Muzejní noc Část první

Stojím na Palmovce, posilněn litrem a půl červeného začínám pomalu vnímat krásy světa. Myslíte, že to na Palmovce nejde? Stačí jen zavřít oči a pustit si do uší třeba Radiohead jo a taky se nalokat toho vína. Po pěti minutách hibernace vytahuji sluchátka a pouštím si k sobě zpět hluk města. Zkuste zavřít oči, vypnout jeden smysl a těm dalším dát mnohem větší prostor. Uvědomíte si, že slepec žije ve skutečnosti s očima dokořán. Svět je tady stále a tak nějak více, i když by nejspíše Schrödingerova kočka nesouhlasila. Když oči otevřu, tak vidím to, co chce vidět můj mozek a jelikož každý člověk je jedinečný, tak každý vidíme jinak. Každý jsme tvůrce své vlastní reality. Jo takový píčoviny vymýšlím, hlavně když jsem nalitý.
Má realita je teda kurevsky pokřivená. Uprostřed autobusového nádraží stojí týpek a řve:
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah wooooooooooooooáááááááááá“.
„Kééééééééééééééééééér juááááááááááááááááááááááááá“.
Tak kulturní vložku, tu bychom dnes měli. Jdu pár kroků na tramvaj a během pár minut mi taky jednička přijíždí. Jdu zrovna od Adama, který Palmovku zbožňuje, právě pro tu její těžko konkurenční špínu. Adama jsem potkal před lety na události malířky Lucie Skřivánkové. Tehdá však vůbec nešlo o žádnou výstavu. Pořádala ve svém ateliéru večer na téma Bond girl. Pod tím chápejte jako projekci o ženských, s výkladem ženských o těch ženských. Ženských, který James Bond za ty dekády v několika svých reinkarnacích pošukal. Nechat si to ujít by byl hřích, pokud jste věřící a pokud nejste, tak by to byla jen kurevská škoda. Venku před ateliérem jsme si oba vytáhli doutníčky a tak jsme se poznali. Uznávám, doutníček zní trochu přitepleně, ale ona je to taková ta zmenšená verze doutníku, která nemá s doutníkem vlastně moc společného, tak chápejte. Jo a ještě byl višňový.
Toliko k našemu seznámení a pak už jen plejáda více či méně dobrých zážitků a příběhů. U Adama jsem sežral tolik stripsů, že čekám, kdy začnu kdákat. Však jsme taky generace KFC s proklatě dobrým mozkem. Minimálně tak dobrým jako stripsy. Adam studuje na letenské AVU na malíře, či tak něco. Každopádně člověk si ze startu malováním svých věcí vůbec nic nevydělá a tak jsem ho dneska zastihl zrovna uprostřed své brigádky. On si Adámek projektorem svítil na plátno Klimtovu Adél a s pečlivosti mu vlastní obtahoval olejovkami jeden secesní kousek za druhým. Když se mu to povede, tak prý dostane pěti líťo, když ne tak dvojku za snahu a barvy.
Tak ta jednička mi právě přijela a já do ní lezu a to směr Spartáááá. Říct to, probouzím se ve mně vždycky malý chulígánek, po chvíli však uvadá.

Dnes máme totiž muzejní noc. Nenechte se však zlákat názvem, ono to obnáší také podvečer a večer, i když díky legendárním frontám je to místy opravdu do noci i rána. Člověk se pak nesmí bát kompromisů a hlavně se obrnit trpělivostí.

O téhle události mi dala echo Natál a psala mi, jestli bych se přidal k ní a jejímu kolegovi z práce. Moje kolegyňka o tom taky básnila, tak jsem ji neváhal oslovit a ona se neváhala přidat. Minimálně jsem si tak pojistil, že nebudu těm dvoum křenit, co já vím, co on je zač. Pokropila mě špetka žárlivosti, ale hned jsem to ze sebe otřepal.

