VRATNÉ FLAŠKY

Jen se tu tak rozhlížím
to co tu vidím, nepovím.
Jsem tu tak lehce jako
i má lekce, jak se člověkem
stát. Nebo jak rovně stát
nehrbit se, sedět vzpřímeně.

Stojím křehce, někdo do mne
narazil roztříštil mne na mnoho
rozmanitých scén. Ze života mého
propadáku, naprostého. Pískot
slyším, lidé křičí vyhoďte ho. Je
to jen snůška trusu a i tak je prý cítit.

Vítr vane v tajných stanech.
Uklizen tam zde i plozen.
Uklidím ten svůj stín, mé
tělo tohle chtělo. Nemá rádo
tohle marné stádo, nevěřícně
tu tak dlouho stálo. Pak se stáhlo
do hlubin ojetých, ojetin.

Stáj se stal domovem jednoho
koně. Kde jsou všechny ty zdroje,
stroje vyšli do boje, nechtějí poznat
pokoje. Jde tu primárně jen o zdroje.
Co tedy tohle všechno je, vyřknu slovo
které už skoro nemá žádný význam, ztratil
ho během času a i neustálým tryznám.

Je čest je tu hrdina, zní to tak kýčovitě.
Každý hrdinou jest, tak co smeť ty média.
Jenž ta slova dokonale zkurvily, zapálily,
vyhodily, do povětří. Dali na ně exkrementy.

Sednu si tu v klidu na kole, zadýchán do kopců
se nevydám. Je tu ta logika někoho se netýká,
někdo by ji neustále zatýkal. Dres jiný si dnes
oblíká a jen řve tu do ticha. Ty svá tajná známá
hesla nepoznám, klesnu třesknu tíseň nepřevezmu.
Podstata všeho my neustále, kam si uniká.

Nemohoucnost v jádru dění, lidé se tu mění.
Na nějakou masu postrádající krásu postrádající
lidskost, je tam jen temná vlhkost, která se
může vznítit pálit lidi, lynčovat je. To vše ta
masa umí, protože je to křečovitý výkřik nelidství.

Revoluce zabal ji do onuce, neukazuj lidem.
Oni ji zneužijí ke svému prospěchu, za ni se
skryjí. Vytaženi na povrch vyprávějí to co se
všem líbí. Sliby, jimi nikoho nezarmoutíš jen
slibuj, ty chyby, jsi jen politik co mu prachy chybí.

Individualita je stále bita demokracie prý tu je.
Ale kde je já ji nevidím, kde se schovává, asi
zboží nějaké srovnává. Individualita je tak tuze
zfackovaná, v něco neidentifikovatelného slita a pak
poblita.

Budoucnost se prý právě děje, přítomnost
my jaksi uniká. Nejde chytit, světlo svítí
den se směje, šklebí, zem se chvěje. Jsou
tam otisknuty šlépěje prý že nevypočitatelné
naděje. Nejsou mé možná války příští. co se
jako mír na tebe zrovna pokrytecky směje.

Moje tvář není lhář neumí se přeladit, smích
tupý si naladit. Nějaký trapný vtip tu zazněl
všichni cítí jak je trapný a rasistický hrozně
hloupý. Ale přesto všechno, v tom sále zazněl
smích, takový ten geneticky vzorný pro tuhle
populaci lidí, tak nastavených. Do něho byli zrozeni
vychováváni tak, neumí jinak se postavit jen
se přihrbit. Jen tak z plezíru nenávidět jiné, vidět
je jen jako problém, ne to lidi nejsou, tak kde
kuva jsou. Je tu tma rozsviť te světla všechna, jo
už jsou vidět a proč tu jsou všichni v řetězech. Dříve
jsem je neviděl. Prý to je toho všeho, podstata.