Natál

Můžete mě potkat na Letné, na ženskou asi trochu vyšších 182 cm a fajnových 75 Kg. Jako víte co, žádná modelka nejsem a jasně, že ani nechci být. Současný model krásy je stejně dost morbidní a nezdravý. Nezdravý jak na duchu, tak na těle. Propadla jsem teď sportu. Ten pocit po sportovním výkonu je nenahraditelný. Není tomu tak dávno, co jsem se mohla ufunět při jednom charitativním běhu, teď bych si to zaběhla i dvakrát. Úplně jiný život. Hltám kulturu a snažím se i na té nejblbější vernisáži najít něco obohacujícího. Vždy to tam někde je, i když některé performence jsou místy vážně na hlavu. Ale takový je ostatně život, někdy na nohou, jindy po hlavě.

Je ráno, sedám si na kraj postele, mnu si oči a ještě poslepu, ale na jistotu si to mířím do kuchyně a zapínám kávovar. Pořád mě všude pronásledují články o tom, jak je káva po ránu nezdravá. Nejdříve to chce vodu nebo čaj, tělo je po spánku dehydratované. A já si na to po ránu hned plesknu kávu a vycucám ho ještě více. Ale ono to jinak nejde, takhle to mám ráda a takhle mě to baví. Kávu si dělám obří a rovnou do termohrnku.

V koupelně jsem pár minut, zuby, nahodit obličej, vlasy do boho drdolu a jdu se obléct. Po letech odříkání si, hledání a budování jsem na svůj šatník už hrdá. Mám tady minimalistickou sekci, kde co si vezmu, to se k sobě hodí - krásně se to kombinuje. Pak sekci sekáčovou, kde jsou místy opravdu šílené, ale boží kousky a pak sekci designérskou, kde mám kousky od našich českých designerů. Taková všehochuť, taková moje slabost a chlouba. Ráda podporuji české projekty, lidi a příběhy.

Počasí dnes hlásí šílený pařák, prubnu to dneska bez podprsenky, snad to kolegové v práci přežijou a kolegyně mě za to nezabijou. Znáte ženské. Neznáte? Zkuste je poznat. Ok, tak na sebe házím červenou halenku a balónovou černou sukni. Je to příjemně lehký, rýsují se mi krapet bradavky, cítím se přirozeně a sexy.

Jdu po chodníku, upíjím kávu a přes cestu vidím Alana, který je tak nějak duchem mimo. Nic výjimečného. Toho samýho Alana, co jsem potkala před rokem a půl na křestu básnické sbírky jedné pražské básnířky. V té změti umělců, bohémů a pozérů mi i tak něčím vyčníval. Slovo dalo slovo a já poznala, že podobného člověka jsem ještě nepoznala. Byl na hranici všeho a nevěděla jsem kam si ho vlastně zařadit. Je to póza a nebo to myslí vážně? Proč, když nad vším tak přemýšlí to nakonec vždy zabije tím prvním, co ho napadne? Nebo to tak aspoň vypadá. Už jen ze zvědavosti jsem sním pokračovala dále, dali si ještě dvě piva v nonstopu a pak to na drzo zapíchli u něj doma.

Pustili jsme si desku soundtracku ze Samotářů, mezitím někde našel láhev whiskey v které ještě zbylo každému na dva panáky a když jsem se dozvěděla, že píše, tak ho i ukecala a dal mi něco přečíst.

Z gramofonu se zrovna ozvalo: „Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy.“

Bavilo mě to, asi mi dal i záměrně peprnější kousek a mě ta kombinace toho, jak zajímavě píše a příběhu natolik vzrušila, že jsem si na něj, když ještě seděl na židli, sedla. Chvíli ho škádlila a pak mu rozepla opasek, stáhla po pod kolena kalhoty a nasedla si na něj. Pamatuji si už jen, že měl ještě skleničku v ruce a že to nějak nemělo konce. Znáte to když jste nalití? Někdy je to hned a jindy nikdy. Každopádně ráno jsme si to hned zopákli, nevysprchovaní, s bolehlavem a sušákem, ale pod rouškou chemie. Na to, že jsem šla k němu domů s odhodláním, že nic nebude teda dobrý skóre. Zvláštní bylo, že jsem se necítila vůbec provinile, jako bychom se znali roky. A od té doby jsme taky kámoši, kámoši s takovým tím přesahem. Nedávno mi řekl, že jsme jako fish and chips, ale dál to nějak nevysvětlil. Nosím to v sobě a chci se ho na to zeptat. Nikdy nás nenapadlo dělat z toho něco více. Nebo teda určitě napadlo, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Asi teď ani jeden nehledáme vztah. Klišé. On asi ani není člověk na vztah. Další klišé. On je občas fakt hovado se sebedestruktivními sklony, ale myslím si, že by se ještě mohl změnit. Ale chce to? Chci to já? Chci něco více? Momentálně to není na pořádku dne, ale ty otázníky tady vzduchem už pár měsíců lítají a někdy i porůznu překáží.