Právě jsem dojel na Spartu. Těsně vedle ikonické letenské pláně a vzývaného fotbalového stadiónu. Když se řekne Sparta, co to ve vás evokuje? Já tu mám fotbal, pak devedesátkový cigára a mytologické bojovníky.
Ale takový stadióny, to jsou taky takoví novodobí hybridy mezi amfiteátry, divadelní scénou a kostely. Kostelům jakože všechna čest, ale středověk už tak nějak pominul. Lidé se na stadiónech scházejí, vzývají a uctívají svůj klub a zpívají chvalozpěvy. Leckteré zákroky a následné reakce pánů fotbalistů jsou pak často čiré herectví. Měli by pro ně vytvořit speciální sekci ve Zlatém lvu.

Přicházím na zastávku a Natál, už tu čeká. Na sobě má přiléhavé šedé šaty, vlasy zapletené do copku a moc jí to sluší. Vždycky, když se jí zahledím do očí, vidím v nich kousek naší minulosti a vždycky jí to moc sluší. Teď tomu není jinak. Teď jsme tady, mezi námi je však jakoby nějaká amorfní clona. Dlouho jsme se neviděli, co se stalo mezi tím? My jsme především stále kamarádi. Nebo si to aspoň namlouváme, chceme myslet a myslíme.

Dáváme si pusu na tvář. Nemůžu si však nevšimnout toho, že je to blíže úst, než je zdrávo. Anebo se mi to jen zdá? Kde je hranice mezi kamarády a milenci? Vážně jsem řekl na hlas slovo „milenci“? Přidám si jako v Jane Austenové, ne že bych ji někdy četl a pravděpodobně nikdy taky nebudu.

„Čau Natál, jak se pořád máš?“
„Ahoj, ale tak nějak všelijak. V práci je to dost náročný, ale dneska vypínám.“ usmívá se, zlehka zkřiví úsměv a pokračuje:

„Koupila jsem nám dneska na večer ruma. Dáme si to jako za mlada.“

„Ty kráso, ruma jsem neměl, ani nepamatuju. Když jako za mlada, tak ho slijem s kofolou, co myslíš?“

„Okáčko, tak to jsem naposledy dělala v patnácti před Fabricem. Tam jsme si házeli tenhle koktejl do křoví před klubíkem a mezi kapelami si chodili ucucávat.“
„Hele dělali jsme to samý, a abychom měli na takovou párty, tak jsme chodili domů ze školy pěšky, abychom ušetřili na bus a zároveň měli na páteční pitivo.“

Se zbytkem party si dáváme sraz na Letenském náměstí. Mezitím kupujeme v Bille Kofolu v akci a ušetřili jsme tak celých osm korun. Zrovna, když se mě ptá pokladní na kartičku, tak mi přichází sms od kolegyně s tím, že se před chvílí pohádala s přítelem a nechce to nechat jen tak, musí si to doma vyříkat. No jo, vztahy.

Okej, nevěděl jsem, že má chlapa, to bych ji asi ani netáhl ven. Za to kolega od Natál, čeká na Letenském náměstí se svojí exotickou kámoškou.
Za chvíli se dozvídám, že týpek se jmenuje Pavel a jeho kámoška Macire. Suma sumárum, i tak nikomu nekřením a tenhle pár nepár vypadá dost na pohodu.

„Kam půjdem jako první?“ ptá se Pavlík. A pokračuje:
„Slyšel jsem, že celkem je luxusní Muzeum Karla Zemana na Kampě.“
„Jen ty fronty už nejsou tak luxusní Pavle, prý se tam stojí i dvě hoďky. To si radši přes týden zaplatím tři kilča a ušetříme si pár hodin života.“ povídám. A připadám si jako takový den negativní čuráček.
„Hele tady za rohem mají muzeum kávy, začala bych tam.“ říká Natál a my všichni souhlasně kýváme.

