NEKOUSEJ

Tmavý den do
té polohy náhle,
tak položen. Ložen
tak i dále složen.

Tma, cítím ticho
slyším ticho, nejde
už nadále spát. Probuzen
o co jsem byl ochuzen.
O nastálí, tmavý moment.

Tma v mé duši něco
tuší. Napnu uši slyším
štěkot psa. Do zásuvky
zapojen, stále stejně řve.

Kapky deště zatím
ještě jenom probouzí se.
Kapka kápla jen tak cáklá.
No není cáklá sebevražedná
mise, která skončí jistě jejím
skokem zdárně posledním.

Byl jsem tichem probuzen.
Ticho se my stále nabízí.
Ne, nechci, tě, černá hudba
tu si poslechnu, než naposledy
vydechnu. Doufám že né dnes,
čemukoliv na protest.

Uteču, jako řeka, poteču.
Jako vítr se prolétnu.
Jako slunce, osvítím tě.
Jako déšť ochladím tvé
tělo, doufám že to chce.

Skutkem slova mohu býti
cokoliv chci, aspoň na tu
kratičkou chvíli.Vystřihnu
své neřesti, pošlu po vodě
utopím tě. Nejsou už mé,
jsou tak bezprizorně něčí.

Koza mečí, kráva bučí a
já někdy uvnitř a někdy
i navenek pláču. Z okna
skáču, své tělo o beton
rozbíjím v těch chvílích
tak mou schránku do
průvanu, vznosně pověsím.

Hledám dveře ale mám
jen klíč. Hledám tebe co
by jsi měla býti vedle mně.
Ale ty tam už nejsi, odešla
jsi pryč, navždy i navěky.

Samota nějaké běsy do
kruhu zamotá. Je tu ta
nicota. Je taková neprůhledná
ale ví co dělá. Je tu ta úzkost
a deprese, do ní se každé
ráno oblékám. Umyju se v ní,
dýchám její vzduch, jsem
opatřen jejím úředním razítkem.

Sociálně nemocný, pilulkami
ochucen. Ztrácím obyčejný
lidský sen. Každý den každou
noc, je tu ta moc a je jí na mně
velmi polekaně, moc.



.