Ani jsem ho teď nezdravila, však mám v plánu se mu stejně večer ozvat a raději jsem utíkala na tramvaj, který chtěla právě zavřít dveře. Dveře mě taktak nepřimáčkly a už jsem jela dolů do Dolních Holešovic. Pracuji tady za rohem v jedné kreativní agentuře jako online marketérka. V práci se nic zajímavého nestalo. Stihli jsme tři meetingy, kávy ani nepočítám, kdybych je počítat začala, tak bych s nimi asi musela skončit. Když jsem se dostala do řeči s kolegy, tak bez výjimky mi všichni skákaly očima z koukaní do očí na koukání na prsa. Z počátku to bylo i příjemné, ale tak u desátého kolegy to už začalo být vážně otravné. Asi to nebyl až tak dobrý nápad. To nikdy neviděli prsa? Vždyť tady je vlastně ani nevidí a to je asi ono. Můžu si za to sama, vztek mě po chvíli opouští.

Pak jsem taky dostala spousty úkolů a pár úkolů z předešlých dní si zas odfajkla. Poslední dvě hodiny jsem měla na školení novou kolegyňku, co bude dělat PPC. Potetovaná kočka s kroužkem v nose, taky mi mrkla na prsa, ale jen jednou, příjemná to změna a vůbec mi to nevadilo. Provedla jsem ji po kanceláři, ukázala pár nastavených kampaní, pár věcí jsme si vysvětlili a docela se i zakecali. Od marketingů se dostali k sekáčům, k vietnamskému jídlu a pak i k dnešnímu focení.

„Natál, máš na dneska odpoledne nějaké plány? Já jen, že jsem dnes měla mít v Karlíně focení s jedním fotografem, který fotí modelky přes balkónové dveře. Hází to pak takový dost zajímavý odlesky, odrazy a vznikají z toho fakt hezký fotky. No, ale nakonec nemůžu jít. Říkal, že bude rád, když zkusím někoho za sebe sehnat. Hledá zajímavé tipy a myslím, že bys mu padla do oka.“ povídá.

No zalichotilo mi to, hezké fotky se vždycky hodí a sic jsem žádné plány neměla, úplně jsem na takovou hurá akci chuť neměla, ale vypadá to na takovou tu nabídku, co se neodmítá. Prostě ze dne, kde bylo nic se najednou vyvrbilo zajímavé odpoledne. Taková už je Praha.

Jsem na místě, zvoním dle instrukcí na Simona Monharta a čekám, zvoním po druhé. Když už se mám na odchodu, tak se těžké vchodové dveře se zaskřípěním otevřou a z nich vykoukne rozcuchaný klučina, vypadá tak o 2-3 roky mladší než já a je celkem pohledný.

„Čau, já jsem Simon.“ a políbí mě na tvář.

„Ahoj, já Natál. Dostala jsem o dnešku info od Niny.“ a přeruší mě:

„Vím, vím, před chvíli mi to psala na WhatsAppu, v pohodě, jsem rád, mám o hezkou modelku více, Ninu nafotím jindy.“

Ale to už jdeme historickou chodbou starého baráku, automaticky zahnu ke schodišti nahoru, ale zastaví mě.

„Ještě musíme na chvíli do sklepa, teda sklepního ateliéru, musím to tam povypínat a tak.“

Ze sklepa se vyklubali jakési katakomby a teda nebylo mi to úplně příjemné, už jen ten chlad, který na mě útočil z kamenných zdí, jen louče nám ještě chyběly. Po chvíli otevírá jedny postranní dveře a oba nás zalije záře umělého osvětlení. Mě i na pár sekund doslova oslepí. Ale to on už vypíná všechny ty světla, vypíná všelijakou různou techniku, trvá mu to asi pět minut a vybírá si jeden ze tří foťáku. Vypadá jako klasická digitální zrcadlovka, ale po chvíli se dozvídám, že je to sice zrcadlovka, ale na film, barevný film.

