Z cyklu - Palouček u obory

Líza se posadila na jednu kytičku, zrovna to byla žlutá pampeliška. Když na druhém konci květiny zahlédla něco, co uviděla poprvé. Z lesa už znala mnoho zvířátek, ale tohle stvoření neznala. Jak byla slušně vychována, pěkně pozdravila a představila se jako včela Líza. To červené s krásnými tečkami, také odpovědělo na pozdrav a říká: „Jsem Slunéčko sedmitečné a lidé nám říkají, bedrunka nebo beruška. A jmenuji se Karlička."

Když se seznámily, Líza stále koukala na její červené šaty se sedmi tečkami. Moc se jí líbily. I ona by si takové přála.

„Karličko, já ti řeknu básničku. Dáš mi za ni jednu tečku?“ zeptala se Líza.

„To nejde, tečky z mých šatiček nejdou sundat.“

„Aha,“ řekla Líza, a byla trošku smutná. Moc by chtěla takové šaty jako má Karlička. Obě dvě tam seděly na té pampelišce, když zrovna přiletěla moudrá sova.

„Copak tady tak nešťastně sedíte?“ zeptala se.

„Líza by chtěla stejné šaty jako mám já. Ale já jí nemůžu dát svoji tečku, to nejde,“ odpověděla Karlička. „Hů, hů, hů, tak to není žádný problém," řekla moudrá sova.

„To se zajde na pole k vlčímu máku, je krásně červený, zrovna jako tvoje krovky, Karličko. A pak za rakem, on má klepeta ostrá jako nůžky a nastříhá látku na šaty. Pak je tady ještě motýl Leontýn. Umí krásně malovat a on ty tečky namaluje.“ Líza i Karlička se zaradovaly, jak moudrá sova vše vyřešila. Jen sova se tolik neradovala, nevěděla totiž, jak ty černé tečky bude motýl malovat, když nemá černou barvu. A tak moudrá sova seděla a seděla a přemýšlela a přemýšlela, když zrovna letěl kolem motýl Leontýn. Sova na něj zahoukala, řekla mu celý plán na šaty pro Lízu. A pak se ho zeptala, jestli by uměl takové černé tečky namalovat. Leontýnek se zasmál a povídá:

„Jasně, všechno na světě namaluji.“

„Aha,“ řekla moudrá sova a jen chtěla vědět, čím ty tečky bude malovat. A rovnou se ho zeptala:

„No, čím , čím,“ zamyslel se Leontýnek. „Přece sazemi. Když potřebuji černou, vletím hospodyni do komína a barvu si přinesu.“

Tak to bylo radosti. Líza, Karlička i moudrá sova začaly tančit kolem pampelišky a motýl Leontýn jen koukal, proč z tak obyčejné věci mají takovou radost. Líza už se těšila na šaty. Skoro vše měla zařízené. Musela se ještě zeptat maminky, jestli jí takové šaty ušije. Poděkovala sově i motýlu Leontýnovi a letěla do dutiny stromu za maminkou. Už z dálky volala:

„Maminko, maminko, prosím, chtěla bych šaty jako má bedrunka Karlička, ušila bys mi takové?“ „Lízo, ty přece nemůžeš mít takové šaty. Ty jsi včela, a ne bedrunka.“ Ale Líza prosila a prosila a tak maminka jí slíbila, že bude mít brzo narozeniny a že jí tedy takové šaty uplete. Protože ona raději pletla než šila.

Maminka zaletěla k vlčím mákům a ti ji dali svoje květy. Pak zaletěla za rakem a poprosila ho, ať květy nastříhá tak tenoučké jako je pletací vlna. Když bylo vše hotové, maminka upletla úplně stejné šaty, jako měla bedrunka Karlička. Pak s Lízou zaletěly za motýlem Leontýnem a on na šaty namaloval sazemi sedm černých teček. Líza už se nemohla dočkat. Zítra bude mít narozeniny a dostane šaty se sedmi tečkami. Další den už nemohla dospat a těšila se, jak si je obleče.

Vyparáděná jako bedrunka, šla sbírat nektar. Jaké bylo její překvapení, když se kytičky před ní zavíraly a nechtěly ji pustit sosáček dovnitř a ona nevěděla proč. Ten den nedonesla do úlu ani kapku nektaru a včelí královna ji nepoznala a z úlu vyhnala. Letěla se pochlubit ke strýčku bobrovi. Ale jen jak ji uviděl, už ji vyháněl a křičel na ni, že ji nezná a nemá tam co dělat. Vracela se domů smutná a uviděla letět kamarádku včelu Elku. Už z dálky na ni volala. Ale Elka otočila křidýlka na jinou stranu a letěla od Lízy pryč. Líza vůbec nevěděla, co se to děje. Zaletěla k moudré lišce Kryšce, ať jí poradí. A ejhle, i liška Kryška to podivné stvoření vyhnala. Smutná si sedla na pařez a přemýšlela, co udělala kamarádům, že ji nikdo nechce.

Seděla tam hodně dlouho a už viděla, že sluníčko zachází a musí se vrátit domů. Chtěla odletět z pařezu, ne a ne se zvednout. Něco ji tam drželo. Nemohla se odlepit. Polekala se, že ji drží pavouk a dala všechnu sílu do toho, aby se mu vytrhla. Nakonec se jí to podařilo. Letěla domů šťastná, že unikla pavoukovi. A kdo viděl Lízu letět, musel si všimnout, že se za ní táhne dlouhý a dlouhý provázek. Šaty se zadrhly za třísku a začaly se párat. Vůbec žádný pavouk tam nebyl.

Letěla kolem oveček a ty už na ni volaly, "ahoj Lízo." „Aha, tak ovečky mne poznaly, ono to nebude tak zlé," pomyslela si. Letěla dál a zvířátka ji poznávala a zdravila. Už viděla maminku a volala na ni: „Maminko, maminko, zvířátka už mne poznávají!“

Maminka se začala smát a povídá: „Jen se Lízinko podívej, proč tě poznávají. Protože ty tvoje šaty se sedmi tečkami se celé vypáraly a už jsi zase včelka Líza.“

Trošku jí bylo líto těch krásných šatů, ale pak si řekla: Raději být Líza, než cizí bedrunka, kterou nikdo nezná a vyhání. A hned zapomněla, že měla červené šaty a byla pyšná na ty své včelí žluté šatičky.



Tak vidíte děti, nejde jen tak si obléci cizí šaty a tvářit se, že jsme někdo jiný. A moje pořekadlo zní: Neoblékej cizí šat, nebude tě nikdo znát.



Husy , kachny, labutě a už mazej na kutě.