Jdeme pár minut, mezitím se dozvídám, že tatínek Macire je z Ghandy a maminka z Ostravy. Když tatínek přijel do česka, tak nejdříve prodával hodinky tak různě po podchodech. No a teď vlastní půlku lesů v Severomoravském kraji. Bůh ví proč. Ani Macire to neví.

Nad kanálem slýváme dokupy kofolu s rumem. Teda nejdříve upíjíme Kofolu. Dokolo si štafetujeme kofolu, a když už poslední deci nedáváme, tak ji uléváme do kanálu. Co by za to dali malá somálčata.

Tenhle koktejl by si Kofola měla dát do reklamy. Víkendový start pack a všichni alkáči procitnou.

O pár metrů dále už stojíme v první frontě. Kecáme, točíme koktejl a jsme za něj tůze rádi. Z bytu nad muzeem se line dobře známá retro melodie hitu od Bronski Beat – Smalltown Boy. Naše holky se začínají vrtět a já dostávám takovou předtuchu, že tenhle večer bude moc príma.

Po pár minutách už stojíme před vchodem. Lidi pouštějí dovnitř po troškách a po stejných troškách zase vypouštějí ven. Lezeme dovnitř a po pár krocích zjišťujeme, že je to nuda na entou. Jako víte co, kávu hltám po litrech. Ale tahle středověká výstavka mě moc nebere. Tmavě upražená zrno střídá to světle upražený a můžete si prý tipnout, který je kyselejší a tak. Mrkneme se na džezvu, mrkneme se na frechpress a někomu přes rameno na dokument, který běží na zdi, a běžíme ven.

„Okej, to bylo na hovno.“ povídám.
„Jo.“ Pavel
„A smradu.“ shodnou se holky.
Koukám na net do programu a nalézám záchranu.
Jedeme tramvají do samého středu turistického mraveniště. Jedna propařené noc tu vyjde tak na 3000 Kč. Za thajskou masáž si turisté zacvakají taky tak trojku, ale přitom ji na Slevomatu seženete za tři kilča. Vítejte na Mostecké.

Uprostřed mostecké odrbárny se nachází vcelku zajímavá galerie, jejíž stěny se skví kundičkami, penisy, prsíčkami a zadky. Jo a taky uchy a takovými těmi dalšími částmi, co ke člověku taky patří. Ale ty první jsou přeci jen zajímavější. Téma výstavy jsem jim však neřekl, to zjišťují teprve po pár krocích.

A je sranda pozorovat ty reakce.

Pomalu jim padá čelist. Oči se však otvírají doširoka.

Tentokrát moc nekecáme. V temném koutku galerie si přihnu z Kofoly.

Byl jsem vyvolen jako hlavní opatrovník. Blbá volba. Piju dvakrát tolik.

Výstava má něco do sebe. Jakože rodiče bych tu asi nevzal, na první rande to taky není asi ideální. Asi. Ale když hledáte co by, zajděte si na prošukanou výstavu.

Jdu v extra temné části a najednou se proti mně vyřítí gigantická plastika penisu a div si nevypíchnu oko.
„Kurva. To by byl kokotský úraz. Doslova.“
Natál se zasměje.

Prolézáme jednotlivé místnosti, obdivujeme, zíráme, divíme se. Přiznám se, že mi nejednou ztvrdl. Pozoruji holky, oči mají dokořán a koutky úst jim cuká. Představuji si, že snad nejen ústy.

Trvá nám to dobrých dvacet minut a labyrintem uliček vylézáme ven. Nikdo nic nekomentuje, každý si necháváme svůj zážitek z výstavy v sobě.

„Co včil?“ nadhazuje Macire.
„Nějaký klubík?“ napadá Natál.
A tak je muzejní noc u konce.
„Hele kousek odsud, na Národní má můj kámoš podkrovní byt s výhledem na Petřín.“ říká Pavel.
„MmMMMMmm“. shodli jsme se.
„A má tam i kulečník a vířivku.“ říká v něco nad nulou Pavel.