Vylézáme z ateliéru a ze mě padá jakýsi nepříjemný pocit a už se těším na denní světlo. Pár kroků rovně, pár schodů nahoru a jsme ve druhém patře jeho bytu. Atmosféra je tu už znatelně příjemnější. Koukám na fotografické publikace v jeho knihovně a dostávám cidera v plechovce. Kecáme o různých fotografických projektech a s každým dalším lokem cítím jak mi cider leze více a více do hlavy. No jo, když já toho dneska moc nesnědla. Co je zvláštní, že mi Simon ani jednou nekoukl na prsa. Celý den mě to pronásledovala a teď jsem si připadala konečně normálně. Konečně někdo, kdo to bere jako přirozenost.

Je čas.

„Tak hele, oproti focení v ateliéru ti řeknu, že ti vlastně nic neřeknu. Jen buď přirozená a dívej se mi do objektivu. Zbytek je na tobě. Udělám pár cvaků a máme hotovo. Z každé fotky z téhle série by měl sálat jakýsi sexepiel, mám tam i acty a tak. Ty máš, teda nemáš podprsenku, tak máš i splněno. Dále je to na tobě.“

Chvíli koketuji s myšlenkou, že si vršek sundám a budu mít po dlouhé době aspoň nové rajcovní fotky. Pak si ale vzpomenu, jak mi Nina říkala, že je docela provařený. Fotky pak dává na facebook a všude možně po netu. Otočím se k němu zády, pořádně se štípnu do bradavek, až mi celým tělem projede husina. Něco na pomezí bolesti a slasti. Přesně tak akorát. Otočím se zpět a nahodím první pózu. Věděl přesně, co jsem udělala, po tričkem se mi teď rýsovaly dva tvrdé pahorky. Na chvíli se nad tím zamyslel, ale pak se profesionálně chytl příležitosti a začal fotit. Plynule jsem přecházela z jednoho improvizovaného postoje do druhého a on to zaznamenal asi deseti cvaky. Pak ještě jednou a když už jsem začala přemýšlet co dále, tak mi řekl:

„Máme hotovo a myslím, že jsem ten pravý moment zachytil, další fotky už nejsou třeba, mohlo by to začít být umělý a to není ono.“

„Ok, super, budu se těšit na výsledek.“

„Jen to nebude hned.“ povídá.

„Vyfotím ještě zítra film a do konce týdne to snad stihnu vyvolat. Dáš si ještě něco?“

„Hmm, ne díky, poběžím, šla jsem rovnou z práce a nemůžu se dočkat sprchy.“

„Určitě? Sprchu si dej klidně tady. Mám tu nějaké lahvinky ze Znojma.“ a hodí na mě téměř prosebný výraz. Ale já těmhle fotografům teda moc nevěřím, holka se musí mít na pozoru.

„Třeba někdy jindy. Fakt už poběžím, díky bylo to fajn a nezapomeň na mě s těmi fotkami.“

„Nezapomenu na tebe.“

Loučíme se, sebíhám schody a běžím na tramvajku.

Za chvíli jsem doma, oblečení házím na zem ještě na chodbě. To je výhoda toho, bydlet sama. Bordel, bordel, bordel. Ale těch nevýhod je mnohem více. Třeba jako fakt masakr nájem na Letný a nebo taky ten bordel. Lezu do sprchy a tu si dávám pořádně horkou. Po pár minutách relaxu ve sprše mi stále jde na mysl, že mě ta dnešní zkušenost místy i vzrušovala. Chvíli si vyčítám to, že jsem na to víno přeci jen nezůstala. Ale z toho brzy vystřízlivím, odcaď, pocaď. Ani nevím jak, ale přistihnu se se sprchovou hadicí v rozkroku. Chvíli si hraju, ale po chvíli zas přestanu, není to vončo. Chce to něco více, někoho. Oholím si nohy a vylézám ze sprchy a hledám mobil.

Píši Alanovi celkem přímočarou kratičkou sms.

Po chvíli mi odepisuje, vypadá to na supr zakončení dne.