Život je kurva...

/Věnováno Štefimu/



Jeho slova mne fascinovala i naháněla hrůzu zároveň. Bylo v nich tolik dekadentní temnosti, paranoii, syrovosti i hanebnosti, až se mi z toho tajil dech. Jeho slova zrcadlila expresionistickou rozervanost i touhu setrvat v tomto neměnném, mrtvolném okamžiku navěky.
Mluvil o smrti. Mluvil o ní bez sebemenších záchvěvů v hlase. Mluvil o ní jako o přirozeném konci lidské existence a bezmezně věřil, že po smrti už nic jiného není – jen ticho, ticho, jenž už nikdy nebude prolomeno, což pro něj představovalo jedinou možnost, jak být vysvobozen z pozemských bolestí a strastí.
Jeho slova byla plná hnusu, hořkosti i krvelačnosti . Zdálo se, že přede mnou stojí zcela bezcitný člověk. Tohle všechno však bylo pouhé zdání, jenž bylo zastřeno silnými slovy, která bezmezně honosila smrt a také utrpení, protože, jak sám s ironií a sarkasmem prohlašoval, život je kurva...
Na lidi působil poněkud zvláštně. Asi je odrazovala jeho upřímnost a otevřenost, která nekladla žádné meze. Jistě, vždyť jeho slova byla natolik opovážlivá. Nic takového by přeci nemohl člověk se „zdravým“ rozumem prohlašovat. Jenže, ač se to zdá býti paradoxem, jeho právě tato obrovská gesta ironie, nadsázky a snad i určité krutosti, udržovala při vědomí, a především pak při životě. Vytvořil si status tvrdého člověka, který smýšlí realisticky, protože soucit ničemu nepomůže. Snažil se působit temně, tajemně, ledově, cynicky, až se mohlo zdát, že nic nebere vážně. Podobal se hrdinovi z naturalistických románů. Podobal se nezralému flegmatikovi i melancholikovi se srdcem dítěte, jehož myšlenky neposlušně těkají sem a tam a nemohou nalézt uspokojení.
Já jsem pod tím vším ale viděla něco mnohem víc hlubšího, doposud neidentifikovatelného. Jeho slova mě nikdy neodradila, nanejvýš mě nadzvedla ze židle. Já totiž věřím, že lidská existence je dána střetáváním kladného a záporného principu, z čehož zcela přirozeně plyne, že každá lidská bytost má v sobě jak kladné, tak záporné prvky. Pořád jsem mu tuhle mou tezi podsouvala a věřila jsem, že ji jednou přijme. Především jsem ale chtěla, aby si tato slova uvědomil v jejich plné míře a začal je respektovat, protože možná, že právě toto sebepoznání by mu mohlo pomoci najít cestu k němu samotnému. Byl přeplněn přesvědčením, že je zbytečný, že není nikdo, kdo by ho miloval. Žil v představě, že v něm není vůbec nic dobrého. Právě z toho všeho vyvěrala jakási jeho nenávist k němu samotnému, jakási cobainovská roztříštěnost, jež se rozrůstá do gigantických rozměrů. Svůj pocit méněcennosti a smutku utápěl v alkoholu. V něm nacházel vysvobození, svých pět minut štěstí. Spolu s alkoholem poznával to, o čemž si myslel, že není v normálním životě schopen – objevoval dávku zdravého egoismu a především pak pocit bezmezného štěstí.
Nebylo by mu vlastně cizí nic, co by dokázalo ukonejšit jeho drsnou, byť stále chlapeckou duši – ani drogy. Nepřipouštěl si krátkodobou relativitu jejich účinků, protože spolu s nimi míval pocit heroismu, velikánství. Byl uvolněný, introvertně plachý i dravý a toužící. Byl vším, čím nedokázal býti v normálním koloběhu svého života. S drogami i alkoholem dokázal zapomenout, možná, že v těch chvílích dokázal odhodit i masku, kterou nosil. Ano, masku. Já si totiž myslím, že všechna jeho velká slova o smrti, bolesti i trpkosti, jsou pouhou maskou, pod kterou skrývá svou křehkost. Jako by se bál, aby náhodou někdo neodhalil tu něžnější část jeho já.
Můžeš říkat cokoliv chceš. Můžeš předstírat, lhát i být přesvědčivý. Nic to pro mě neznamená. Já totiž vím, že všechna slova, jenž bez ostychu vyřkneš nahlas, jsou důsledkem niterné bolesti v tvé duši i hlubokého nepochopení lidí kolem tebe. Můžeš říkat cokoli chceš, můžeš mi odporovat, můžes se mi jízlivě smát do očí a ironicky přemítat o mé naivitě... Můžeš dělat cokoli chceš – můžeš být hrubý, neurvalý. Můžeš předstírat, že neumíš milovat, můžeš ledově mluvit o destrukci tvého nitra, jenž je otupělé, rozervané a bez citu. Buď čímkoliv chceš, máš-li pocit, že jiné východisko není. Ale pokus se si připustit, že bys byl schopen v sobě najít něco dobrého. Pokus se to něco objevit, akceptuj to a staň se tím, kým doopravdy jsi – staň se sám sebou...