
„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,“

a tak dáááááále a dááále. Dám si to celý a pěkně, procítěně, vždycky mě to úplně dostane, za pár minut dojdu k Molochovi. Hledám tam šukálisty a k mému podivu je tam nenacházím. Takhle zpětně si vlastně nemyslím, že by Natál někdy četla cokoli od Ginsberga, byla to spíše taková intuice a nebo jsem si to jen potřeboval přečíst. Uklidnit se, že šílený je to odjakživa a všude. Doprdele byl to ale génius, šukálista jeden.

Mám chuť se na chvíli zaseknout v šedesátkách. Přehrabuji se v deskách a je to mezi Velvetama a The Doors. Otevírám gramec, Jim tentokrát nad Louem vyhrává a za pár okamžiků pod taktovkou Break On Through už skáču po bytě jako šimpanz o námluvách. Do hajzlu, to musel být život.

Mimo jiné hlavně život bez internetu. Život s ním je tak strašně moc svazující a víte kolik nám to bere denně hodin? Jednou jsem si to jednou appkou změřil, zapřemýšlel nad výsledkem a málem se zeblil. Ale jedeme dále. Internet je novodobý otrokář, totální požírač času a my se mu dobrovolně oddáváme. Já vás chápu, jsem v tom taky a nelze to zastavit.
Ok, ok, ale The End, tak to je totální nářez. Tolik zvuků, nástrojů a hladin. U toho se prostě musíte sjet. Jediné, co ale mám je trávová mastička v ledničce a z toho se mi moc koláčky teda nechcou péct.

Šedesátky musely být boží, ale být třeba černej, tak to prostě máte po svý černý prdeli. Ňáky Obama byl tehdá jen čirá utopie a říkáte si no jasně, ale co třeba taková mega hvězda jako Jimi Hedrix? Tak tenhle panter taky že dostal po prdeli a zakousli ho dříve než dokázal dát světu ještě více ze svého totálního daru. Byl to génius a taky blázen. Všimněte si jak se tyhle dva pojmy dost často potkávají a slívají v jedno. Je neuvěřitelný, co stihl do svých pouhých 27 let. Člověk se vedle něj cítí jako malý přizdisráč. On a kytara byl jedno tělo a jeho hudba úplně jiný level. Co já dal světu? To, že jsem v deseti vyhrál městský přebor v dámě a v osmnácti zas okres za dějepis, tak to světu asi moc nedalo. Rodiče to však dojalo a malovali mi velkou budoucnost. Pak se to nějak šprajclo, posralo a moje intelektuální kariéra se zdekovala.

Jednou o nás napsali v Letenském Hobuletu, to když jsme tak jednou s Natál pouklízeli jednu totálně zasviněnou pláň. Možná to někoho poinspirovalo, mě trochu nasralo v tom, že pisatel totálně vykradl můj status a to doslova i písmene. A taky mi to krapet pocuchalo image. Najednou na mě lidi koukali dost zeleně a div nekolovaly fámy, že po večerech nakládám Stropnickému. Lidi však po čase zapomněli a vše se vrátilo do starých kolejí.

Teď mi to došlo, nehledal jsem šukálisty, ale prcponky. Ty tam fakt má. Co si však po tím sakra představit? I s kontextem to zní pěkně záhadně. Hold to vypadá, že příště si s Natál dáme takový hezký prcponk.
Zavírám oči, dost šátrám v paměti a po chvilce nalézám úplně vzadu v mysli schovaný šuplík v kterém mám můj prcponkový wishlist. Je trochu zaprášený, stydím se za to, ale teď si můžu teda odškrtnout troječku a černošku. Je to blbý, ale obojí vlastně tak na půl. Marice je míšenka a že bych v ní byl si nepamatuju. Všechnu omáčku naokolo ale jo. Sám se sebou tedy dojdu ke konsensu, že odškrnout sic ano, ať zbytečně nebrzdím další body, ale bude potřeba to jednou doklepat.

Jo bylo to včera boží a dneska ráno jakbysmet. Bylo by to tak boží i bez Natky? Tak nějak mi dochází, že asi určitě ne. Ajaj, znamená to, že jsou mé dny sečteny?